Analýzy, komentáře

Záchranné pěstování Ohrožených rostlin v soukromých zahradách

Hlavním cílem ochrany biodiverzity je zachování populací na jejich přirozených stanovištích ve volné přírodě (ochrana in situ). Někdy ale i přes veškeré úsilí nelze přežití druhu v přírodě v současné době zajistit. V takovém případě pak bývá zahájena ochrana druhu mimo jeho přirozené stanoviště, tj. ex situ. Tento způsob ochrany druhů by měl mít za cíl zachování maximální možné genetické diverzity druhu včetně jeho adaptací k původním podmínkám, aby v případě zlepšení stanovištních podmínek byla možná jeho zpětná reintrodukce. Mezi standardní přístupy ochrany ex situ patří tvorba semenných bank či kultivace druhů v botanických zahradách. V rámci projektu LIFE for Minuartia testujeme nové možnosti kultivace druhů ex situ v České republice – Záchranné pěstování v soukromých zahradách. Tento program využívá zájmu místních obyvatel o lokální vzácné druhy, umožňuje jim jejich legální pěstování v zahradách a vytváří tak síť lokálních populací ex situ. Vycházíme ze švýcarského modelu, který se nám stal inspirací, nicméně pro české podmínky ho nelze přejímat bez výhrad a jeho česká podoba bude vznikat na základě odborné diskuze. Byli bychom proto rádi, kdyby tento článek přispěl k získání dalších podnětů (pozitivních i negativních) pro naplnění těchto cílů.

Švýcarský model

Hlavním koordinátorem programu je státní správa kantonu Zürich (Amt für Fachstelle Naturschutz), která zajišťuje celkový koncept programu (obr. 1), sbírá odborné informace o druzích a vybírá druhy vhodné do zapojení programu. Výběr vhodných druhů je založen na bodovém ohodnocení několika parametrů, z nichž nejvýznamnější jsou ohroženost, znalosti o biologii druhu, kultivovatelnost, dostupnost semen a atraktivnost pro zahrádkáře.

Každý druh zahrnutý do programu má svého garanta („species manager“). Jedná se o terénního odborného pracovníka, který monitoruje stav druhu a jeho stanovišť v přírodě, zajišťuje sběr semen pro kultivace, hodnotí úspěšnost pěstitelů a monitoruje úspěšnost růstu druhu po vysazení do přírody. Garant se podílí ve spolupráci se státní správou na přípravě a hodnocení úspěšnosti akčních plánů (obdoba českých záchranných programů) pro jednotlivé druhy.

Při získávání semen pro kultivace jsou preferovány regionální zdroje. Používá se směs z více populací a z více matek, původ každé mateřské rostliny je evidován. Semena se sbírají v průběhu celého roku a vždy více let po sobě. Před sběrem semen však neprobíhají žádné genetické studie, které by se zabývaly vztahy mezi populacemi, pokusily se identifikovat geneticky nejcennější populace, ani se nezabývají otázkou potenciálních lokálních adaptací a hrozbou outbreední deprese. Obdobně při vysazování do přírody se používají jednici vypěstovaní z této směsi, aniž by se hodnotil potenciální přenos genotypů, které nejsou adaptované k lokálním podmínkám, a z toho plynoucí hrozby pro lokální populace.

Jak program funguje

Místní zájemci zašlou hlavnímu koordinátorovi přihlášku, v níž specifikují svá očekávání od zapojení do programu a podmínky na své zahradě. Poté je s nimi uzavřena specifická forma bezúplatné dohody. Zde je třeba poznamenat, že švýcarská legislativa nevyžaduje zákonnou výjimku na držení druhu v kultuře.

Jakmile má pěstitel splněné všechny administrativní záležitosti, dostává se k regionálnímu koordinátorovi programu (společnost Topos), který má na starosti praktickou realizaci programu, tj. celkovou koordinaci zapojených pěstitelů (distribuci a zpětný odběr semen/rostlin, školení pěstitelů i zaměstnanců, vedení databáze pěstitelů, hodnocení úspěšnosti jednotlivých pěstitelů), vysazování druhů zpět do přírody a osvětové aktivity. Obecnou podmínkou pro zapojení pěstitelů je pěstování rostlin v chudých půdách bez hnojení a absolvování školení o vhodném způsobu kultivace konkrétního druhu. Pěstitelé zároveň obdrží podrobný instrukční leták o pěstování.

