Analýzy, komentáře

Ke spolupráci „památkářů” a „ochranářů” v České republice

Rozvoj ochrany přírody a kulturních památek probíhal společně a je v euroatlantické kultuře spojen především s nastupujícím romantismem v první polovině 19. století. V tomto období (v návaznosti na některé proudy preromantismu v 18. století) vyvrcholil vztah k divoké a nespoutané přírodě, byly vyhledávány a tedy i ochraňovány historické a přírodní objekty vzbuzující silné podněty, emoce, úžas. Byly objevovány krajinné pohledy pro potěchu ducha. V tomto období i v českých zemích vlastníci na svých panstvích obnovují historické památky (bohužel často neuváženě) a vedle romantických parků zakládají také první přírodní rezervace (Procházka 1917, 1926, Maximovič 1934). Hlavním motivem byla v té době konzervace dochovaného stavu přírodních zajímavostí, zejména pralesů a geologických a geomorfologických fenoménů, božích zahrad (Pešout 2014b).

Již v období Rakouské monarchie jsou při c. k. Ministerstvu kultury a vyučování jmenováni konzervátoři pro kulturní i pro přírodní památky. Příkladem budiž význačný zemský konzervátor pro území české Luboš Jeřábek, který se věnoval dokumentaci a záchraně jak kulturního, tak přírodního dědictví (Pešout 2014a). Také v roce 1904 ustavený Svaz českých spolků okrašlovacích v Království českém se hned od počátku své činnosti věnoval ochraně přírody i památek, jak je na první pohled vidět při listování svazovým časopisem Krása našeho domova (1904–1951), který vydával společně s Klubem za starou Prahu (založeným v roce 1900). Stejně tak spolky ustavené v oblasti Sudet (mezi největší patřil Nordböhmischer Exkursions-Club) se soustředily jak na ochranu přírody, tak kulturních nemovitých i movitých památek.

Po celé 20. století působila, až na několikaletou přestávku (1942–1945) v období Protektorátu Čechy a Morava, státní ochrana přírody a památek ruku v ruce v rámci jednoho resortu (školství a osvěty, později kultury), od r. 1951 i v rámci společné odborné organizace, a to až do r. 1990 (podrobněji viz Pešout 2011, 2019).

Oddělení státní ochrany přírody a památkové péče (?)

V souvislosti se vznikem Ministerstva životního prostředí (MŽP) v r. 1990 došlo k oddělení památkové péče a ochrany přírody. K 1. 7. 1990 se útvar ochrany přírody Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody stal základem Českého ústavu ochrany přírody (dnes Agentury ochrany přírody a krajiny ČR) začleněným pod nově vzniklé MŽP. Státní ústav památkové péče (po sloučení ústředí a regionálních pracovišť od r. 2003 Národní památkový ústav) samozřejmě zůstal jedním ze základních pilířů a velkou paměťovou institucí resortu kultury (MK).

I když nově přijatý zákon o ochraně přírody a krajiny v r. 1992 potvrdil či nově zkonstruoval nástroje postavené mnohooborově (např. instituty ochrany krajiny, památných stromů i dřevin obecně, chráněných krajinných oblastí apod.), vyvíjely se následujících dvacet let památková péče a ochrana přírody odděleně, a to nejen institucionálně, ale i při rozvíjení teoretických základů, metodických postupů, ekonomických nástrojů, v koncepční činnosti a ve tvorbě politik, a bohužel často i v realizační praxi, což v některých případech vedlo ke vzájemnému nepochopení.

Nejčastěji „konflikty“ vznikaly při uplatňování zájmů ochrany ohrožených druhů živočichů a péče o některé kulturní památky, které jsou (nebo jejich část je) biotopem těchto druhů. Typickým příkladem jsou památkově chráněné zámecké zahrady a parky, stromořadí a aleje v komponovaných krajinách s vysokými kulturně-historickými hodnotami. Tyto objekty z důvodu zastoupení velkého podílu stromů v senescentním stadiu a „mrtvého dřeva“ představují často poslední refugia saproxylického hmyzu a mnoha druhů ptáků v okolní krajině. U většiny zámeckých parků byla přitom paradoxně důvodem rozvoje přírodních hodnot absence kvalitní údržby minimálně po celou druhou polovinu dvacátého století. Při následné snaze o výraznější regenerační úpravy a záchranu zahradních a krajinářských úprav pak často docházelo k nepochopení díky odlišným pohledům památkové péče o ochrany přírody. Kromě zámeckých zahrad a parků se metodické rozpory objevovaly při obnově vegetace i v dalších památkově chráněných areálech (na hřbitovech, v intravilánové zeleni apod.), při udržování podmínek pro ohrožené druhy živočichů (zejména netopýrů) na půdách či v jiných prostorech památkově chráněných budov, apod.

