Analýzy, komentáře

Proč chránit luhy při dolních tocích Moravy a Dyje

Zároveň se ale objevují názory, že o místní přírodu je postaráno dobře zejména díky vzorné péči státních Lesů České republiky, které zde hospodaří a žádná další ochrana území vlastně není potřeba (viz např. článek Jana Dovrtěla ve FOP 3/2019). Pojďme si tedy shrnout hlavní přírodní hodnoty oblasti, co je ohrožuje a co by znamenalo případné vyhlášení zvláště chráněných území pro jejich ochranu.

Přírodní hodnota oblasti podél toků Moravy a Dyje od Nových Mlýnů a Hodonína po jejich soutok, je nedozírná. Většina evropských nížin byla dramaticky změněna intenzivní zemědělskou činností. Jihomoravské luhy proto svou rozlohou a zachovalostí představují evropský unikát. Území je navíc pokryté pestrou mozaikou biotopů, z nichž každý je biologicky velmi cenný. Takováto heterogenita v nížinné krajině nemá minimálně ve střední Evropě obdoby. Jde nepochybně o biologicky nejbohatší nížinné lesy u nás a nejspíš také ve střední Evropě. Dominantním ekologickým faktorem oblasti je voda, jejíž nadbytek nebo naopak nedostatek na hrúdech, vyvýšených místech s propustnou půdou, určuje skladbu rostlinných i živočišných společenstev na daném místě.

Vlastní vodní prostředí je zastoupeno jak toky obou řek, dnes bohužel povětšinou regulovanými, tak hlavně nespočetnými slepými rameny a tůněmi. Na ně je navázána bohatá makrofytní flóra, ale i spousta břehových porostů se vzácnými druhy jako jsou třeba pryšec bahenní (Euphorbia palustris) nebo mléč bahenní (Sonchus palustris). Z pohledu vodní vegetace jsou důležité i vodní kanály, které slouží k rozvádění vody do lužních lesů a měly by umožnit i jejich řízené zaplavování. Dolní toky Dyje a Moravy jsou u nás jediným nebo hlavním domovem řady druhů ryb a také plže zubovce dunajského (Theodoxus danubianus). Tůně obývají žábronožky a listonozi, z obojživelníků pak čolek dunajský (Triturus dobrogicus), nedávno byl nalezen i evropsky významný potápník dvojčárý (Graphoderus bilineatus).

Lužní les, ať už vlhký měkký luh s vrbami, topoly a olší lepkavou ale především sušší tvrdý luh s převahou dubu letního, jasanů a jilmů ve stromovém patře, potom představuje dominantní složku lesní vegetace. Měkké luhy ale postupně mizí, nebo jsou nahrazovány monokulturami hybridních topolů. Zásadní součástí vegetace lužních lesů je bylinné patro, ve kterém najdeme mezi mnoha druhy rostlin vzácnou bleduli letní (Leucojum aestivum) a ladoňky dvoulistou (Scilla bifolia) a vídeňskou (S. vindobonensis). Na sušších místech se potom vyskytují dubohabřiny s habrem a lípami a bohatým bylinným podrostem, ve kterém najdeme třeba křivatec nejmenší (Gagea minima) nebo dymnivku nízkou (Corydalis pumila). Bezlesá vegetace je tvořená hlavně aluviálními loukami s celou plejádou vzácných rostlin, jako jsou konitrud lékařský (Gratiola officinalis), ostřice černoplodá (Carex melanostachya),kyprej prutnatý (Lythrum virgatum), vlhkomilné violky (Viola pumila, V. stagnina), které se zde stále ještě vyskytují v početných populacích. Naopak na suchých hrúdech najdeme vegetaci písčitých trávníků, kde se vyskytují ohrožené druhy jako kavyl písečný (Stipa eriocaulis), svízelka piemontská (Cruciata pedemontana) nebo bělolist obecný(Filago vulgaris). Hrúdy jsou významnými enklávami také pro hmyz. Přežívají izolované populace stepních druhů, například jediná populace listokaze Anisoplia bromicola u nás, jednak druhy, které nesnáší záplavy. Donedávna například jasoň dymnivkový. Vlhké louky obývá kobylka kuželohlavá (Ruspolia nitidula) nebo saranče černopruhá (Mecostethus parapleurus). Porosty pryšce bahenního jsou domovem vysoce specializovaného kozlíčka Oberea moravica nebo motýla nesytky Chamaesphecia palustris. Oba patří k velmi ohroženým druhům s malým areálem rozšíření. Na zaplavovaných loukách se solitérními stromy dosud místy přežívá také střevlík mřížkovaný (Carabus clathratus). Významný je také výskyt jilmů, zejména solitérních, protože hostí mnoho specializovaných druhů saproxylického hmyzu, především krasců a tesaříků. Jihomoravské luhy jsou posledním místem u nás, kde je jilmů zatím dost na to, aby tu přežily všechny druhy na ně vázané. Na loukách rostou solitérní stromy, především duby letní, které zásadně přispívají jak ke krajinnému rázu, tak především k biodiverzitě díky hmyzu, který je na ně vázán. Území je významné i ornitologicky, zejména ale nejen pro dravce. Je těžištěm výskytu orla královského (Aquila heliaca) u nás a významným hnízdištěm luňáka hnědého (Milvus migrans) i červeného (Milvus milvus).