Klíčovým místem pro program jsou sběrná místa (obr. 2). V těchto komunitních zahradách se ze semen sebraných v přírodě vypěstují mateřské rostliny, které tvoří „zdrojovou populaci“. Mateřské rostliny jsou zde drženy ve velkých nádobách společně s dalšími druhy ze stejného biotopu kvůli zachování kompetičních schopností. Z těchto mateřských rostlin se poté připravují rostliny pro pěstitele. Do sběrných míst odevzdávají pěstitelé své vypěstované rostliny či semena, z nichž se připravují rostliny pro vysazování do přírody. Po odevzdání rostlin je zkontrolován jejich stav. Jedinci napadení parazity, chorobami, či vykazující známky hybridizace jsou z populace vyřazeni. Hybridizace však není testována geneticky, ale pouze hodnocena vizuálně. Jedinci, kteří nejsou vyřazeni, jsou následující vegetační sezónu drženi ve sběrném místě a na podzim vysazeni do přírody. Odevzdaná semena jsou zkontrolována a nezralá či napadená semena vyřazena.

Vysazování do přírody

Veškeré pěstované druhy jsou určeny pro zpětnou výsadbu do přírody. Jedná se o posilování stávajících populací, reintrodukci druhu na již vyhynulá stanoviště či výsadbu na nová vhodná stanoviště. Pro vysazování jsou použity pouze rostliny deponované ve sběrných místech regionálního koordinátora. Rostliny či semena jsou připravena pod vedením garanta druhu. Každý vysazený jedinec je monitorován a je hodnocena míra jejich přežívání. U výsevů je hodnoceno množství vzešlých semenáčků.

Vzdělávání a osvěta

Nezanedbatelnou částí programu je vzdělávání pěstitelů i široké veřejnosti. Pro pěstitele jsou několikrát v roce pořádány exkurze do sběrných míst i na lokality, kam byly jejich rostliny vysazeny. V rámci těchto akcí se dozvídají více informací o biologii i ekologii druhů, mají možnost se seznámit s jejich přirozenými podmínkami. Zároveň dochází k formování místní komunity pěstitelů, která se vzájemně podporuje a šíří informace o ochraně přírody. Aktivní zapojení místních obyvatel do ochrany přírody má také významný dopad na náhled široké veřejnosti na ochranu přírody jako takovou. Zatímco v minulosti byly orgány ochrany přírody vnímány spíše negativně (rozhodování o nás, ale bez nás), po spuštění tohoto programu došlo k posunu a ochránci přírody jsou nyní vnímání jako ti, co se snaží ve spolupráci s místními zachovat biodiverzitu území.

Přenos do českých podmínek

Jak jsme již uvedli na začátku článku, při přenosu švýcarské metodiky do českých podmínek nepostupujeme bez výhrad, ale přejímáme pouze myšlenku a základní strukturu programu, tj. vytváříme program, který bude na úrovni ČR koordinován státní organizací ochrany přírody (zde se jeví jako nejvhodnější Agentura ochrany přírody a krajiny ČR). Praktickou realizaci, práci s pěstiteli, péči o sběrná místa a osvětovou činnost bude mít na starosti regionální koordinátor. Naše hlavní výtka ke švýcarské podobě se týká nerespektování základních principů populační genetiky při vytváření zdrojových populací, výsadbě rostlin do přirozených populací a zakládání populací nových. Tedy mísení jednotlivých rostlin bez rozlišování místa původu.

Cíle české podoby programu Záchranného pěstování v soukromých zahradách jsou oproti Švýcarsku mírně odlišné. Neusilujeme o šíření druhů na nová území. Hlavní cíle programu tedy jsou:

1) vytvoření lokálních zdrojů genofondu ohrožených druhů rostlin za pomoci místních obyvatel, z nichž by bylo možné druh reintrodukovat do přírody na místa, kde již vyhynul,

2) zvýšení angažovanosti místních obyvatel v ochraně přírody.

