Analýzy, komentáře

Společná řeč?

Akademický pohled na vztah s ochranou přírody.

Synergie s OP

Dovolím si tvrdit, že téměř veškerý výzkum, kterým se na našem pracovišti – Botanickém ústavu AV ČR v Brně – i ve spolupráci mimo něj zabýváme, má reálně nebo potenciálně přesah do ochrany přírody.Máme kupodivu stejný objekt zájmu – jde o přírodní prostředí. Zkoumáme dlouhodobé interakce volně žijících organismů a jejich prostředí, které ovlivňuje a vytváří z velké části člověk a lidská společnost. Ochrana přírody v našich středoevropských podmínkách má analogický cíl, týká se vlastně jen praktického naplnění téhož. Jde o to najít smysluplný příběh o rovnováze působení člověka na přírodu a naopak. Tak, abychom mohli spolu (tj. člověk a příroda) dlouhodobě koexistovat. K tomu bohužel neexistuje jedno definitivní řešení. To bychom si hloupě naběhli, což se už mnohokrát v historii ukázalo. Proto je potřeba neustálé přezkoumávání měnících se podmínek a průběžné ustavování dočasné rovnováhy. Zde podle mě nalézají ochrana přírody a věda zabývající se přírodou společné pole působnosti.

Když se podívám na výzkum na našem pracovišti, tak na nastíněné téma se snažíme dívat z různých pohledů. Tím myslím zejména propojování různých disciplín, které spolu za normálních podmínek akademických pracovišť neinteragují. Ne vždy to funguje, ale pokud to jde, snažíme se získané poznatky spojovat do jednotících příběhů. Malých, středních či velkých – to není až tak podstatné. Například já jsem vegetační ekolog, takže se snažím odhalit vazby mezi rostlinnými druhy, jejich společenstvy a podmínkami prostředí. V tom hraje podstatnou roli právě člověk. Zabýval jsem se třeba vlivem acidifikace nebo opuštění tradičních způsobů hospodaření na diverzitu lesní vegetace. Ačkoli spolu tyto dva vlivy na první pohled nesouvisejí, v širším kontextu jde o jedno a to samé. Prostě (téměř) za vším hledej člověka. Uvedené příklady se týkají horizontu desítek, případně stovek let, můžeme však jít ještě daleko hlouběji do minulosti. K pochopení skutečnosti, že středoevropskou přírodu zásadním způsobem formovaly lidské společnosti, jsem se dobíral postupně a pomohla mi k tomu spolupráce s kolegy, kteří na prvním místě zkoumají člověka (historici, archeologové a další). Jde vlastně o takové porovnávání pohledů na přírodu ze dvou protilehlých stran.

Kde vidím synergie této činnosti s ochranou přírody? Nejsnadnější úrovní je vzájemná výměna dat. Ochrana přírody totiž potřebuje dobrou datovou základnu a ta je u nás velmi silná, pokud se týče informací o výskytu druhů nejrůznějších taxonomických skupin. Také o přírodních podmínkách máme velmi kvalitní a stále se zlepšující informace. Zdaleka ne vždy pocházejí od vědců, ale ti naopak rádi využívají data (zejména o rozšíření druhů a typů prostředí) shromážděná ochranou přírody. Další rovinou vzájemné synergie je výzkum, a tady už trochu narážíme na přirozená či různě vnucená omezení. Blíže to komentuji v odpovědi na třetí otázku. Podle mého názoru v ochraně přírody stále trochu chybí plné uplatnění poznatků o výše naznačené koevoluci přírody a člověka. Právě na tomto poli se snažím působit a spolupracovat s kolegy ze státních institucí (AOPK ČR, Správy národních parků) a neziskových organizací. Vidím zde jasný pokrok a přijetí už jen v horizontu posledních dvaceti let – většinou ovšem na úrovni předávání konceptů a teorií. Zatím poněkud drhne uvádění teorií do praxe.

