Analýzy, komentáře

Přežijí obojživelníci současný způsob nakládání s rybníky?

K čemu jsou rybníky obojživelníkům dobré?

Rybníky – a skutečně zde bude řeč o rybnících, jejichž primární funkcí byla a je produkce ryb – jsou v naší současné krajině pro populace podstatného procenta našich druhů obojživelníků zcela nepostradatelným prvkem. Nahradily totiž v minulosti prakticky plošně zlikvidované mokřady, přirozené inundační tůně a další stanoviště se stojatou vodou. Obojživelníci jsou na rybníky vázáni především reprodukčně, některé druhy se ale v nádržích a jejich bezprostředním okolí zdržují prakticky po celou aktivní periodu (kuňka obecná – Bombina bombina) nebo dokonce celoročně (zástupci komplexu „zelených skokanů“ – Pelophylax esculentus complex, kteří v rybnících často i zimují).

Dokáží obojživelníci využívat každý rybník?

Nedokáží – tedy alespoň převážná většina našich druhů. Jak by tedy měl vypadat ideální rybník pro obojživelníky?

Překvapením bude možná pro mnohé konstatování, že by v něm měly být i ryby. Rybí obsádka je totiž významným prvkem, který přispívá k udržení dané vodní plochy (brání např. jejímu přirozenému zániku redukcí zárostu, je důležitým prvkem v transformaci živin apod.). Ekonomický přínos chovu ryb navíc umožňuje nádrž dlouhodobě udržovat (většina majitelů si drží rybník kvůli zisku, jen málo v nich chce chovat jen čolky, žáby či vodní bezobratlé). Na druhou stranu jsou ale ryby významnými predátory obojživelníků a především jejich vývojových stadií, a pokud se to s některými druhy přežene, dokáží celkem spolehlivě celý rybniční ekosystém rozvrátit. Podstatné je tedy citlivé vybalancování početnosti, druhového složení i věkové struktury rybí obsádky. Obecné pravidlo ale neexistuje – každý rybník snese bez úhony jiné zatížení (závisí to např. na jeho přirozené úživnosti, morfologii apod.). Vodítkem, zda je početnost rybí obsádky v nádrži únosná, nám může být průhlednost vody, struktura a početnost hrubého a středního zooplanktonu, míra rozvoje vodních rostlin a úspěšnost dokončení larválního vývoje obojživelníků, včetně citlivějších druhů, jako jsou třeba čolci.

Dalším významným aspektem ve vztahu k obojživelníkům je přítomnost dostatečně rozsáhlých mělkých ploch zarostlých litorální vegetací. Mokřadní a vodní rostliny, popř. jejich odumřelé zbytky, slouží obojživelníkům jako úkryty před predátory, většina z nich sem klade vajíčka a vyvíjejí se tu pak jejich larvy. Dobře vyvinuté litorální porosty navíc mnohdy zcela zabraňují vnikání ryb, které jsou v chovných rybnících nejvýznamnějšími predátory vývojových stadií obojživelníků. Rybník s rozsáhlými mělkými partiemi neumožňujícími vnikání ryb tak může být velmi atraktivním prostředím pro obojživelníky i přes skutečnost, že je zde chována z mnoha jiných pohledů nevhodně dimenzovaná obsádka ryb. Litorální zóny jsou ale hospodařícími subjekty často záměrně redukovány z důvodu získání maximálního prostoru pro ryby.

Dalším velmi významným aspektem s přímým vlivem na populace obojživelníků je režim manipulace s vodou. Převážná většina našich rybníků je využívána jednohorkově – jsou tedy každoročně vypouštěny. Bohužel značné procento je jich dnes vypouštěno v jarním, či dokonce letním období – tedy v době kladení snůšek a vývoje larev obojživelníků.

Jak na tom tedy dnes rybníky jsou? A co na to obojživelníci?