Celkový koncept programu, jeho výhody i potenciální rizika řešíme v rámci odborné diskuze na ustanovené pracovní skupině k Záchrannému pěstování, jejíž členy jsou zástupci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Ministerstva životního prostředí ČR, Botanického ústavu AV ČR, Přírodovědecké fakulty UK v Praze, Unie botanických zahrad ČR, České botanické společnosti a Českého svazu ochránců přírody. Diskuze o programu probíhá na základě modelového druhu - kuřičky hadcové. V rámci pracovní skupiny řešíme několik typů klíčových otázek:

1) Legislativa a způsob zapojení místních obyvatel: Jedním z důležitých kroků je otázka uchopení výjimky podle zákona o ochraně přírody ohledně držení druhu v kultuře, tj. kdo bude žadatelem a nositelem výjimky. Dále řešíme způsob, jak oficiálně zapojit pěstitele do programu, tj. specifickou formu dohody mezi koordinátorem a pěstiteli.

V současném konceptu je tato situace ošetřena tak, že nositelem výjimky je regionální koordinátor (ČSOP Vlašim), který zajišťuje sběr semen v přírodě, přípravu rostlin pro výsadby a distribuci rostlin pěstitelům. Pěstitelé již výjimku podle zákona nepotřebují a legální držení rostlin je jim umožněno na základě podepsané Dohody o výpůjčce rostlin, v níž se pěstitel zavazuje, že bude dodržovat pravidla programu a řádně pečovat o rostliny. Součástí Dohody o výpůjčce je i průvodní list, v němž je specifikován původ každé rostliny a evidenční list, který slouží pěstiteli k hodnocení růstu jedinců a zaznamenávání případných problémů či nově vzniklých jedinců. Zapojení pěstitelů probíhá obdobně jako ve Švýcarsku, kdy zájemci specifikují podmínky na své zahradě, navštíví je regionální koordinátor a dohodne s nimi umístění rostlin. Po podepsání Dohody o výpůjčce je na zahradě vybudována hadcová skalka. Zapojený pěstitel projde školením, kde se seznámí s podmínkami programu a s pěstováním kuřičky. Zároveň obdrží návod na pěstování kuřičky.

2) Odborné otázky jsou spojeny s biologií druhů a zejména jejich populační genetikou. Při pěstování rostlin v kulturách není možné přenést veškerý genofond druhu. Dále dochází ke změnám v genetické struktuře populací, což může vést ke ztrátě adaptací na přirozené stanoviště. Rostliny se zároveň mohou adaptovat na podmínky v kultuře či zde může docházet k akumulaci patogenů. Všechna tato rizika se pak mohou projevit při přenášení rostlin zpět do přírody. Klíčový může být problém, kdy se takto selektovaní jedinci zkříží s jedinci místními. Tím totiž může dojít ke ztrátě adaptací jedinců v přírodě a následně snížení životaschopnosti celé populace. Pro zachování genetické variability druhu pěstovaného mimo přirozená stanoviště se však jeví pěstování v různých lokálních zahradách jako přínos. Na jednu stranu jsou rostliny drženy v klimaticky obdobných podmínkách, jaká mají přirozená stanoviště. Na druhou stranu je každá zahrada jiná a rostliny tak budou vystaveny odlišným selekčním tlakům. Díky tomu bude celkový soubor variabilnější a přizpůsobený širšímu spektru podmínek než v případě pěstování rostlin v jedné větší zahradní sbírce. Samostatným problémem je potenciální křížení cílových druhů s příbuznými jedinci běžně pěstovanými v zahradách. Tomu ale lze, na rozdíl od problémů zmíněných výše, zabránit dobrým výběrem modelových druhů a kontrolou cílových zahrádek. Jedná se ale o problém, který je potřeba vést v patrnosti. Abychom tyto potenciální rizika pěstování druhu mimo přirozená stanoviště minimalizovali, řešíme v rámci pracovní skupiny, jak správně metodologicky postupovat při zakládání kultury (z jakých populací sbírat semena, minimální velikost populace, obnova genofondu na zahrádkách, význam sběrného místa…), i jak zajistit vhodné stanovištní podmínky (jak připravit vhodnou plochu pro populaci, které druhy lze pěstovat společně, kterým se naopak vyvarovat).

