Analýzy, komentáře

Méně výrazné barvy palety ekonomických nástrojů

Ochrana přírody a biodiverzity se v současné době neobejde bez efektivních ekonomických mechanismů. Představme si proto přehled méně často zmiňovaných tržních a administrativně-právních nástrojů, které jsou, nebo by mohly být, využívány k dosažení ochranářských cílů.

Skrytý půvab daní

Daně představují potenciálně klíčový nástroj ekonomických mechanismů pro ochranu životního prostředí. Nicméně, jejich využití specificky pro podporu biodiverzity zůstává v Česku i jinde ve světě spíše okrajové. V tuzemsku se daňové nástroje primárně zaměřují na zvláště chráněná území, ale existuje značný prostor pro jejich širší a efektivnější aplikaci.

Daňové úlevy mohou sloužit jako silná motivace. Lze uvažovat o snížení nebo odpuštění daně z nemovitostí, osvobození od dědické daně, či snížení daně na krajinné prvky a neplodné pozemky jako silné motivace pro vlastníky, aby chránili přírodní hodnoty i mimo striktně chráněná území. Nemovitosti využívané pro ochranu přírody, ekologické vzdělávání nebo vědecký výzkum již dnes mohou být od daně osvobozeny. Pro konkrétní osvobození je klíčové zohlednit předpisy o vyhlašování chráněných území a Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Daňový poplatník uplatňuje nárok na osvobození, pokud splňuje jen část pozemku; osvobození se vztahuje pouze na tuto část.

Zákon o dani z nemovitostí již nyní osvobozuje od daně z pozemků zvláště chráněná území podle předpisů o ochraně přírody a krajiny. V národních parcích se osvobození týká pozemků zařazených do zóny přírodní nebo zóny přírodě blízké a v chráněných krajinných oblastech pozemků v I. zóně. Dále jsou osvobozeny pozemky v rozsahu, v jakém se na nich nachází ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně nebo ekologicky významný prvek evidovaný podle zákona o zemědělství.

Také v zahraničí je využití daňových nástrojů pro ochranu biodiverzity omezené kvůli komplikovanosti zavádění a rigidnosti právních systémů. Existují však příklady, kde správně nastavené daňové výhody fungují motivačně. Některé státy nabízejí daňové úlevy či odpočty pro vlastníky půdy, kteří se věnují výsadbě lesů, obnově mokřadů nebo ochraně ohrožených druhů. Jiné země poskytují daňové výhody majitelům, kteří se zaváží přeměnit část svých pozemků na přírodní rezervace. Daňově zvýhodněni mohou být i zemědělci implementující ekologické zemědělské postupy nebo společnosti investující do obnovitelných zdrojů.

V EU zahrnují daňové úlevy v oblasti daně z nemovitostí snížení daňové zátěže jako stimul pro zachování přírodních hodnot v cenných oblastech, vždy jako součást širší politiky podpory ochrany životního prostředí. Cílem je propojená podpora udržitelného hospodaření a ochrany přírody. V Německu existují různé daňové úlevy pro pozemky v národních parcích v závislosti na spolkové zemi. Francie nabízí osvobození od daně z nemovitosti pro chráněná území, včetně regionálně chráněných přírodních oblastí, a další daňové výhody při udržování pozemků v ochranářských programech. Itálie poskytuje osvobození od daně z nemovitosti pro pozemky v národních parcích a přírodních rezervacích, s regionálními odlišnostmi. Podobně i některé autonomní oblasti ve Španělsku nabízejí daňové úlevy pro chráněná území. Rakousko má různé programy a úlevy spojené s daněmi z nemovitosti pro majitele pozemků v chráněných oblastech. Daňové úlevy v EU se však netýkají pouze lokalizace, ale i způsobu hospodaření, podporující ekologické zemědělství a udržitelné postupy.

