Analýzy, komentáře

JAK VELIKOST MĚSTA OVLIVŇUJE DRUHOVÉ SLOŽENÍ VEGETACE?

Proč jsou města pro botanika zajímavá?

Města představují z pohledu botanika unikátní prostředí pro život rostlin. Ačkoli se nám mohou zdát jako stanoviště pro spontánně rostoucí rostliny značně nehostinná, opak je pravdou. Zvláště velká města obvykle hostí na svém území více rostlinných druhů než nalezneme na stejně velkém výseku okolní krajiny. Přesto však města a jejich flóra byla v minulosti spíše na okraji badatelského zájmu. Větší pozornost si městská flóra získala až po druhé světové válce, kdy byli badatelé ve Velké Británii a v Německu zaujati vývojem ruderální vegetace na místech zničených bombardováním. Na našem území začal systematický průzkum flóry a vegetace měst až v 60. letech 20. století díky průkopníkům z Botanického ústavu Československé akademie věd v Průhonicích vedený významnými osobnostmi české botaniky, K. Kopeckým, S. Hejným, V. Jehlíkem a A. Pyškem. V současnosti je urbánní ekologie zkoumající různé aspekty měst jako prostředí pro živé organismy svébytnou mezinárodně uznávanou vědeckou disciplínou. Její nedílnou součástí je i výzkum druhového složení a druhové bohatosti, neboli diverzity městské flóry a vegetace, kterým se zabýváme i na Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti probíhá několik studií zaměřených na výzkum městské flóry a vegetace od obecně ekologických témat až po mapování flóry města Brna, do kterého se zapojili jak odborníci, tak i dobrovolníci z řad odborné veřejnosti.

Proč je flóra měst druhově bohatá?

Postupný nárůst poznatků o městské flóře vedl k různým názorům na příčiny výskytu velkého počtu rostlinných druhů ve městech. Jedním z nejpravděpodobnějších důvodů je, že velká druhová bohatost rostlin odráží značnou pestrost městských biotopů. Pro rostliny je město mozaikou ploch vytvořených různými typy a intenzitou lidské činnosti, která určuje podmínky, s nimiž se musí rostlina rostoucí v daném místě vypořádat. Mozaika ploch se pozvolna mění s tím, jak se sevřená zástavba středu města rozvolňuje do obytných čtvrtí s plochami zeleně, až přechází do industriálních zón a zemědělsky využívaných pozemků na předměstích. Tato pestrost může být také umocněna poměrně velkou členitostí či geologickým charakterem terénu, na kterém byla města ze strategických důvodů často zakládána. Rostliny tak mohou využívat pro svůj spontánní výskyt řadu biotopů, od těch zdánlivě nejméně příhodných, jako jsou spáry v chodnících, květináče a záhony s městskou zelení, sešlapávané okraje cest a zdi, až po více příhodná stanoviště jako jsou parky, sečené trávníky a říční břehy, soukromé zahrady, opuštěné areály, skládky, staveniště a příměstské lesy. Velká nabídka biotopů tak zřejmě umožňuje rostlinným druhům s různými ekologickými nároky dlouhodobé soužití na území města, které není možné na stejně velkém území zemědělské či lesnaté krajiny, protože ta je co do podmínek prostředí přeci jen jednotvárnější.

Ve městech nalezneme velký podíl nepůvodních druhů rostlin, které by se na našem území - bez přenosu člověkem ze vzdálených oblastí - nemohly vůbec vyskytovat.