Na druhou stranu, na úrovni regionů spolu nezřídka spolupracovali kolegové z obou oborů i po resortním oddělení oborů a řešili vybrané případy koordinovaně. Příkladem může být obnova historických zahrad a parků v zámeckém lesoparku ve Vranově nad Dyjí (Šťastná 2013), či obnova jednoho z nejstarších romantických přírodně krajinářských parků v České republice - zámeckého parku ve Vlašimi (Pešout, Zelený 2007). O společném vnímání přírodního a kulturního dědictví svědčí i regionální periodika vydávaná ve spolupráci se státní ochranou přírody, za všechny časopis Krkonoše – Jizerské hory, Arnika, Český les, Pod Blaníkem, Šumava, Bílé Karpaty, Jeseníky, Beskydy ad., kde jsou na jednom místě prezentovány příspěvky o biodiverzitě, krajině, historii i živé kultuře.

Většina výše zmíněných periodik je vydávána neziskovými organizacemi, z nichž mnohé vnímají společná filosofická východiska ochrany přírodního a kulturního dědictví celostně.  Největší celostátní ochranářský spolek, Český svaz ochránců přírody, péči o historické památky zajišťuje po desetiletí (drobné sakrální objekty, technické památky, hradní zříceniny ad.) a k tradici okrašlovacího hnutí vycházejícího z idejí romantismu se v r. 2001 přihlásil programově mj. obnovením svazového časopisu Krása našeho domova (Ptáček 2001). V této souvislosti je určitě třeba zmínit i další svazový časopis – Veronica, v celostátním měřítku unikátní environmentálně-kulturní revue kombinující vědecké příspěvky o přírodních hodnotách, s poznáním krás přírody a oslavou kulturních krajin srdce včetně památek a tradic. 

Spolupráce AOPK ČR a NPÚ

Přestože se zástupci státní ochrany přírody a státní památkové péče setkávali při hledání řešení pro jednotlivé objekty s kombinovanými předměty ochrany průběžně (např. péče o Terčino údolí u Nových Hradů, Babiččino údolí u Ratibořic, zámecký park Červený dvůr a mnoho dalších), programová spolupráce na celostátní úrovni se dočkala formalizace až v červnu 2011 podpisem smlouvy mezi Národním památkovým ústavem (NPÚ) a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR (Pešout 2011).

Podpisem dohody započala spolupráce a informační výměna při vytváření metodik a odborných podkladů pro výkon státní správy, při přípravě legislativy a podzákonných právních předpisů. Jednou ze současně projednávaných a zároveň nejdůležitějších norem, na jejímž připomínkování oba obory spolupracují, je tzv. „rekodifikace stavebního zákona“¹⁾.

Spolupráci a konzultacím na všech úrovních pomáhají také pravidelné každoroční společné workshopy, zaměřené vždy na vybrané téma²⁾. Daří se na nich diskutovat a nacházet řešení zaručující dlouhodobou existenci obou předmětů ochrany v oblastech společného zájmu. Takto např. pracovní setkání AOPK ČR a NPÚ konané v r. 2019 v Lednicko-valtickém areálu pomohlo k vzájemnému pochopení a přiblížení názorů na ochranu přírody a krajiny v oblasti soutoku Moravy a Dyje. (Bohužel, letošní pracovní setkání na další, zejména pro oblast Sudet aktuální a společné téma zaniklých sídel, plánované na duben v Chráněné krajinné oblasti Český les, muselo být odsunuto).

Ochrana kulturních krajin společně

Po dvě desetiletí trvající formální přestávce oba obory k sobě opět našly a nacházejí cestu při ochraně krajin s koncentrovanými přírodními i kulturními hodnotami. Zde je obnovená spolupráce mezi NPÚ a AOPK ČR, ale i mezi MŽP a MK asi nejvýraznější.

V oblasti památkové péče se od devadesátých let 20. století vymezují a na základě památkového zákona vyhlašují krajinné památkové zóny (KPZ). Jednou z prvních byla v roce 1992 vyhlášená KPZ „Lednicko-valtický areál“. Dodnes bylo těchto zón vyhlášeno 25 a mnoho z nich obsahuje i přírodovědně významná území (Kuča ed. 2015, Kuča, Kučová 2016).