3) Obecný koncept programu: V rámci pracovní skupiny řešíme, jak koncipovat program, aby byl využitelný i pro další ohrožené druhy a umožnil zapojení jednotlivých organizací jako regionálních koordinátorů, které by pracovaly s lokálními pěstiteli. Zde je klíčové nastavení pravidel pro pěstování, např. zda bude stanoven limit zapojených pěstitelů, jaké podmínky musí splňovat organizace, aby se mohla stát regionálním koordinátorem, jak udržet regionalitu pěstovaných populací, jak nakládat s potomky dalších generací. Zároveň hledáme cestu, jak navázat program na stávající rámec ochrany ohrožených druhů, např. jako součást záchranných programů či metodik péče o druh a z jakých prostředků by ho bylo možné hradit. Součástí diskuze je i výběr vhodných druhů, které by bylo možné do programu začlenit, nicméně nepředpokládáme, že by se jednalo o velký počet.

4) Vzdělávání a osvěta: jednou z významných aktivit regionálního koordinátora je práce s pěstiteli a širokou veřejností. V rámci projektu Život pro kuřičku jsme již realizovali 2 semináře s místními obyvateli, na nichž měli příležitost se seznámit se Záchranným pěstováním v soukromých zahradách. Přínosem programu je i možnost přímého kontaktu s druhem (obr 4.) V následujících letech je plánována pro pěstitele exkurze na přirozená stanoviště druhu i do Vodního domu, kde je největší skalka se záchranou populací. Důležité je také pořádání společných setkání. Nedílnou součástí této aktivity je spontánní šíření informací o druhu a programu přímo v komunitě pěstitelů a v jednotlivých obcích. Díky nadšení několika místních obyvatel dochází k rapidnímu nárůstu povědomí o přítomnosti tohoto druhu.

Záchranné pěstování kuřičky hadcové v soukromých zahradách

V současné době je kuřička hadcová vysazená na 7 skalkách (obr. 5). Další pěstitelé se do programu zapojí v následujících letech. Při vysazování respektujeme regionalitu, tj. nepřenášíme rostliny mezi regiony, každý pěstitel má rostliny pouze z jedné populace. První měření úspěšnosti pěstování proběhne v červnu 2018, na jehož základě případně upravíme metodiku pěstování. Nyní řešíme podobu sběrných míst, kam budou pěstitelé odevzdávat získaná semena. Případné vzešlé semenáčky budou ponechány u pěstitelů, obdrží evidenční štítek a budou taktéž monitorovány. Poslední rok projektu (2020) budou odebrány vzorky na kontrolní analýzy genetické diverzity.

Závěr

Program Záchranné pěstování v soukromých zahradách nabízí vhodnou příležitost, jak vytvářet lokální záložní zdroje genofondu ohrožených druhů rostlin v blízkosti přirozených stanovišť a zároveň motivovat místní obyvatele k ochraně přírody na základě posílení místního patriotismu. Jsme si vědomi, že švýcarská mentalita je oproti české velmi odlišná a co funguje ve Švýcarsku, může se v českých podmínkách potýkat s problémy. Z tohoto důvodu se na tvorbě programu podílí velké množství odborníků zastupujících nejen státní ochranu přírody či vědecká pracoviště, ale i organizace zabývající se praktickou ochranou přírody či organizace mající zkušenosti s držením vzácných druhů v kultuře za účelem jejich návratu do přírody. Na základě této diskuze pak bude rozhodnuto o celkové koncepci programu a jeho využitelnosti v české ochraně přírody. I přes mnoho otázek však program Záchranné pěstování v soukromých zahradách přináší nový směr a velký potenciál nejen pro ochranu druhů, ale i pro aktivní zapojení místních obyvatel a tím i k pozitivnímu vnímání ochrany přírody jako celku.

Poděkování: Projekt LIFE for Minuartia - Život pro kuřičku (LIFE15NAT/CZ/000818) je realizován s finančním příspěvkem Evropské unie, programem LIFE a s finančním příspěvkem Ministerstva životního prostředí ČR.