Analýzy, komentáře

Návrh změn zákona o ochraně přírody a krajiny v souvislosti s rekodifikací stavebního práva

Autor: Petr Havel
Myšlenka nového, lepšího stavebního zákona není záležitostí, kterou by asi bylo třeba nutně od počátku rozporovat. Ačkoli podle mého názoru zejména v oblasti územního plánování existují nástroje, které jsou veskrze logické a dobře postavené (za všechny například upřesňování záměrů v rámci jednotlivých hierarchií územně plánovací dokumentace či propojení jejího pořizování s posuzováním vlivů na životní prostředí), stavební zákon obsahuje řadu institutů a režimů, jejichž uplatňování je komplikované, či se ještě více zkomplikovalo v důsledku předchozích novelizací - paradoxně mnohdy vedených snahou tyto komplikace odstranit.

Zjednodušení a zpřehlednění stavebního zákona při zachování možnosti vyváženě hájit a koordinovat rozmanité veřejné zájmy v území je proto úkolem – ač jednoznačně obtížným – patrně bohulibým. Zásadní je však forma uchopení takového procesu.
Územní plánování a stavební řád (povolování staveb) má v porovnání s jinými právními předpisy zřejmě nesrovnatelný dopad do kompetencí a zájmů snad všech rezortů, a koncepční změny v této oblasti by proto měly být připravovány s vysokou odborností, v dialogu veřejné správy, s pokorou a s chladnou hlavou. A při akceptování faktu, že „to prostě bude nějakou dobu trvat“, má-li se jednat o funkční model, jakkoliv na interpretaci této skutečnosti směrem k veřejnosti bezpochyby nelze politické body nijak nahnat. Celá věc není totiž pouze o přepsání stavebního zákona, ale i o důsledné analýze dopadů těchto změn do tzv. složkových právních předpisů, bez jejichž změn, které by měly být zcela komplementární stavebnímu zákonu, není možné proces důkladně dotáhnout do konce. Tato změna by měla v ideálním případě navazovat na konsenzuálně přijaté znění samotné právní úpravy na úseku územního plánování a povolování staveb a za její přípravu by měla být odpovědná primárně gesční ministerstva.
Tolik k možná ideálnímu stavu. Byť do (jak jsme se mohli často v médiích dozvědět) zjevně ospalého, rigidního, legislativními pravidly a jinými konvencemi svázaného, ne-li jimi snad i postiženého světa vtrhla se značkou „ihned“ jako uragán rekodifikace stavebního práva. O té nemá smysl zevrubněji pojednávat jako o celku – tedy z hlediska toho, kdo a hlavně proč do ní byl zapojen či zda vstoupí do historie jako možná nejambicióznější útok na zájmy zachování příznivého životního prostředí. Toho už bylo na mnoha místech napsáno dost. Pohled v tomto článku bude zaměřen na jeden z předpisů, které rekodifikace kreativně označuje jako „okolí stavebního zákona“ (netušíc, že povolování staveb zdaleka není jediná věc, kterou tento zákon řeší a okolo čeho se svět točí) – zákon o ochraně přírody a krajiny. Jeho ucelenou alternativní verzi předložilo Ministerstvo životního prostředí v rámci mezirezortního připomínkového řízení (MPŘ) k novému stavebnímu zákonu jako reakci na návrh změn učiněných předkladatelem. Ať už to je kdokoli.