V oblasti ochrany přírody jsou jednotlivé typy krajin chráněny především prostřednictvím přírodních parků a soustavy velkoplošných zvláště chráněných území – chráněných krajinných oblastí (CHKO) a národních parků. V případě CHKO je dokonce dle zákona o ochraně přírody a krajiny esteticky cenná a jedinečná harmonická krajina s významným podílem přírodních biotopů a s dochovanými památkami historického osídlení hlavním důvodem ochrany těchto území. V souvislosti s tématem tohoto článku je možné považovat za symbolické, že první ucelený návrh na soustavu velkoplošných chráněných území v České republice publikoval již zmíněný zemský konzervátor a první přednosta Státního památkového úřadu L. Jeřábek (Jeřábek 1920). První CHKO, Český ráj, byla vyhlášena v roce 1955, od té doby je soustava postupně budována a několik krajin na zřízení CHKO stále čeká, vč. Soutoku a Krušných hor (Pešout 2010, 2015).

Identifikace hodnot a formulování zásad péče probíhá v konzultaci NPÚ a AOPK ČR, jak ve stávajících chráněných krajinách s přítomnými přírodními i památkovými hodnotami, tak v územích, která se k územní ochraně teprve připravují. Příkladem může být horní krajina Krušnohoří, kde mezioborovou spolupráci a zejména nové výzvy v souvislosti se zápisem částí Krušných hor na Seznam světového dědictví UNESCO popsali podrobně manželé Kučovi v časopise Ochrana přírody (Kuča, Kučová 2020). I další česká památka zapsaná na Seznam světového dědictví v r. 2019 – „Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní“, jejímž základem je Národní hřebčín v Kladrubech, je příkladem velmi dobré mezioborové spolupráce, jelikož areál hřebčína je zároveň evropsky významnou lokalitou – součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000. Kromě popisu a historie zdejší krajiny musel být součástí nominace pečlivě zpracovaný plán péče o tuto památku světového významu tak, aby zaručoval uchování jak přírodních, tak i kulturních hodnot (Beneš ed. 2018). Také příprava zatím poslední nominace České republiky na tento prestižní celosvětový seznam – mezinárodního projektu „Slavné lázně Evropy“, obsahující města západočeského lázeňského trojúhelníku, probíhala v úzké mezioborové spolupráci, protože území je ve významném územním přesahu s CHKO Slavkovský les (Kuča, Kučová 2018).

V ochraně některých krajin (např. přírodních krajin ponechaných samovolnému vývoji či zemědělských krajin se soustavami hospodářských dvorů bez přírodovědných hodnot) se bude státní ochrana přírody a památkové péče nadále převážně míjet, v naprosté většině případů se však oba obory potkávají a je potřebná jejich úzká spolupráce. Ať již jde o krajiny se zachovalými zbytky plužin a horských a podhorských struktur pasínků v Bílých Karpatech, Jeseníkách či Beskydech, krajiny se zachovalou strukturou osídlení a lidovou architekturou na Kokořínsku, Lužických horách a ve většině ostatních CHKO, již zmíněné terapeutické krajiny v okolí významných lázeňských měst ve Slavkovském lese či krajinu Krušných hor, rybniční krajinu na Třeboňsku, viniční na Pálavě, ovocnářskou v Českém Středohoří, asociativní v případě Blaníku, nebo komponovanou v Lednicko-valtickém areálu.

Společná interpretace národního dědictví

Jestliže mezioborová spolupráce v oblasti péče o objekty s přírodními i kulturními hodnotami se již většinou daří, pak v případě společné interpretace přírodního a kulturního dědictví bohužel k významnějšímu posunu nedošlo. Jde přitom o velkou příležitost pro pochopení potřeby ochrany jednotlivých fenoménů ze strany veřejnosti. Jestliže se shodneme, že památková péče i ochrana přírody a krajiny jsou společenskou objednávkou, pak bychom měli umět mnohem častěji prezentovat společně potřebu uchování a péče o hodnoty jako jsou hrad Bezděz a bučiny s tesaříkem alpským kolem něj, bělokarpatské louky a horňácký folklór, poutní místo Sv. Jan pod Skalou a skalní stepi a doubravy v okolí, hrady a zachovalé lesy Křivoklátska atd. Podobných spojení najdeme mnoho ve většině cenných území. Často se daří společné dědictví pojmenovávat při interpretaci v místě, na naučných stezkách, v průvodcích, místních periodikách, ale na nadregionální a národní úrovni je zatím tento přístup spíše ojedinělý. Možnou příležitostí pro společnou aktivitu památkové péče a ochrany přírody v této oblasti je blížící se padesátileté výročí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (2022), které se navíc bude krýt s předsednictvím ČR v Evropské unii. 