Jak je místní příroda cenná, tak je bohužel i ohrožená. Podstatná část zdejších cenných fenoménů potřebuje nejen podstatně citlivější péči, ale přímo záchranný program. Výstavba novomlýnských nádrží vedla k obrovským změnám vodního režimu, především výrazné redukci četnosti i rozsahu dříve častých záplav. To ohrožuje existenci lužních lesů a aluviálních luk, které jsou na zaplavování závislé. Bez něj začnou v obou biotopech převládat konkurenčně silné druhy rostlin, včetně některých invazních druhů. Hlavním problémem je ale intenzivní lesnické hospodaření spojené s masivní těžbou dřeva a drastickými technikami pěstování lesa. Staré lesní porosty takřka mizí před očima. O tom se může přesvědčit každý na leteckých snímcích oblasti dostupných na serveru mapy.cz, které nabízejí pohled na proměnu lužního lesa ve zhruba tříletých intervalech od roku 2003. Těžbou vzniklé rozlehlé paseky jsou doslova přeorány (velkoplošná příprava půdy), pařezy vytrhány a po vysázení malých sazenic jsou po několik let většinou ošetřovány chemickými herbicidy (Obr. 1). Je jasné, že ohrožené druhy lesního podrostu jako bledule letní nebo ladoňky mohou takové zásahy přežít jen stěží (Obr. 2). Druhy lesního podrostu mají navíc obecně špatnou schopnost šíření na větší vzdálenosti, takže jejich možnost migrovat mezi porosty, které zrovna poskytují příhodný biotop, je velmi omezená. V posledních letech se herbicidování začalo rozšiřovat i na zcela zbytné zásahy typu odstranění vegetace porůstající ploty oplocenek. Přítomnost ohrožených druhů rostlin na těchto místech lesní hospodáře zjevně netrápí (Obr. 3). Těžba dřeva prováděná i během vegetační sezóny ohrožuje hnízdící ptáky i mnoho druhů hmyzu (Obr. 4).

Zásadním problémem je postupné houstnutí lesů, které běží už druhé století. Dnešní lesy jsou převážně husté a tmavé, proto v nich mohutné staré stromy rychle odumírají a mladší nemají šanci dosáhnout potřebného věku a dimenzí. Staré solitérní stromy, zejména duby a jilmy na loukách postupně odumírají, aniž by je nahradila nová generace. Jsou totiž pozůstatkem světlých pastevních a výmladkových lesů (viz článek Šebek et al v minulém čísle). Tedy způsobů lesního hospodaření, jejichž obnově se současný správce luhů ze všech sil brání. A to i v případě, že je obsažena v lesním hospodářském plánu, jako tomu bylo v případě obnovy středního lesa. Probíhají sice snahy o pěstování nové generace solitérů, ale v tak malém rozsahu, že výsledkem budou přinejlepším desítky nových stromů. V území, kde jich donedávna byly tisíce. A které navíc mohou sloužit jako biotop pro vzácný hmyz nejdříve za sto let. Obnovu solitérů je tak třeba provádět v řádově vyšším měřítku a zároveň je třeba zajistit kontinuitu biotopu, který představují odumírající stromy, pomocí vhodných zásahů ve stávajících lesních porostech (např. prosvětlení okrajů lesa).