Další možnou příčinou vysoké druhové rozmanitosti měst může být i velký přísun diaspor, tj. semen či vegetativních částí rostliny, které mohou dát vznik dalšímu jedinci. Města jsou totiž dopravními i obchodními křižovatkami v krajině a jsou propojena sítí silniční, železniční i vodní dopravy. Jak mezi nimi a jejich méně či více vzdáleným okolím, tak i v rámci města samotného probíhá intenzivní přeprava lidí a komodit, která s sebou nese mj. nezáměrný přesun diaspor rostlin. Náhodně přinesené diaspory pak mohou klíčit v příhodných podmínkách narušovaných městských ploch, kde nejsou omezovány již vzrostlými soupeři. Záměrně vysazené rostliny, ať už okrasné ve veřejné zeleni či užitkové v soukromých zahradách, jsou pak často zdroji zplanění dalších druhů, které dále obohacují městskou flóru. Zřejmě proto ve městech nalezneme velký podíl nepůvodních druhů rostlin, které by se na našem území bez přenosu člověkem ze vzdálených oblastí nemohly vůbec vyskytovat. Uvádí se, že flóra velkých měst může obsahovat od 30 do 50 % nepůvodních druhů (Pyšek 1998), což je opět více, než kolik najdeme běžně v okolní krajině. Zatímco nepůvodní druhy jsou k nám zavlékány ze své domoviny člověkem a po adaptaci na zdejší podmínky se dále šíří na narušovaných stanovištích, původní druhy se mohou ve městech vyskytovat jako pozůstatky původních předměstských společenstev. Postupně se vzrůstajícím vlivem člověka však zůstávají jen takové původní druhy, které jsou schopné snášet často radikální změny podmínek. Druhy se ve městech musí vypořádat s velkou mírou narušování sešlapáváním, zhutněním půdy pojezdy aut, častým sečením či používáním herbicidů. Musí být odolné vůči znečištění ovzduší a půdy polutanty z dopravy a průmyslu. Důležitá je také schopnost snášet živinami bohatá stanoviště, ať už se jedná o atmosférické spady dusíku či obohacení půdy venčením domácích mazlíčků. Dalším významným důvodem odlišnosti městské flóry od okolní krajiny může být i vliv specifických klimatických podmínek ve městech. Města totiž tvoří tzv. tepelný ostrov. Díky únikům tepla z budov a dopravy a značným plochám betonových a asfaltových povrchů, které pohlcují sluneční záření a přehřívají se, jsou průměrné teploty ve velkých městech vyšší než v okolní krajině. Teplejší, ale tím zároveň i sušší klima velkých měst tak umožňuje přežití původních teplomilných druhů, ale i nepůvodních druhů zavlečených z jižněji položených oblastí, které by jinak v okolní krajině nenalezly vhodná stanoviště.

Jak jsou na tom s druhovou bohatostí menší sídla?

Zatímco popisem druhové bohatosti velkých měst a jejími příčinami se zabývala už řada studií, fungování stejných zákonitostí v menších sídlech se dosud zkoumalo překvapivě málo. Že ve velkých městech nalezneme v souhrnu více druhů než ve městech malých, je tedy již dobře známo. Žádná studie však zatím nesrovnávala druhovou bohatost stejně velkých ploch či stejných biotopů mezi různě velkými sídly, tj. velkoměsty, menšími městy a vesnicemi. Podle obecných ekologických předpokladů město funguje jako ostrov v krajině. Krajina jej do jisté míry izoluje od okolních měst, tj. jiných ostrovů, přestože tato izolace nemusí zcela fungovat pro ty druhy rostlin, které město sdílí s okolní krajinou. Přesto se předpokládá, že se ve městě, podobně jako na ostrově, projevuje vztah mezi druhovou bohatostí a plochou. Se zvětšující se plochou města v něm nalézáme celkově více druhů, pravděpodobně díky větší rozmanitosti podmínek, a tím i větší příležitosti pro přežití různých druhů. Protože je druhová bohatost závislá na velikosti města, měli bychom na stejně velké ploše ve velkém městě nalézt větší počet rostlinných druhů, než na stejně velké ploše v menším městě či vesnici. Důvodem je celkově větší nabídka druhů, které jsou potenciálně schopny dané místo osídlit. Podobně by stejné biotopy ve velkém městě měly být druhově bohatší, než stejné biotopy v menších sídlech. Avšak podle našich předpokladů může tato zákonitost díky specifičnosti městského prostředí pro skupinu původních a nepůvodních druhů fungovat různě. U nepůvodních druhů můžeme předpokládat její platnost, protože velká města s hustší lidskou populací a tím i intenzivnější obchodní a zahradnickou činností a dopravou budou mít za následek intenzivnější zavlékání a více případů zplanění nepůvodních druhů. Naopak u původních druhů nemusí být tento vztah tak jednoznačný. Větší město může znamenat více příležitostí k přežití na vhodných stanovištích pro původní druhy dobře adaptované na městské prostředí. Na druhou stranu však ty druhy, které přežívají pouze ve zbytcích původní vegetace, mohou ve velkých městech vymizet díky zániku vhodného stanoviště např. při výstavbě, zatímco v menších sídlech s menším narušováním se mohou zachovat. Pro druhy migrující do velkých měst z okolí pak může být obtížné dosáhnout jejich vnitřních částí pro větší vzdálenost a hustou zástavbu. Se vzrůstající velikostí sídla by se měl kromě vzrůstu celkového počtu rostlinných druhů a podílu nepůvodních druhů více projevit i vliv tepelného ostrova, tudíž ve velkých městech bychom měli nalézt více teplomilných druhů, než v menších městech či vesnicích.