Již dřívější materiály, zabývající se rekodifikací stavebního práva a zejména podklad v podobě jeho věcného záměru, relativně jasně nastínily, jakým směrem bude třeba zákon o ochraně přírody a krajiny na tuto změnu adaptovat (jistě, za normálních okolností se adaptujeme na nařízení jakožto akt sekundárního unijního práva, nicméně zde je využití tohoto slovesa relativně vhodné) na připravované změny. Neznamená to samozřejmě, že již věcný záměr stavebního zákona nebyla snaha ze strany MŽP významně ovlivnit, a to zejména v klíčových kapitolách, týkajících se převedení všech agend více či méně souvisejících s povolováním staveb pod stavební úřad, nezávaznost vyjadřování (vč. vydávání výjimek ze zákonných zákazů), namítaného problému tzv. systémové podjatosti, která byla důvodem vypuštění postavení samospráv jako orgánů hájících určité zájmy v přenesené působnosti (tedy též jako orgány ochrany přírody) a obecně zrušení dotčených orgánů, automatického povolení stavby, fikce souhlasů a další. Přestože mnohá ministerstva se ve výhradách vůči těmto i dalším záležitostem v zásadě shodla, návrhy zůstaly gestorem zákona (pro upřesnění či odstranění pochybností se dle kompetenčního zákona jedná o Ministerstvo pro místní rozvoj) buď zcela nevyslyšeny, nebo bylo jejich řešení odsunuto na fázi konstrukce paragrafového znění (a ani tam většinou nedopadly na třídu ochrany zemědělského půdního fondu č. 1 – která jistě také nebude z nové právní úpravy nadšena).
Zákon o ochraně přírody a krajiny je vládou schváleným věcným záměrem vázán též a rámec jím stanovený platí i pro změny, které je v souvislosti s rekodifikací třeba udělat i v tomto právním předpise. Zde je situace rezortu životního prostředí takřka schizofrenní, neboť pro takové změny, které by byly preferovány MŽP, neposkytuje věcný záměr častokrát prostor. A tak bylo v rámci návrhu uplatněného v MPŘ nutné zvolit právě přístup „adaptace“.
Za prvé se ukázalo jako nezbytné zpochybnit návrh změnového zákona, který připravil předkladatel. V části, ve které byla řešena související změna zákona o ochraně přírody a krajiny, bylo několik těžko pochopitelných úprav souvisejících zejména se snahou o kompletní převod kompetencí v rozhodování o stavbách na Nejvyšší stavební úřad. Pojetí neznámého autora bylo v podstatě minimalistické – do věcných ustanovení bylo vesměs vtěleno, že na jedné straně se příslušný limit či zákaz bez ohledu na právní formu (např. vydávání závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku či výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů) neuplatní, zároveň ale bylo uvedeno, že podmínky pro jeho prolomení posoudí v rámci řízení o povolení stavby stavební úřad. Nejen směšování hmotněprávních, procesních a kompetenčních ustanovení, ale právě i rezignace na snahu odlišit formy správních aktů a opomenutí dalších klíčových ustanovení s přímým vlivem na stavební zákon vedlo MŽP k závěru, že snaha upravovat tento návrh není cestou, kterou je možné se vydat – i proto byl připraven vlastní komplexní návrhu novely zákona o ochraně přírody a krajiny, který byl v rámci MPŘ uplatněn. Pro zajímavost – v rámci znění předloženého do MPŘ nezůstala nit suchá ani na ustanovení § 70 týkajícího se účasti veřejnosti, ve kterém bylo navrženo zpřísnění účasti spolků v řízeních podle zákona o ochraně přírody a krajiny, resp. zpřísnění kritérií z hlediska předmětu činnosti spolku, doby jeho existence (po dobu nejméně tří let) a počtu jeho podporovatelů (200 osob). Ani tento návrh však MŽP nepodpořilo.
Práce na vlastním návrhu změn zákona o ochraně přírody a krajiny měla zásadní limit – nebylo k dispozici „spolehlivé“ paragrafované znění stavebního zákona – u něj totiž bylo zjevné, že bude vyžadovat značné množství úprav, neboť v mnoha ohledech bylo v rozporu se samotným věcným záměrem. Úkolem tedy bylo připravit v bezmála třech týdnech kvalitní změnu zákona, která bude komplementární k dosud ne úplně jasné právní úpravě na úseku územního plánování a stavebního řádu. Kdo říká, že je úřednická práce nudná a nekreativní?
