Aktuality

Rysi karpatští v Zoo Ostrava

 

Historie chovu rysa ostrovida v Zoo Ostrava sahá až do poloviny 60. let minulého století. V 80. letech se Zoo Ostrava podílela na projektu návratu rysa do české přírody, odkud byl vyhuben už na konci 19. století, i na další lokality v Evropě. Projekt spočíval v tom, že na Slovensku, kde divocí rysi přežívali, se legálně odchytávala mladá zvířata a ta se převážela ke karanténě do Ostravy. Poté byli tito jedinci vypouštěni na Šumavě, v Německu, Rakousku, ve Slovinsku, v Itálii. Projekt byl na řadě míst velmi úspěšný, a i díky němu se rysi v Evropě v některých oblastech opět rozšířili.

V roce 2006 jsme se připojili k mezinárodnímu chovnému programu pro rysy karpatské (poddruh rysa ostrovida) pod záštitou Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií. Hned první dvě ze čtyř mláďat narozených v Zoo Ostrava v roce 2008 se podařilo vypustit do volné přírody na Slovensku díky zcela jedinečné spolupráci se slovenskými kolegy, o níž vznikl unikátní dokument „Návrat rysov“. Další mladý rys byl do volné přírody vypuštěn i v roce 2011.

Od roku 2018 zoo spolupracuje s Hnutím DUHA a Mendelovou univerzitou v Brně na ochraně volně žijících rysů na moravsko-slovenském pomezí. Pro telemetrické sledování zoo zakoupila GPS obojek, díky čemuž mohou terénní výzkumníci získávat unikátní poznatky o prostorové aktivitě a habitatových preferencích rysa. Obojek navíc výrazně zvyšuje šance divokého rysa na přežití, protože pomůže zvíře dohledat v případě jeho zranění, případně může odradit pytláka, a zachránit tak šelmu před zastřelením.

Celkem bylo v Zoo Ostrava během 14 let odchováno 20 rysů karpatských. Z nich 3 byli vypuštěni do volné přírody (viz výše) a 11 zamířilo do 9 různých zoologických zahrad napříč Evropou, kde se v mnoha případech i úspěšně rozmnožili a předali své geny další generaci, a zajistila tak přežití svého druhu pro budoucnost. Šest rysů pak bylo nutné utratit z důvodu udržení genetického zdraví a životaschopnosti populace chované v lidské péči, tj. necelá třetina z celkového počtu odchovaných rysů. Podle IUCN se v přírodě dospělosti nedožije až 75 % mláďat.

Téma regulace populací v zoologických zahradách může vyvolávat, zejména u laiků, řadu dotazů a emocí. Při záchraně druhů v rámci mezinárodních programů je však občas nutné nějaké zvíře utratit. Jinak by se mohlo stát, že za nějakou dobu by se populace v zoologických zahradách kvůli nedostatečné genetické pestrosti zcela zhroutily. Ale při záchranných chovech jde o ochranu DRUHU, ne jedince. To samozřejmě neznamená, že nám na jednotlivých zvířatech nezáleží. Naší snahou je u chovaných zvířat co nejvíce podporovat jejich přirozené chování – a právě rozmnožování a péče o potomstvo patří k těm nejzákladnějším projevům.

Pokud zvířatům rozmnožování znemožníme (oddělením samce od samice v době říje nebo podáváním antikoncepce), můžeme je velmi poškodit. A to nejen fyzicky (např. nevratnými změnami reprodukčních orgánů, po nichž už samice třeba nebude schopna rodit), ale i psychicky (připravíme je o ty nejemotivnější prožitky v jejich životě). Antikoncepční přípravky mají navíc řadu nežádoucích vedlejších účinků nejen na fyziologii, ale i na psychiku a sociální chování zvířat. Těmito opatřeními může dlouholetý chov v lidské úplně zaniknout.

Pokud se v lidské péči mohou zvířata přirozeně rozmnožovat, dojde po určité době k podobné situaci jako v přírodě – pro některé potomky nebude dost místa. Zvířata za svůj život vyprodukují mnohem více potomků, než se může v přírodě uživit a přežít. Většina mláďat v přírodě nepřežije. Tak jako příroda není nafukovací, ani chovatelské prostory a kapacity v záchranných programech nemohou být nafukovací. Takže vlastně jen částečně simulujeme situaci, která by nastala i ve volné přírodě.

Rysy nelze ani umisťovat u soukromých chovatelů. Jednak to nedovoluje evropský záchovný program, který má svá pravidla a omezení, jednak nemůžeme dovolit, aby se z těchto šelem třeba stali domácí mazlíčci nebo objekty nelegálního obchodu. Proč je tedy nevypustíme do přírody? Pro tzv. repatriaci totiž musí fungovat schválený záchranný program – bez něj nelze zvířata do přírody vypouštět. Navíc stále přetrvává překážka právě v podobě pytláctví a nelegálních zástřelů, která zcela zásadně brání případné repatriaci (dle kritérií IUCN, viz výše). Přitom v případě mnoha jiných druhů je Zoo Ostrava do takových projektů zapojena – například do programu pro sovy pálené (od roku 1995), pro sýčky obecné (od roku 2003), pro orlosupy bradaté (od roku 2009), více viz zde.

Je třeba zdůraznit, že v případě utracených rysůse nejednalo o mláďata, jak bylo prezentováno v řadě médií, ale o subadultní (téměř dospělé) jedince zcela nezávislé na matce, kteří se v přírodě v této době osamostatňují a od matky odcházejí, resp. tato je od sebe odhání a připravuje se na odchov dalšího vrhu. Toto období je pro rysy v přírodě rizikové, přes 50 % z nich uhyne například hlady, v souboji s jinými rysy či rukou pytláků.

Jen díky možnosti v případě potřeby populaci regulovat (více např. zde), jsme schopni vytvářet a udržovat zdravou a životaschopnou populaci rysů do té doby, než lidé změní své smýšlení a opět se naučí s těmito šelmami žít. Teprve pak se rysi budou moci do volné přírody navracet. Toto se netýká pouze rysů, ale i nespočtu dalších druhů zvířat chovaných v lidské péči v rámci záchranných programů. Právě návrat ohrožených druhů zpět do přírody je jedním z hlavních poslání moderních zoologických zahrad.

PDF článku ke stažení Poslat emailem Vytisknout

Diskuze:

V diskuzi nejsou žádné příspěvky.

Pro přidávání komentářů je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.