Jak jsme postupovali

Abychom zjistili, zda jsou naše předpoklady správné, provedli jsme průzkum vegetace různě velkých sídel v rámci střední Evropy (obr. 1). Výzkum jsme prováděli v sídlech třech různých velikostí – v malých obcích s 3500–5500 obyvateli, ve městech střední velikosti s 20–50 tisíci obyvateli a ve velkoměstech s více než 100 tisíci obyvateli. Pro sběr dat jsme vybrali takové biotopy, které bylo možné nalézt v sídlech všech velikostí. Limitujícím faktorem pro tento výběr byly malé obce, neboť jejich omezená rozloha neposkytuje tak velkou pestrost prostředí. Tři vybrané typy studovaných biotopů se od sebe liší způsobem využívání a tedy i mírou narušování člověkem. Jedná se o centrální náměstí nebo náves (obr. 2), vilovou čtvrť se souvislými řadami domků a předzahrádkami (obr. 3) a opuštěnou plochu se souvislým travním porostem a roztroušenými nálety keřů a mladých stromů (obr. 4). V každém biotopu jsme na ploše 1 ha zaznamenali všechny spontánně se vyskytující druhy rostlin. Nezapisovali jsme rostliny záměrně vysazené (okrasné stromy a keře, byliny v truhlících, zemědělské plodiny a podobně).

Studie probíhala v 45 sídlech, tj. 15 od každé velikosti v České republice, Německu, Rakousku a na Slovensku. Celkem jsme zaznamenali druhy na 135 hektarových plochách a úhrnem jsme nalezli 835 druhů rostlin. Potvrdili jsme, že velká města hostí celkově více druhů rostlin, než malá sídla, a to i na srovnatelně velkých plochách (tab. 1).

Co jsme zjistili

Jaké rostliny jsme nalezli ve zkoumaných biotopech

Ač se může zdát, že náměstí a návsi spontánnímu výskytu rostlin příliš nepřejí, nalezneme zde překvapivě velké množství míst, kde se rostliny mohou uchytit. Jedná se především o volnou půdu v truhlících s květinovou výzdobou, praskliny v asfaltu či mezery v dlažbě, vrstvu prachu navátou u pat domů či kolem mříží kanálů, případně i o menší plochy pravidelně sečených trávníků. Rostliny, které jsou schopny takovéto podmínky využít ve svůj prospěch, mají obecně podobné vlastnosti. Jsou to často drobné druhy poléhavého vzrůstu, které dobře snášejí sešlap (např. úrazník položený Sagina procumbens; truskavec ptačí, Polygonum aviculare) a vysoký obsah dusíku v půdě (např. merlík bílý, Chenopodium album). Někdy se jedná o semenáčky dřevin, které sem byly přineseny větrem, ty ovšem nemají šanci růst déle než několik let a potom obvykle uhynou. Další zajímavou skupinou jsou rostliny užitkové, zvláště pokud se na náměstí pořádají trhy. Takto pak můžeme ve spárách v dlažbě nalézt oblíbené bylinky (saturejka, tymián) nebo třeba semenáčky rajčat, kedluben či ředkviček. Na náměstích se často míchají naše původní druhy s druhy nepůvodními, které mohou pocházet ze značně vzdálených oblastí a kterým vyhovuje teplejší klima středu měst. Zajímavým příkladem je teplomilný merlík trpasličí (Chenopodium pumilio, obr. 5) zavlečený z Austrálie s ovčí vlnou, nalezený např. na náměstí v Olomouci a Českých Budějovicích.