Jak to tedy dnes vypadá se spoluprací mezi „památkáři“ a „ochranáři“?

Zpočátku jsme k sobě museli hledat cestu a překonávat nedůvěru. Ale na obou stranách bylo dost nadšených kolegů pro obnovení spolupráce jak na centrální úrovni, tak na úrovni regionů. Dnes proto lze konstatovat, že se podařilo zlepšit informovanost a tedy i vzájemné pochopení, nastavit spolupráci v metodické oblasti, přípravě managementových plánů péče o území s kombinovanými přírodními a památkovými hodnotami a využívat synergii pro prosazení některých opatření. Rezervy přetrvávají ve schopnosti společně veřejnosti prezentovat potřebu udržení našeho přírodního a kulturního dědictví. Snad se i v této oblasti podaří stav zlepšit a inspirovat se osvědčenými přístupy v některých jiných zemích (např. Velká Británii, Norsku, Izraeli, Spojených státech a dalších).

¹⁾ Konference na toto téma proběhla 4. 2. 2020 viz zde.
²⁾ Společných workshopů AOPK ČR a NPÚ se účastní vždy kolem 60 pracovníků ústředí a regionálních pracovišť. Blansko – Skalní Mlýn (2016), Český Krumlov (2017), Mariánské lázně – Kladská (2018), Valtice (2019), Rybník, okr. Domažlice (2020?).

Literatura:

Beneš M. ed. (2018): Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem. Nominační dokumentace, nepubl. 320 s. Národní hřebčín Kladruby nad Labem.

Jeřábek L. (1920): Národní parky, reservace a ochranné oblasti v Americe, jinde a u nás. Zvláštní otisk z kalendáře Národní politiky. Praha, 12 str.

Kuča K. (ed.), Kučová V., Salašová V., Vorel I., Weber M. (2015): Krajinné památkové zóny České republiky. 511 s. NPÚ Praha.

Kuča K., Kučová V (2016): Krajinné památkové zóny – území s kulturně – historickými hodnotami. Ochrana přírody 4:10-15. AOPK ČR Praha.

Kuča K., Kučová V (2018): Nové lázeňské památkové rezervace. Zprávy památkové péče 78/2:159–166.

Kuča K., Kučová V. (2020): Hornický region Krušnohoří/Erzgebirge jako světové dědictví. Ochrana přírody 1:2-7. AOPK ČR Praha.

Kühn P. (2010): Rudolf Korb a jeho „Boží zahrada“. Bezděz 9:233-252. Česká Lípa.

Maximovič R. (1934): Ochrana přírody. Nákladem vlastním, Brno. 78 str.

Pešout P., Zelený V. (2007): Příroda vlašimského zámeckého parku. 28 s. ČSOP a Město Vlašim.

Pešout P. (2010): Doplnění soustavy chráněných krajinných oblastí v České republice. Ochrana přírody. Ochrana přírody 1:6-11. AOPK ČR Praha.

Pešout P. (2011): „Znovuobjevená“ spolupráce při ochraně přírody a památek. Ochrana přírody 4:7-9. AOPK ČR Praha.

Pešout P. (2014a): 150 let od narození Luboše Jeřábka – předkladatele prvního návrhu soustavy chráněných území.  Ochrana přírody 5:44-45. AOPK ČR Praha.

Pešout P. (2014b): Silvestrovský výnos – 80 let od vydání. Ochrana přírody 6:8-11. AOPK ČR Praha.

Pešout P. (2015): Soustava chráněných krajinných oblastí České republiky před dokončením? Živa 4:192-196.

Pešout P. (2019): Šedesátiletá historie organizace státní ochrany přírody v České republice. 1:35-41. AOPK ČR Praha.

Procházka J. S. (1917):Ochranné oblasti přírodní. F. Topič, Praha. 72 str.

Procházka J. S. (1926): Ochrana přírody a přírodních památek. II.díl. Český čtenář v Praze. 264 str.

Ptáček L. (2001): Krása našeho domova znovuzrozená. 1 (43):26-27. ČSOP Praha.

Šťastná E. (2013): Spolupráce státní památkové péče a ochrany přírody při obnově historických zahrad a parků. Případová studie zámeckého lesoparku ve Vranově nad Dyjí. (Bakalářská práce). 79 s. Fakulta sociálních studií MU, Brno.