Na spolupráci s ochranou přírody mi vyhovuje společná řeč. Tu zpravidla nemáme problém hledat, protože máme většinou společné mentální nastavení a často i absolvované vzdělání. S řadou lidí v ochraně přírody se znám z dob studií, často stejného oboru. V menší míře to bohužel mohu říci o absolventech zemědělských a lesnických oborů. Škola holt člověka formuje a někdy i poznamená – může to být i v dobrém, pokud naučí kriticky rozlišovat.

Praktické problémy v souvislosti s OP

Státní ochrana přírody je dobře vybudovaný aparát s relativně malou účinností v praktické činnosti ochrany přírody. Není to její vinou, že ochrana přírody většinou nemůže přímo rozhodovat a řídit, jak se bude v chráněném území hospodařit. O kompetencích mimo chráněná území raději nemluvit – o území mimo své „hájemství“ se ochrana přírody vlastně ani nestará. Rozhodně nesdílím názor, že by tak činit neměla, protože důležité je to, co máme v rezervacích (blíže viz odpověď na třetí otázku). Při dosahování svých cílů musí ochrana přírody vynakládat obrovské úsilí, někdy obrazně cedí pot a slzy – a příliš často to stejně k ničemu nevede. Musí to být psychicky velmi náročné. Pokud bych se měl někdy rozhodovat pro zaměstnání v ochraně přírody, pak právě omezená účinnost by mě nejspíš odradila. Je to pro idealistické povahy a je to i problém legislativní. Zákony demokratické společnosti by totiž měly obecně reflektovat, že péči o přírodní prostředí nezajišťují jen hospodařící subjekty, ale že jde o veřejný statek – samozřejmě s plným zohledněním soukromého vlastnictví. Od legislativy se bohužel odvíjí rozvinutá byrokracie, která prosakuje ochranou přírody v České republice, ostatně jako celou naší státní správou.

Zmíněná omezená efektivita ochrany přírody se zřetelně projevuje u lesů, kterými se ve své práci nejvíc zabývám. Nejinak tomu bude jistě u ekosystémů pod vlivem zemědělců, rybářů, těžařů apod. Skoro polovinu českých lesů spravuje jeden velký státní podnik. Údajně výhoda (a myslel jsem si to dřív taky), v české praxi však spíš opak. Pokud někde komunikace chronicky vázne, pak je to právě mezi lesníky (včetně myslivců) a ochranou přírody. Tento stav považuji za paradoxní, protože zájem je přece stejný – zdravý a funkční les. Prolomit komunikační bariéru je v tomto případě velký oříšek a obávám se, že problém je na obou stranách. Nemohou za to ani tak jednotlivci, jako spíše celková nezdravá atmosféra dvou znepřátelených táborů.

Jako vědci se můžeme stavět do pozice nezainteresovaných arbitrů, ale tak jednoduché to samozřejmě není – většinou se přikláníme k jednomu nebo druhému táboru, a to většinou v závislosti na absolvovaném vzdělání. Do oborově definovaných zákopů se pevně usazujeme už ve fázi středoškolského (lesníci), ale i vysokoškolského vzdělávání. Jako absolvent obou fakult, přírodovědecké i lesnické, mohu s klidným svědomím říci, že problém nespočívá v nějaké výlučnosti oboru, kterou jedinec neověnčený příslušným titulem nemá šanci plně nahlédnout. Pravým důvodem je neochota komunikovat mimo svůj zdánlivě jedinečný obor. Těm, kdo to přesto dokážou, nechť útěchou je moje uznání.

Návrhy na zlepšení

Platí to pro ochranu přírody i pro vědu – hlavní rezervy vidím v komunikaci s veřejností. Oba tyto obory lidské činnosti mají společné dva aspekty: velmi nezřetelnou a obvykle pozvolnou návratnost vložených prostředků a silný veřejný zájem předpokládající tok financí z daní (hlavně pokud se týká výzkumu mimo průmyslové využití). Takhle je tomu aspoň u nás, jinde ve světě může být rozhodující podíl soukromých prostředků. Význam komunikace zřetelně osvětlující, proč by společnost měla vědu a ochranu přírody financovat, je myslím evidentní. Poznámka na okraj, v návaznosti na druhou otázku – z veřejných zdrojů je formou dotací podporováno i zemědělství a lesnictví k tomu nemá daleko. Důležitost komunikace s veřejností třeba náš státní lesní podnik dobře chápe a výborně prakticky aplikuje.