Jak bylo již uvedeno výše, rybníky představují v krajině pro značné procento našich druhů obojživelníků náhradu za přirozená reprodukční stanoviště. A dlužno konstatovat, že je z pohledu obojživelníků nahradily z počátku zřejmě velmi úspěšně – při hustotě výskytu rybníků v některých oblastech lze dokonce i spekulovat o tom, zda tady v minulosti nedošlo dokonce ke zvýšení početnosti populací některých druhů oproti výchozímu stavu (např. celková výměra rybníků na konci 16. století je udávána kolem 180.000 ha; v současnosti je to již méně než třetina). Ale to hovoříme o dobách, kdy se v rybnících hospodařilo obecně mnohem šetrněji, nežli je tomu dnes. Pokud spočítáme produkci tržních ryb v rybnících v dobách, ke kterým lze získat potřebné údaje, zjistíme, že od 13. století až do roku 1925 se pohybovala v rozmezí pouhých cca 20–60 kg/ha (viz graf 1 str. 26). Tehdejší rybníky musely být skutečně „žabími ráji“. Navíc bylo běžné vícehorkové hospodaření, takže nedocházelo k tak častým manipulacím s vodní hladinou a okolí nádrží nabízelo obojživelníkům mnohem přívětivější podmínky, než je tomu dnes v intenzivně obhospodařované krajině kontinuálně sycené různými chemickými koktejly.

Ještě do roku 1970 se průměrná produkce tržních ryb pohybovala v rozumných mezích do necelých 200 kg/ha. Kolem roku 1975 se již pohybujeme v průměru kolem 300 kg/ha a od roku 1989 je udávána průměrná produkce mezi cca 420 a téměř 500 kg/ha (viz graf 1). K tomu je odhadováno, že téměř jedna třetina udávané výměry nádrží je dnes zazemněna (např. Badinová 2007) – reálná produkce tržních ryb se tak dnes pohybuje kolem 700 kg/ha! Když k tomu ještě připočteme často obrovské množství ryb „netržních“ a vezmeme v úvahu skutečnost, že do statistik se zřejmě dostanou určitým způsobem poddimenzovaná čísla (ne každý rád platí vysoké daně…), lze dovodit, že průměrné produkce rybníků se dnes pohybují možná kolem 1 000 kg/ha. Navíc ubývá vícehorkových rybníků a stále častěji se setkáváme s výlovy v období rozmnožování obojživelníků. Značné množství rybníků navíc vlastní různé „nekontrolovatelné“ soukromé subjekty, kde může být produkce ještě mnohem vyšší. Pokud tedy srovnáme stav panující ještě na počátku 20. století s dnešní skutečností, zjistíme, že průměrná produkce tržních ryb se během posledních zhruba 100 let více než zdesetinásobila.

Ze skutečnosti, že je v této kapitole od začátku soustředěna pozornost na intenzitu rybářského hospodaření, vyplývá, že v dnešní době je právě tento aspekt jedním z nejpalčivějších problémů ve vztahu k obojživelníkům, který odsunuje do pozadí i takové jevy, jako je nevhodně provedené odbahňování rybníků, popř. nevhodná morfologie nově budovaných nádrží. O tom, zda nádrž bude obojživelníky využívána a v jaké míře, rozhoduje prostě v převážné většině případů příslušný rybářský hospodář nebo majitel. V posledních cca 25 letech tak zažíváme z pohledu obojživelníků pravděpodobně nejhorší období, kdy tlak na rybniční ekosystémy již zjevně překročil únosnou mez a lze tak pozorovat jasné klesající trendy v početnosti jejich populací. To souvisí i s tím, že zatímco první vlna intezifikace, spadající do období zhruba před padesáti lety, „zapomněla“ v krajině stále značný počet rybníků (většinou těch menších), které byly využívány pouze velmi extenzivně, druhá vlna, datovaná po roce 1989, již byla mnohem důslednější a pohltila i ty zbylé. Současný úbytek obojživelníků souvisí zcela jistě i se změnami v terestrických biotopech (intenzifikace využívání krajiny, masivní využívání chemických přípravků v zemědělství, změny hydrologických podmínek, fragmentace atd.), ale klesající trendy lze zaznamenat i u druhů, které se zdržují po většinu roku (popř. po celý rok) ve vodě či její blízkosti – viz dále.

