Analýzy, komentáře

Vele A., Holuša J., Horák J. (2016): Ant abundance increases with clearing size. Journal of Forest Research 21 (2): 110-114

Množství mravenců roste s velikostí paseky

Mravenci jsou důležitými bioindikátory, a to nejenom v lesích. V této studii se autoři soustředili na to, zda se liší druhové složení a druhová bohatost mravenců mezi velkými mýtinami (30 ha), malými mýtinami (4 ha) a zralým lesem. Průzkum byl prováděn ve smrkových porostech v Jizerských horách. Ukázalo se, že malé mýtiny a vzrostlý les se mezi sebou neliší, kdežto na velkých mýtinách se objevuje průkazně více druhů i komplexnější společenstvo mravenců. Na velkých mýtinách bylo nalezeno 6 druhů, kdežto na malých jeden a ve zralých porostech dva druhy.

Dada V., Morrissey R. C., Michalová Z., Bače R., Janda P., Svoboda M. (2016): Frequent severe natural disturbances and non-equilibrium landscape dynamics shaped the mountain spruce forest in central Europe. Forest Ecology and Management 363: 169-178

Nerovnovážná dynamika vývoje horských smrčin ve střední Evropě

Šumava poskytuje příležitost pro výzkum velkých ploch přirozeného lesa v jinak pozměněných podmínkách střední Evropy. Tým vědců provedl analýzu přírůstu letokruhů na minimálně 35 stromech z 26 studijních ploch, aby odhalil signály naznačující předchozí disturbance, ať už na základě rychlého růstu díky uvolnění ze zastínění nebo rychlého růstu mladých jedinců, kteří se uchytili v uvolněných ploškách. Za období závažné disturbance byl považován stav, kdy více než 50 % stromů z dané plochy reagovalo. K takovýmto výkyvům docházelo ve frekvenci cca 174 let. Časově se shodují s historicky doložitelnými větrnými smrštěmi a přemnožením kůrovce. Disturbance dosáhly vrcholu ve dvacátých letech 19. století, ale po roce 1880 už byly vzácné. Tato nerovnovážná dynamika vedla k tomu, že na konci 20. století les dozrál na velké ploše území, a proto dochází k tak prostorově rozsáhlým disturbancím v posledních letech. Autoři předpovídají, že další potenciální nárůst rozsahu disturbancí nenapomůže tomu, aby se lesní porosty rozrůznily a byly stabilnější. Oblasti v zájmu ochrany přírody by tedy měly být dostatečně velké, aby tam mohla probíhat široká škála různě intenzivních disturbancí. Při přeměně hospodářských lesů na přírodní se lze spoléhat na přírodní procesy pouze částečně.

Plešková Z., Jirousek M., Peterka T., Hájek T., Dite D., Hájková P., Navrátilová J., Šímová A., Syrovátka V., Hájek M. (2016): Testing inter-regional variation in pH niches of fen mosses. Journal of Vegetation Science 27(2): 352-364

Viditelné posuny v nikách rašelinných mechů jsou dány kompeticí, ne jejich genetickou výbavou

Mechy jsou důležitými ekosystémovými inženýry vytvářejícími rašeliniště a slatiniště. V literatuře lze najít, že se mezi různými regiony liší jejich tolerance k pH a optimum, ve kterém rostou, ač by se na základě jejich dobré schopnosti šířit se dalo předpokládat, že u nich lokální adaptace nevznikají. Jednou z příčin by mohla být dostupnost živin. V této práci se tedy autoři zaměřili na vápenitá slatiniště v Českém masívu (dostatek fosforu a draslíku) a Západních Karpatech (nedostatek fosforu a draslíku). Ukázalo se, že se niky mechů mezi regiony neliší. Sphagnum warnstorfii, S.contortum a S.teres měly optimum na pH 6 a spíše užší niku. S. fallax preferovalo nejvíce bazické podmínky, S. palustre a S. flexuosum měli velmi širokou toleranci k pH. S. fallax a Aulacomnium palustre měly širší niku v Českém masívu než v Karpatech. Stejná tolerance z hlediska pH v obou regionech odpovídá tomu, že mezi těmito lokalitami druhy nevykazují genetické rozdíly. Větší diferenciace nik jednotlivých druhů byla nalezena v živinami bohatém Českém masívu, což je zřejmě důsledkem kompetičního tlaku jednotlivých druhů, nikoliv tím, co jednotlivé druhy jsou schopny zvládnout.

Horák J. (2016): Suitability of biodiversity-area and biodiversity-perimeter relationships in ecology: a case study of urban ecosystems. Urban Ecosystems 19(1): 131 – 142

Je z hlediska biodiverzity ve městě důležitější plocha nebo obvod biotopu?

Městský ekosystém je extrémně fragmentovaný. Tvar území polopřírodních biotopů je silně ovlivňován urbanizací. Vyvstala tedy otázka, zda lze biodiverzitu dané lokality lépe určit na základě její celkové plochy nebo spíše délky jejích hranic, která by ve městech mohla lépe odrážet okrajové efekty negativně působící na výskyt organismů. Výzkum zaměřený na denní motýly a brouky byl proveden v Pardubicích na celkem 40 travních plochách. Ukázalo se, že lepším prediktorem druhové bohatosti, početnosti organismů a diverzity skupin organismů je délka hranice, nikoliv celková plocha biotopu. Je proto potřeba si dávat pozor na to, jak velikost daného biotopu charakterizujeme, a to jak při vědeckém bádání, tak ochranářských zásazích.