Analýzy, komentáře

MÁME VIZI OCHRANY PŘÍRODY?

Žijeme v době, kdy je ochrana přírody standardní agendou státní správy. Zároveň se vzmáhá pocit, že se vyprazdňuje, chybí jí vize a mnohde se dělá jen proto, aby se vyhovělo předpisům. Obě věci spolu sou­visejí – v okamžiku, kdy nějaká činnost přestává být věcí nadšených amatérů hnaných vnitřním motorem a stává se úřadem, je jisté vyprázdnění očekávatelné. To ale neznamená, že není nebezpečné. Cíle se totiž postupně mění za prostředky – přírodu chráníme proto, že nám to ukládá zákon či vyhláška, namísto toho, aby vyhlášky a zákony sloužily ochraně přírody. Opravdový smysl celé činnosti se tak vytrácí. Ozývají se pak hlasy, že ochra­na přírody je zbytečná a neúčinná a že vlastně není jasné, proč jí vůbec máme. Sami ochranáři pociťují, že tu chybí jas­ná vize toho, oč mají usilovat, jaké jsou vlastně cíle ochrany přírody a jak těchto cílů dosahovat.

Domnívám se, že situace ve skutečnosti není tak zlá. Jasně formulovaná vize možná chybí, to ale neznamená, že za vším ochranářským snažením není doce­la silná implicitní idea, o co vlastně jde. Zkusme tuto ideu vystihnout a přesněji tak reformulovat, co jsou – nebo by měly být – obecné cíle ochrany přírody a jak jich lze dosahovat.

CO CHTÍT?

V první řadě je užitečné si uvědomit, že ochrana přírody je dosti specifická podoblast ochrany životního prostředí. Ochranu životního prostředí můžeme rozdělit do tří sfér, které se liší tím, jak přímo se týkají lidí. Nejbezprostřednější je ochrana životního prostředí člověka, kde jde přímo o jeho zdraví nebo dokonce život. Sotvakdo bude něco namítat proti tomu, že člověka je chránit třeba před jedy, kterými své prostředí zamořuje - a se zdůvodněním, proč je tato oblast lidské činnosti důležitá, tedy není prob­lém. Jen o něco méně triviální je ochra­na přírodních zdrojů – zde jde lapidárně řečeno o budoucnost, tedy o to, aby příští generace nepoznaly nouzi. Na první pohled by se zdálo, že klasická ochrana přírody by sem mohla spadat, poněvadž příroda poskytuje člověku nejrůznější tzv. ekosystémové služby. Jenže to by zna­menalo přírodu redukovat na ekosystémy coby zdroje pro člověka. Ochrana přírody v pravém smyslu je ještě něco jiného: stará se o tu část světa, která člověku bezprostředně neslouží, která je ne-lidská, ale kterou přesto potřebujeme z nějakých subtilnějších (řekněme kulturních a psy­chologických) důvodů. Motivace k její ochraně ale tak nemůže být čistě utilitární – a proto taky není zcela nabíledni.

Ochrana přírody byla od začátku mo­tivovaná pocitem, že svět je nějak v nepořádku, že mizí přirozený svět, který jsme znali z dětství, z vyprávění nebo třeba z literatury. Dochází k ochuzování světa. Zastřešujícím obecným cílem och­rany přírody by tedy mělo být udržení přírodní rozmanitosti Země. Předpokládá to ovšem, že tuto rozmanitost považujeme za něco důležitého. Zde nemá smysl do hloubky rozebírat, proč si ceníme rozma­nitosti (to by bylo na jiný text), stačí, kdyžvíme, že pro většinu lidí to jakási hodnota je. Rozmanitost (diverzita) ovšem není úplně jednoduchý a jednoznačný kon­cept, a navíc je zřejmé, že jde o něco dy­namického, stále se proměňujícího (a ty proměny samy jsou rozmanité), takže princip „zachování diverzity života“ je příliš obecný na to, aby stačil pro legitimi­zaci nějakých konkrétních kroků.

Naštěstí to moc nevadí. O přírodě toho víme dost na to, abychom mohli složitou problematiku ochrany rozmanitosti bez většího rizika zjednodušit na dvě základní věci. Za prvé, mohli bychom se shodnout na tom, že jedním z cílů ochrany přírody je prostě zabránit vymírání druhů. Druhová diverzita je totiž základem většiny dalších aspektů biologické rozmanitosti a vymření druhu představuje nevratnou ztrátu vedoucí k poklesu rozmanito­sti, který se jen těžko napravuje. Je vždy třeba si ujasnit, na které prostorové škále chceme vymírání zabránit (viz Box 1), ale tak jako tak bude platit, že chceme, aby se moc nevymíralo. A rozhodneme-li se chránit druhy a jejich populace před vymřením, budeme muset zároveň chránit celá společenstva a ekosystémy.

Druhý a související cíl ochrany přírody je harmonizovat vztah člověka a přírody. Člověk přírodu ničí, respektive mění původní typy prostředí na antropogenní biotopy a smyslem ochrany přírody by mělo být, aby tyto změny nebyly příliš drastické. Cílem je najít způsoby, jak za­jistit koexistenci lidí a ne-lidského světa v krajině přijatelné pro maximum živých bytostí.

CO DĚLAT?

Těmto dvěma cílům by pak měly odpoví­dat prostředky, jak jich dosahovat. Těch je spousta a pojednávají o nich celé dis­ciplíny (třeba ochranářská biologie), nicméně i tady se budou hodit nějaká obecnější vodítka. Chceme-li zabránit vy­mírání, jeden z nejuniverzálnějších principů představuje maxima „pomáhej slabšímu“. Vzácné nebo ubývající druhy zkrátka zasluhují podporu, poněvadž právě těm hrozí eventuální vymření. Ochrana přírody v tomto ohledu není a nemůže být neutrální, tedy nemůže ne­chat přírodu „ať si dělá, co chce“. Je do­bré si uvědomit, že v tomto smyslu není ochrana přírody vlastně nic „přirozeného“, jde o lidskou (kulturní) činnost závislou na našich rozhodnutích ohledně toho, co budeme podporovat a co ne. A podpora těch, kteří jsou na tom právě špatně, je rozumná volba.

Co se týče oné harmonizace vztahu člověka a přírody, spíše než jednoduchá vodítka zde hraje důležitou roli cit pro uměřenost. Nelze se vymanit z toho, že svět se mění a bude se měnit a je dobré si uvědomit, co jsou nezvratitelné trendy současných změn a co jsou možná jen krátkodobé vzmachy a pro­pady (viz Box 2). Krajina našich babiček každopádně mizí a nastupuje - mimo jiné - nová divočina. Nezbývá tedy než nacházet rovnováhu mezi zachováním kousků starého světa, ponecháním pros­toru přírodním procesům a vytvářením prostředí pro naše potřeby. Tedy rovnováhu mezi „starou krajinou“, „no­vou divočinou“ a „zahradou“. Prostředků k tomu je celá řada a jde to dělat různými způsoby. Není tedy nic zvláštního na tom, že o ochraně přírody se vedou spory a neexistuje žádná objektivní pravda, co je pro přírodu nejlepší.

To platí obecně. Vize ochrany přírody nám pomůže se orientovat: je dobré vědět, že se snažíme bránit vymírání a harmonizovat vztah člověka a přírody a je dobré znát rámcové prostředky, jak toho dosahovat. Konkrétní postupy jsou ale záležitostí erudovaného rozhodnutí, a to je individuální intelektuální výkon. Všelijaké metodické pokyny nám mohou pomoci, ale tíhy odpovědného a informo­vaného rozhodnutí nás nezbaví.