Porovnáme-li studované biotopy mezi sebou bez ohledu na velikost sídla, podle očekávání zjistíme, že městská centra jsou druhově nejchudší. V průměru zde nalezneme kolem 40 druhů, na nejbohatších plochách ve velkých městech až kolem šedesáti (takto bohatá byla např. plocha centrálního námětí v německém Regensburgu). Na přítomnosti menšího počtu druhů se podílí jak malá plocha volné půdy pro uchycení rostlin, tak i velká míra narušování vytrháváním či použití herbicidů, kterou je často odstraněn vegetační kryt až na zavedené okrasné výsadby.

Velikost sídla významně ovlivňuje druhové složení městské vegetace.

Jako druhově velmi bohaté se naopak ukázaly být vilové čtvrti. Nejčastěji měly podobu souvislých řad rodinných domů se soukromými zahradami. Vzhledem k omezeným možnostem přístupu do zahrad jsme zaznamenávali pouze druhy rostoucí na chodnících, zídkách, v pruzích trávníků lemujících ulici a v předzahrádkách domů. Při tomto způsobu zápisu odpovídá hektarové ploše přibližně 500 m ulic. Při výběru vhodných míst jsme volili ulice se starší zástavbou a s tradičním způsobem údržby zahrad pomocí pletí, bez předzahrádek pokrytých mulčovací kůrou a kačírkem, které silně omezují spontánní výskyt rostlin. Spektrum rostlin, které tento biotop osídlují, je mnohem širší, než tomu je v případě městských center. Nalezneme opět rostliny odolné vůči sešlapu rostoucí na dlážděných plochách, ale i různé druhy trav a bylin rostoucích v trávnících, zajímavé jsou také spontánní úniky vysazovaných rostlin, a to jak okrasných, tak užitkových (aksamitník, Tagetes sp., petunie zahradní, Petunia × atkinsiana) a častý výskyt plevelů (drchnička rolní, Anagallis arvensis). Velkou druhovou bohatost biotopu ilustrují průměrné počty 116 druhů na plochu, s tím, že nejchudší plochy mají okolo šedesáti a ty nejbohatší až 160 druhů (opět Regensburg).

Posledním biotopem, který jsme v sídlech zkoumali, byly plochy opuštěné přibližně 10-15 let, porostlé souvisle travním porostem, jejichž stáří se dá dobře odhadnout podle náletu stromů a keřů. Tyto plochy mají různou historii, někdy jsou to bývalé sady či zahrady, jindy opuštěné továrny a nádraží, ale i nevyužité stavební parcely. Nicméně vývoj vegetačního krytu je u všech přibližně podobný, díky relativně dlouhé době, po kterou nebyly člověkem využívány. Druhové složení je velmi pestré, což je ovlivněno rozmanitým členěním povrchu, který zahrnuje jak rovinatá místa s hlubší půdou, tak podmáčené sníženiny, anebo naopak sušší vyvýšeniny z navážek zeminy, štěrku či stavební suti. Díky tomu najdeme v jedné ploše jak druhy velmi náročné na živiny (např. lebeda lesklá; Atriplex patula; merlík zední, Chenopodium murale), tak i druhy osídlující spíše živinami středně či méně bohatá stanoviště. Mísí se zde luční druhy bylin a trav (kopretina bílá, Leucanthemum vulgare) spolu s vlhkomilnými druhy (rákos obecný, Phragmites australis), které na dlážděných a drenážovaných plochách v centrech měst chybí. Obecně se zde uplatňují spíše vyšší nebo trsnaté vytrvalé druhy bylin a dřeviny na úkor menších a poléhavých druhů, což je dáno menší mírou narušování. Díky časté poloze u silnic či železničních tratí či přesunu diaspor s navážkami zeminy a skládkováním se na ně zdatně šíří i nepůvodní invazní druhy, které zde mohou vytvářet rozsáhlé jednodruhové porosty (zlatobýl kanadský, Solidago canadensis; hvězdnice kopinatá, Aster lanceolatus). Celkově jsou obdobně bohaté jako vilové čtvrti (průměrně 113 druhů na plochu), rozpětí počtu druhů mezi druhově chudými a bohatými plochami je také srovnatelné (cca 70 až 150, nejbohatší plocha v Salzburgu čítala 157 druhů).