A nyní několik příkladů…

Reakci obojživelníků na tlak rybí obsádky lze dobře demonstrovat např. u sousedících vodních nádrží, kdy jedna je využívána k produkčnímu chovu kaprů, druhá pak ponechána bez rybí obsádky (obě morfologicky vhodné, s potenciálem pro rozvoj litorálních porostů). Jako příklad lze nabídnout např. EVL Březnice – Oblouček, která zahrnuje dvě nádrže – Holubovský rybník (je zde provozován komerční chov kaprů) a Oblouček (bez ryb). V roce 2015 zde byl proveden podrobný batrachologický průzkum s následujícími výsledky (Fischer, vlastní data):

Další příležitostí sledovat reakce obojživelníků na tlak rybí obsádky jsou dvouhorkové rybníky, kdy lze z pohledu obojživelníků vysledovat diametrální rozdíly zejména v úspěšnosti reprodukce. Příčinou je rozdílný tlak nasazeného plůdku v prvním roce a rok starých ryb v roce druhém. Jeden příklad za všechny – Prelátský rybník na Třeboňsku (Fischer, vlastní data).

Vliv jarního vypouštění nádrže na reprodukční úspěšnost obojživelníků si lze demonstrovat na příkladu PP Pařezitý rybník (viz Graf 2, str. 28). Mezi druhy, které se v nádrži vypuštěné po zahájení reprodukce nedokáží úspěšně rozmnožit, zde patří především skokan štíhlý a ropucha obecná. Při dlouhodobějším vypuštění se nerozmnožil ani čolek obecný.

Jak bylo uvedeno výše, dochází v posledních cca dvou desetiletích k razantnímu poklesu početnosti populací obojživelníků vázaných na rybníky. Následující grafy znázorňují dramatické změny v rámci dlouhodobě sledovaného vzorku lokalit na Příbramsku, včetně šestnácti EVL, kde je hlavním předmětem ochrany čolek velký nebo kuňka obecná (Fischer – vlastní data). Jako hlavní příčina je zde identifikován způsob rybářského hospodaření (tedy jeho intenzifikace).

Fakt, že s obojživelníky a jejich vazbou na rybníky není v posledních letech něco v pořádku, odhalilo i zpracování rozsáhlého vzorku dat získaných v rámci průzkumů v okolí stávajících a plánovaných liniových staveb (R6, D1 a D3). Následující přehled ukazuje nečekaně alarmující skutečnosti v případě dvou druhů obojživelníků, pokládaných stále za relativně hojné a běžné (čolek obecný a především pak ropucha obecná). V kontextu s prakticky plošným výskytem obou druhů ve zkoumaném území (viz obr. 9, 10) je zjištěná frekvence jejich výskytu v rybnících překvapivě nízká, a to zejména v případě ropuchy obecné, všeobecně pokládané za druh, kterému ani vysoká intenzita chovu ryb příliš nevadí (zřejmě i zde již pohár přetekl). Poměrně očekávané jsou naopak výsledky v případě kuňky obecné. Převzato z Fischer et al. (2015).

Struktura zkoumaného vzorku lokalit:

Rybníky: n = 548

Mokřady a tůně: n = 138

Lomy a pískovny: n = 9

Přehradní nádrže: n = 7

Co říci závěrem?

Jak dokládají výše uvedené příklady, dosáhla u nás míra intenzifikace využívání rybníků již zjevně za hranici únosnosti pro všechny naše druhy obojživelníků. Navíc se tlak na co největší zisk stále zvyšuje a dotýká se již i těch posledních „zapomenutých“ nádržek v naší krajině. Tlak rybářů neustojí většinou dokonce ani nádrže v evropsky významných lokalitách či různých typech zvláště chráněných území, k jejichž vyhlášení vedl původně právě zachovalý rybniční ekosystém. Pokud tento trend nezastavíme, s velkou pravděpodobností ne naše děti, ale již my budeme zanedlouho považovat za extrémní vzácnost i setkání s „obyčejnou“ ropuchou.

Obojživelníci nám ještě dávají šanci – díky své dlouhověkosti dokáží v krajině na zlepšení podmínek čekat relativně dlouho. Nikoliv ale věčně. Nyní máme ještě šanci tento vývoj zvrátit. Máme k tomu, kromě zdravého rozumu, i zákonnou podporu. A postačí jen velmi málo – snížit alespoň v rozumně vymezené mozaice rybníků obsádky na únosnou míru – zkušenosti ukazují, že na to obojživelníci i celé rybniční ekosystémy dokáží bleskově reagovat.

Literatura

Badinová L. (2007): Historie a současnost českého rybníkářství. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Nepublikováno. 78 pp.

Fischer D., Jeřábková L., Vlach P. (2015): Jsou čolek obecný a ropucha obecná stále ještě obecní? Ochrana přírody 2/2015: 32–36.