Aplikace daňových nástrojů mimo zvláště chráněná území je v Česku stále na počátku. Je třeba analyzovat stávající legislativu a inspirovat se zahraničními příklady pro vytvoření funkčního systému. Je nutné řešit i potenciální snížení příjmů obcí v chráněných územích v důsledku daňových úlev, zejména ve vztahu k ochraně přírody. Možností je propojení daňových úlev s filantropickými aktivitami, například prostřednictvím „zelených kreditů". Cílem reformy by mělo být rozšíření cílených daňových úlev pro vlastníky aktivně přispívající k ochraně a obnově přírody.

Znečišťovatel platí, jenže komu a za co?

Poplatky představují povinné platby související s využíváním přírodních zdrojů, znečišťováním životního prostředí a ohrožováním zdraví. Řídí se principem „znečišťovatel platí" a pomáhají zahrnout negativní dopady do nákladů znečišťovatelů. Na rozdíl od daní mají poplatky specifické rozpočtové určení, přičemž výnosy se využívají na nápravu škod nebo podporu ekologických projektů, často prostřednictvím Státního fondu životního prostředí (SFŽP).

Mezi environmentální poplatky patří například poplatky za kácení stromů mimo lesy, odvody za odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, poplatky za odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa, poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních, platby za odebrané množství podzemní vody, poplatky za znečišťování ovzduší, úhrady z dobývacího prostoru a z vydobytých nerostů, poplatky za ukládání odpadů na skládku a poplatky za provoz systému odpadového hospodářství.

Zákon o ochraně přírody a krajiny umožňuje regulační zpoplatnění vjezdu, setrvání nebo jízdy motorových vozidel na území národního parku a vstupu do vybraných míst mimo zastavěná území. Kvůli absenci prováděcí vyhlášky MŽP se tato možnost dosud využívá jen zřídka. Obdobně minimálně se využívá možnost zpoplatnění vstupného do cenných území nebo poplatky za profesionální průvodce. Poplatky za lov a rybaření v národních parcích by mohly financovat ochranu přírody, ale opět nejsou dostatečně zavedeny. Odvody za odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu směřují do SFŽP. Poplatek za odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa je ukládán spolu s povolením a příjemci jsou SFŽP a dotčená obec.

Objem vybraných prostředků v rámci environmentálních poplatků je značný, ale sporné je jejich zpětné využití pro skutečnou ochranu životního prostředí. Ochrana přírody by měla mít možnost čerpat prostředky i z dalších poplatků, které nepřímo souvisejí se zákonem o ochraně přírody a krajiny, jelikož znečištění má přímý dopad na stav ekosystémů. Perspektivními zdroji příjmů pro ochranu přírody se jeví zavedení vstupného do dalších chráněných území, poplatky za turistické trasy, parkovné a ubytování v národních parcích, zpoplatnění speciálních povolení (rybolov, lov, vodácké aktivity) a licenční poplatky pro podnikatele v chráněných územích.

Minimalizace rizik a odpovědnost

Také preventivní opatření a pojištění hrají klíčovou roli v minimalizaci ekologických škod a zajištění finanční odpovědnosti firem.

V Česku není environmentální pojištění povinné podle zákona č. 167/2008 Sb., o ekologické újmě. Tento zákon se zaměřuje na prevenci a nápravu ekologické újmy, přičemž odpovědnost za náhradu škody je stanovena pro provozovatele činností s potenciálně negativním dopadem na vody, půdu a biodiverzitu. Přestože zákon přímo nevyžaduje pojištění, doporučuje se jako způsob zajištění této odpovědnosti a prevence finančních ztrát. Mnoho podniků se proto rozhoduje pro dobrovolné ekologické pojištění.

Aktuálně projednávaná novela zákona o ekologické újmě si klade za cíl zlepšit prevenci a postih velkých havárií zpřesněním definice ekologické újmy, která v současnosti obsahuje nejasné pojmy ztěžující rychlé vyhodnocení škod. Nová definice bude například u újmy na vodách navázána na překročení konkrétních limitních hodnot a u újmy na druzích a stanovištích umožní řešit škody v lokálním měřítku. Novela také posiluje možnosti financování nápravných opatření z prostředků SFŽP, zejména v případech, kdy není znám původce škody nebo provozovatel nekoná dostatečně rychle. Kompetence České inspekce životního prostředí jako jednotného příslušného orgánu zůstávají zachovány, zároveň je posílena odborná pozice Agentury ochrany přírody a krajiny, která bude vydávat závazná stanoviska ve věci ekologické újmy na druzích a stanovištích.