Oba obory mají v komunikaci navenek značné rezervy. A zřejmě to platí i mezi nimi navzájem. Důvody jsou do značné míry praktické – ochrana přírody nemá čas sdělovat do detailu vědcům, že tady by potřebovala vyřešit nějaký problém, nebo snad aby přicházela přímo s připravenými podklady. Vědci se zas honí za impaktovými body a vědecká soutěž je hodně podobná vrcholovému sportu, pouze s tou výjimkou, že tělo se při tom neničí úrazy, ale až po řadě let sezení u počítače. Na komunikaci s ochranou přírody nezbývá moc času, spíš se vyjasňují základní koncepty. V těch věda z principu své činnosti posouvá poznání dopředu (viz k otázce 1); za vědeckou avantgardou jde s několikaletým zpožděním odvážnější část ochrany přírody a teprve kdesi vzadu, se zpožděním desítek a možná i stovek let, se belhá praktické hospodaření. Je to částečně logické, protože každý obor má svou přirozenou dynamiku. Intenzivní otevřená komunikace by však dané handicapy mohla zmírnit, pokud ne přímo odstranit.

Protože jako vědci zabývající se přírodou chceme péči o ni pomoci, velmi bychom uvítali systematičtější a kvalifikovanější tok informací, návrhů a požadavků z protějšího břehu. Upřímná snaha nepochybně existuje a nejednou jsem se setkal ze strany ochrany přírody s podnětnými impulsy. Pokud však šlo o významnější příležitosti ke spolupráci, byly úkoly zadány často poněkud vágně, koordinovány velmi chabě (možná někdy i chaoticky) a výstupy přečasto vyzněly do ztracena. V důsledku toho se už bohužel stavím velmi skepticky k případné spolupráci na důležitých, řekněme strategických projektech, které bychom mohli jako vědci pro ochranu přírody zajišťovat. Finance to bohužel nevyváží, cennější je totiž čas, který bychom jinak mohli věnovat impaktové vědě. To budiž nenápadnou, patrně v důsledku ignorovanou, poznámkou o příčinách slabého propojení vědy a ochrany přírody – oborů z větší části závislých na veřejném financování.

V rámci případné strategické komunikace, která by se neodehrávala jen prostřednictvím literatury staré třicet a více let (což je pro vědu téměř pravěk, pro ochranu přírody někdy stále ještě moderna), bych si dovolil závěrečnou poznámku o tom, co konkrétně by mohlo být v ochraně přírody jinak. Jsem přesvědčen, že soustředění na péči o chráněná území a chráněné druhy je sice důležité, ale že to rozhodně nestačí. Ochrana přírody by měla být aktivní i mimo svých „dvacet procent“ území, které má nějaký ochranný status. Většinou vícenásobný, budiž. Všechno máme hezky pod kontrolou, druhy jsou zmapovány, biotopy popsány a rovněž zmapovány, jejich ohrožení známo, expertně posouzeno. Byrokrat je spokojen, ohrožené druhy stále mizí. Činí tak patrně proto, že se mění celá krajina, včetně většiny území bez ochranného statusu, a tedy čím dál více v nepříznivém stavu. Ekologie nás učí, že i aktuálně neobsazená stanoviště mají velký vliv na dlouhodobé přežívání druhů. Za největší výzvu ochrany přírody a krajiny nejen v České republice proto považuji, jak co nejefektivněji využít většinu plochy – právě tu nacházející se mimo chráněná území.

 

PDF článku ke stažení Poslat emailem Vytisknout

Diskuze:

V diskuzi nejsou žádné příspěvky.

Pro přidávání komentářů je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.