Biotopy velkých a malých sídel se liší svou flórou a její bohatostí

Zatímco jsme potvrdili, že celkový počet druhů se ve městě zvyšuje s jeho velikostí, pokud jsme rozlišili jednotlivé biotopy, ukázalo se, že tento vztah neplatí pro každý z nich (obr. 6). Zatímco u vilových čtvrtí a travnatých ploch jsme skutečně zaznamenali více druhů na stejné ploše ve větších sídlech, na centrálních náměstích druhová bohatost na velikosti sídla nezávisela. Ukázalo se, že tento biotop omezuje výskyt rostlin malou dostupností volných plošek pro jejich uchycení stejnou měrou jak u velkých, tak i u malých sídel. Pokud se však podíváme blíže na druhové složení, zjistíme, že malé obce a velkoměsta se významně liší. V malých obcích nalezneme převážně původní druhy místní flóry, které se sem snadno dostávají z okolní zemědělské krajiny, zatímco velkoměsta hostí více nepůvodních druhů, jejichž výskyt spíše závisí na intenzivní činnosti člověka.Nejvýraznější rozdíl v druhové bohatosti jsme jednoznačně nalezli ve vilových čtvrtích, kde velkoměsta na stejné ploše hostí významně vyšší počty druhů než ostatní sídla. Jednou z příčin může být velká nabídka okrasných rostlin v hobby marketech a širší spektrum pěstovaných plodin, které zplaňují, což se projevuje velkým počtem nepůvodních druhů. Také travnaté plochy ve velkoměstech jsou v průměru druhově bohatší než v menších sídlech, tento rozdíl však není tak výrazný jako u vilových čtvrtí, protože díky dlouhé době od posledního narušení sem mají druhy více šancí doputovat z okolí i u větších sídel. Zřejmě proto na plochách nalezneme větší počty původních druhů, jinak běžných až v krajině, která lidská sídla obklopuje. Nicméně podobně jako u centrálních náměstí i pro druhé dva typy biotopů platí, že se jejich druhové složení liší, porovnáme-li malé obce a velkoměsta. Pro středně velká města nejsou rozdíly tak jednoznačné, některá z nich se druhově blíží spíše malým obcím, některá zase naopak velkoměstům.

Typ biotopu má pro teplomilné druhy větší význam než velikost sídla

Překvapivé zjištění přineslo srovnání teplotních nároků druhů. Prokázali jsme, že výskyt teplomilných druhů závisí spíše na typu biotopu než na velikosti sídla. Centrální náměstí obecně hostí více teplomilných druhů než vilové čtvrti a travnaté plochy. Na rozdíl od vlivu tepelného ostrova, který průkazně hraje roli u velkých měst, je zřejmě v menších sídlech rozhodující vliv povrchu, na kterém rostliny rostou. Souvislé plochy dlažby a asfaltu dobře kumulují teplo a vytváří tak lokálně teplejší podmínky, které jsou schopny teplomilné druhy využívat i v menších městech.

Závěrem

Pokud tedy naše zjištění shrneme, můžeme říci, že velikost sídla významně ovlivňuje druhové složení městské vegetace, zároveň jsme však prokázali, že město z pohledu rostlinných druhů nemůžeme vnímat jako jednolitý celek. Až bližší pohled na mozaiku městských biotopů odhalí zajímavé zákonitosti ve výskytu rostlin v lidských sídlech. Ačkoli se pozornost odborníků i veřejnosti obvykle upírá spíše k přirozené a polopřirozené vegetaci mimo zástavbu, lze se i na člověkem silně ovlivněných stanovištích setkat se zajímavými společenstvy a druhy rostlin, které si zasluhují naši pozornost.  

Literatura

Pyšek P. (1998): Alien and native species in Central European urban floras: a quantitative comparison.-Journal of Biogeography, 25, p. 155–163.