Ekologické pojištění chrání podniky i jednotlivce před ekonomickými ztrátami způsobenými přírodními katastrofami a ekologickými škodami. Mnoho pojišťoven motivuje k využívání udržitelných postupů prostřednictvím svých pojistných podmínek. Pojištění může poskytnout finanční prostředky na obnovu poškozených ekosystémů a přispět k dlouhodobější stabilizaci regionů po katastrofách. Zahrnutí odpovědnosti za ekologické škody do pojistných podmínek podporuje transparentnost a etické jednání. Společnosti s udržitelnými obchodními modely mohou získat výhody v podobě nižších pojistných prémií.

Problematika pojišťování je velmi komplexní a vyžaduje intenzivnější spolupráci mezi rezortem životního prostředí a finančními institucemi, jelikož potenciál pro získání nepřímých prostředků na ochranu přírody je značný.

Máte újmu? A mohli bychom ji vidět?

Vyplácení náhrad újmy za ztížené hospodaření je dalším důležitým motivačním finančním nástrojem, jehož význam narůstá. V Česku tento nástroj funguje již dvacet let, přičemž dlouhodobou snahou je snížení administrativní zátěže žadatelů.

V roce 2023 došlo k novelizaci prováděcích vyhlášek k náhradám újmy v lesnickém (vyhláška č. 335/2006 Sb.) a zemědělském hospodaření a hospodaření na rybnících (vyhláška č. 432/2006 Sb.). V lesnictví došlo k menším změnám ve výčtu omezení a k úpravám ve způsobu určení výše náhrady, které obvykle vedly k jejímu nárůstu (např. změna úrokové sazby). V zemědělství se významně rozšířil výčet omezení, za která lze náhradu poskytovat, a byl přímo určen způsob výpočtu (např. oddělení zákazu hnojení, zákazu pesticidů, ztížení pastvy v oblastech výskytu vlka). Prokazování vlastnických vztahů bylo zjednodušeno čestným prohlášením.

Celková požadovaná výše náhrad se v roce 2023 zvýšila, zejména v lesnictví za ponechání stojících a ležících stromů. V zemědělství poklesly požadavky v souvislosti se zákazem rodenticidů (odeznívání kalamity hraboše), ale nově byly podány četné žádosti za ztížení pastvy v oblastech výskytu vlka.

Je třeba analyzovat efektivnost administrace újem, zejména u státních podniků, a hledat jednodušší administrativní postupy, aby se předešlo zbytečnému převodu financí v rámci státního sektoru. Například vyplácení náhrad škod způsobených ztíženým lesním hospodařením Lesům České republiky ze strany státní ochrany přírody je mechanismus, který zatěžuje státní rozpočet, aniž by přinášel praktické výhody. V některých oblastech dokonce omezuje efektivní fungování státní ochrany přírody. Lesy České republiky by se měly v rámci lesního hospodaření soustředit také na ekologické a veřejné funkce lesů, a tím přispívat k dosažení cílů státních politik. Platby a související byrokratická zátěž se tedy jeví jako nedůvodné.

Možnosti by byly…

Ekonomické nástroje ochrany přírody zmiňované v tomto článku představují široké doplňkové spektrum možností, od daňových pobídek přes poplatky vedoucí k tomu, že znečišťovatelé platí za ochranu životního prostředí, až po kompenzační mechanismy a náhrady za omezení hospodaření. Efektivní implementace a další rozvoj těchto nástrojů, s ohledem na tuzemská specifika a inspiraci osvědčenými zahraničními postupy, jsou klíčem pro dosažení dlouhodobě udržitelné ochrany naší přírody a biodiverzity. Důležitým aspektem zůstává i transparentní a efektivní nakládání s finančními prostředky získanými z těchto nástrojů tak, aby skutečně směřovaly k ochraně a obnově přírodních hodnot.