Z předchozích odstavců je zjevné, že pokud chceme zachránit místní přírodní hodnoty, někde bohužel jen jejich poslední zbytky, musíme zásadně změnit náš přístup ke správě této oblasti. Opatření, která se v současnosti provádějí za účelem podpory biodiverzity, jsou sice lepší než nic, ale rozhodně nejsou dostatečná. Způsob hospodaření v lesích je potom mnohdy v rozporu s ochrannou cenné přírody. Zranitelnost přírody a nutnost její ochrany už vnímá i významná část obyvatel okolních obcí. Obavy o osud lesů v oblasti Lednicko-valtického areálu vedly například k sestavení petice proti nadměrné těžbě dřeva v místních lesích. Tu podepsalo na tisíc především břeclavských občanů. Podobně třeba v Lanžhotě vznikla petice místních obyvatel podporující ochranu přírody. Vedení mnohých obcí je nakloněné jednání o možnostech, jak chránit zdejší přírodu, a zajistit tak zachování tohoto přírodního bohatství i pro další generace. Tato atmosféra ve společnosti, byť podrývaná intrikami ze strany státních lesů, představuje pro státní ochranu přírody dobrý předpoklad pro možnost dojednat s místními obcemi rozumnou formu ochrany přírody.

Naprosto klíčová je v ochraně jihomoravských luhů změna lesnického hospodaření. Zatím bylo zaměřeno především na produkci dřeva, místy též na chov zvěře. Je nezbytné, aby začalo brát ohledy ohrožené a zvláště chráněné druhy organizmů a aktivně se snažilo vytvářet jim vhodné biotopy. Rozhodně je nutné skoncovat s velkoplošnými holosečemi, plošnou i pruhovou přípravou půdy a masivním nasazením herbicidů. Cílem by měly být různověké porosty, různé hustoty s významným zastoupením řídkých lesů udržovaných tradičním obhospodařováním, jako je pařezení a pastva. Pro podporu bezobratlých na otevřených stanovištích je nezbytná úprava režimu kosení luk. Zároveň je potřeba začít s masivní obnovou solitérních stromů. A samozřejmě nutně potřebujeme napravit vodní režim celého ekosystému luhů, což si vyžádá zásadní infrastrukturní investice (obnova meandrů, stavba jezů apod.). Jde o společný zájem ochrany přírody i lesnictví, proto by neměly nastat zásadní neshody.

Provedení všech těchto opatření bude zajisté velmi náročné, a to jak z pohledu finančních nákladů, tak i lidských zdrojů. Bude nutné vyjednat mnoho kompromisů s lesními hospodáři. To se zjevně neobejde bez odborného zázemí a právních nástrojů státní ochrany přírody. Její aktivnější zapojení je možné pouze ve spojení s vyhlášením chráněných území v oblasti, a to jak maloplošných (rezervace), tak velkoplošné chráněné krajinné oblasti (CHKO). Zejména vyhlášení CHKO pak znamená vznik týmu odborníků, který přímo v místě zodpovídá za ochranu přírody, je partnerem pro hospodařící subjekty a může se i podílet na infrastrukturních projektech podporujících obnovu, či zachování biodiverzity. Vyhlášení chráněných území také podstatně rozšíří možnosti financovat kroky (např. Program péče o krajinu - podprogram A nebo evropské projekty LIFE) nezbytné pro provedení ochranářských opatření popsaných výše.