Analýzy, komentáře

Obce v národních parcích trpící?

Letní požár v Českém Švýcarsku opět naplno odhalil desetiletí trvající, specificky český problém: skutečnost, že v České republice jsou národní parky zejména regionálními a komunálními politiky stále považovány za cosi nepřátelského a dočasného, proti čemu je nutné bojovat a pokud možno se jich zbavit. Z vyjádření některých starostů regionu, podobně jako dřívějších výpadů zejména na jihu Česka, získává veřejnost především dojem, že vyhlášením národního parku končí demokracie, ředitel správy se stává autokratem, rozhodujícím o životě a smrti občanů-nevolníků, obývajících území parku, a že tamní obce, které by při neexistenci parku zcela jistě prosperovaly a topily se v penězích, díky němu živoří v bídě. Tehdejší ministryně životního prostředí namísto toho, aby se zastala „svého“ resortu – připomeňme, že politiku národních parků stanovuje ministerstvo, nikoli zdánlivě všemocní ředitelé správ – tento dojem svými vystoupeními ještě podpořila. Zasloužilo by si proto sepsat skutečné kompetence správ NP podle zákona o ochraně přírody a krajiny a porovnat pravomoci a povinnosti obcí na území parků s obcemi ve „volné krajině“, aby veřejnost i často nekompetentní novináři získali reálný obraz, který by byl podstatně odlišný od současné medializace; to by si však vyžádalo samostatný rozbor nad rámec tohoto článku.

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na skutečnost, o níž sice pracovníci MŽP i správ NP v uplynulých desetiletích mnohokrát neformálně diskutovali, vedení resortu se však nikdy nepokusilo zveřejnit žádná čísla: obce v národních parcích byly a jsou dlouhodobě zvýhodňovány ve srovnání s jinými obcemi mimo NP při podpoře životně důležité infrastruktury, a to celkově v řádu stovek milionů korun.  Jen málokterá obec je ochotna přiznat, že přestože existence národního parku skutečně přináší řadu omezení, na druhé straně od státu prostřednictvím resortu životního prostředí získává finanční prostředky, na něž by mimo park v mnoha případech nikdy nedosáhla. Dotačních titulů pro obce v parcích je dnes celá řada a některé jsou vytvořeny specificky pro NP. Prostředky z nich získávané zejména na opravy a výstavbu komunikací a výměnu veřejného osvětlení za „ekologické“ jsou jistě zajímavé a celkově jdou také do stovek milionů, jsou však již jen jakousi „třešničkou na dortu“. Klíčovou byla a je základní vodohospodářská infrastruktura (VHI) – tedy kanalizace a čistírny odpadních vod (KČOV), vodovody a úpravny pitné vody. To, co dnes většina považuje za základní životní standard, před třiceti lety zejména na malých vesnicích – jmenovitě v pohraničí a podél železné opony – vůbec neexistovalo. Zkusme se tedy přenést do počátku devadesátých let a podívejme se na to, jak se stát zachoval k obcím v tehdejších třech národních parcích, k nimž 1. ledna 2000 přibyl i čtvrtý.

Ihned po obnovení obecního zřízení v roce 1990, ještě před přijetím balíku environmentálních zákonů v roce 1992, které zavedly čištění odpadních vod jako povinnost, si osvícenější zastupitelé ve stovkách menších obcí začínali uvědomovat, že s dosavadní praxí vypouštění odpadních vod do potoků a řek, prokopávání septiků a vyvážení fekálií na louky a do lesů se „zpátky do Evropy“, jak znělo populární heslo Občanského fóra, nikdy nedostaneme. Funkční kanalizace a ČOV se stala podmínkou jakýchkoli větších investic ve vesnicích, vypadajících zejména v pohraničí hůře než v roce 1945. Přitom ovšem příjmy většiny obcí, a téměř stoprocentně obcí malých¹, nemohly ani symbolicky k investicím typu KČOV přispět. Přehledy obecních rozpočtů za uplynulých 30 let bohužel neexistují; pro představu tedy uvádím alespoň údaje mně osobně známé ze středočeské obce o 1000 obyvatelích, kde jsem počátkem 90. let odpovídal za přípravu a financování KČOV pomocí půjčky ze Státního fondu životního prostředí (SFŽP): tehdejší rozpočty obcí byly financované zcela jinak než dnes, hlavním zdrojem příjmů byl souhrn daně z příjmů osob, trvale hlášených v obci (ostatní tehdejší příjmy typu daně z nemovitostí byly spíše symbolické), a naše obec tak hospodařila s rozpočtem, který v oné dekádě postupně vzrůstal ze 2 na 4 miliony Kč. Přitom tehdejší projektové náklady na KČOV činily 32 milionů Kč – a to jde o obec kompaktní, bez jakýchkoli kanalizačních řadů vybíhajících daleko od centra, které obecně kanalizaci nesmírně prodražují. - Na celostátní úrovni bylo tedy zjevné, že bez výhodných půjček a v případě malých obcí hlavně dotací, o několik řádů převyšujících obecní rozpočty, je úkol vybudovat chybějící VHI nerealizovatelný. Zejména proto začal nově zřízený SFŽP takové finanční nástroje vytvářet a poskytovat. SFŽP se ovšem musel chovat ekonomicky – především KČOV jím podpořené musely splňovat základní kritéria, kterými byl minimální počet napojených ekvivalentních obyvatel (EO) a k němu vztažená délka kanalizační sítě. Tehdy se naplno ukázala slabina českého obecního zřízení, umožňujícího existenci samostatných obcí třeba jen s pár desítkami obyvatel: zejména obce v pohraničí, s typickou roztroušenou zástavbou, neměly nejmenší šanci kritéria pro podporu KČOV naplnit - kilometr kanalizačního řadu stojí stejně, ať již odkanalizovává 4 nebo 400 EO – jeho vybudování se však vyplatí až od určitého počtu EO, kterého v pohraničí nikdy nelze dosáhnout. Státní politikou se navíc brzy stalo odkanalizování obcí nad 2000 EO; ty ostatní měly (a dosud často mají) smůlu.  To se v plné míře projevilo i u většiny vesnic v národních parcích: kdyby se nacházely ve volné krajině mimo park, neměly by kanalizace, ČOV, ale často ani vodovod, dodnes. Proto resort životního prostředí prosadil politiku podpory VHI v obcích v NP za podstatně příznivějších, mnohdy z ekonomického hlediska až nesmyslných podmínek. Za zmínku stojí i další „maličkost“, že zatímco pro obce mimo NP byla podpora na VHI poskytována zpravidla ve formě návratných půjček, vyžadujících ručení obecním majetkem (jenž často neexistoval či musel být vrácen v restitucích), u obcí v národních parcích se často jednalo o nevratné dotace bez jakýchkoli podmínek.

Přehled této pomoci státu na VHI pro obce v národních parcích od 90. let do současnosti nebyl dosud nikdy zpracován. Požádal jsem proto SFŽP s odvoláním na zákon o svobodném přístupu k informacím o jeho zaslání. SFŽP mé žádosti v říjnu 2022 promptně vyhověl, za což mu patří dík. Výběr z rozsáhlých údajů od SFŽP, byť možná s určitými chybami, jsem se pokusil sestavit do následující tabulky. V ní jsou podle okresů uvedeny všechny obce na území jednotlivých národních parků s počtem obyvatel v každé z nich (stav k roku 2022), rok rozhodnutí o půjčce či dotaci, schválená výše podpory a její účel. U řady často nákladných investic je místo roku otazník: jedná se většinou o velké infrastrukturní projekty 90. let, kdy SFŽP poskytnul podporu přímo, bez administrativních procedur, vyžadovaných pro ostatní obce.

K tabulce ještě dva komentáře. První se týká podpor jako takových. Při čtení tabulky je dobré si uvědomit, že až do počátku nijak neodůvodněného skokového zdražení stavebního materiálu a prací v roce 2019 (kdy ještě neexistovala inflace, na niž je dnes možné vše svádět) byla hodnota peněz podstatně jiná, než dnes. O 90. letech to platí v řádově vyšší míře: zejména investice do KČOV by v dnešních cenách byly dvoj- až pětinásobné – a pro malé obce tudíž ještě daleko nedosažitelnější.

Druhý komentář se vztahuje ke skutečnosti, že u některých obcí je výše podpory očividně nízká. Jde zpravidla o situace, kdy daný projekt zasahuje do území NP jen okrajově – v takových případech SFŽP podpořil pouze ty části, nacházející se na území národního parku; celkové investiční náklady tak mohly být i řádově vyšší, zvýhodnění pro území NP však již nepodléhaly.

Leckdo může namítnout, že se dnes v obcích v národních parcích stěží najde člověk, který by měl důvod přemýšlet o takových samozřejmostech, jakými je vodovod či kanalizace, když lidi trápí desítky každodenních problémů a překážek, jaké mimo území parků nemusí nikdo překonávat. Odpověď je vcelku prostá: aby se něco stalo tak samozřejmým, že o tom dnes už nikdo nepřemýšlí, musel to kdysi někdo vymyslet, naprojektovat, prosadit, vybudovat a – zaplatit. Bez tohoto posledního kroku by sebelepší snaha zůstala pouhým snem a problém neexistující VHI by dodnes – každodenně - přebíjel ty desítky ostatních. Právě připomenutí této prozaické skutečnosti je hlavním cílem tohoto článku.

Další slova by již byla nadbytečná. Na otázku v titulku tohoto článku si po pročtení tabulky a porovnání zejména počtu obyvatel u malých obcí a výše podpor pro ně ze SFŽP může každý čtenář odpovědět sám.