Rámcem pro formulaci textu byla samozřejmě logická snaha o maximální možné zachování míry hájení veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny a nesnížení dosažené míry implementace evropského práva v souvislosti s novým stavebním zákonem (takový požadavek dokonce vznesla sama předsedkyně Legislativní rady vlády ve svém stanovisku k věcnému záměru – a bylo dobře, že tak učinila). Při respektování věcného záměru rekodifikace, textu vypořádání připomínek k němu a dohod z navazujících jednání přistoupilo MŽP k práci na několika okruzích změn v zákoně – z těch významnějších se jedná o specifikaci vymezení mantinelů správní úvahy v rámci vydávání jednotlivých správních aktů, posílení nástrojů územního plánování v ochraně přírody a krajiny, změny v oblasti udělování autorizací a jejich režimu a především zachování kompetencí speciální státní správy v ochraně přírody v chráněných územích (tedy zakotvení jednotného rozhodování orgány ochrany přírody na úrovni správ národních parků a Agentury ochrany přírody a krajiny ČR). Součástí textu změn zákona jsou též dílčí či legislativně technické změny v oblastech, které se stavebním zákonem souvisejí, a které v souladu s cíli rekodifikace mají zjednodušit povolovací procesy a jejich podmínky (zde zejména zpřehledněním právní úpravy a posílením jejích vnitřních vazeb s cílem mj. odstranit výkladové nejasnosti), úprava kompetenčních ustanovení a stanovení náležitostí žádosti.
Dále představím změny zjevně většího rozsahu, přestože za nevýznamné nelze označit ani úpravy, které jsem výše označil za spíše minoritního charakteru, jako například upřesnění nebo doplnění dílčích ochranných podmínek v zvláště chráněných územích a jejich ochranných pásmech. Obecně bylo mnoho úprav realizováno s ohledem na jeden ze základních cílů MŽP – ponechat si „doma“ (resp. nepředávat je stavební správě) přinejmenším veškeré kompetence ve všech chráněných územích, tedy jak těch zvláště chráněných, tak v lokalitách soustavy Natura 2000, ve kterých by o všem měl rozhodovat jeden orgán (a to buď správa národního parku, nebo Agentura ochrany přírody a krajiny). Napříč částí třetí a čtvrtou zákona tak došlo mj. k zavedení nového aktu ze strany orgánu ochrany přírody, kdy tento musí prostřednictvím svého stanoviska souhlasit se stanovením nové zastavitelné plochy obce, se změnou využití nebo změnou plošných anebo prostorových regulativů plochy nebo koridoru v územně plánovací dokumentaci anebo s vymezením zastavěného území obce. Cílem je tímto nástrojem posílit roli orgánu ochrany přírody v procesu územního plánování v chráněných územích tak, aby k zohlednění limitů vyplývajících ze zákona docházelo tam, kde je to možné, již v co nejranějších fázích a nebylo nutné je řešit až během projektové přípravy.
U evropsky významných lokalit a ptačích oblastí došlo k jedné podstatné změně, a to zřetelnějšímu zákonnému uchopení cílů ochrany a jejich vazbě na souhrny doporučených opatření, ve kterých jsou tyto cíle zpravidla detailněji vyjádřeny. Neohrožení těchto cílů by se mělo stát jedním z kritérií správních úvah v rámci úvahy orgánu, který rozhoduje o prolomení některé z ochranných podmínek (zákaz poškozování evropsky významné lokality v základní ochraně, souhlas k činnostem v ptačí oblasti aj.). Část čtvrtá je též místem jedné z nejzásadnějších navrhovaných změn, a to v ustanovení § 45i zákona (tzv. naturové posouzení) včetně malé rekodifikace úpravy udílení autorizací (a to i ve vztahu k takové novodobé enigmě, tedy hodnocení podle § 67 zákona). Především došlo k oddělení věcně-procesních aspektů samotného provádění naturového posouzení od procesu udělování, prodlužování a odnímání autorizací. Druhá jmenovaná úprava přitom dostala samostatný odstavec, do kterého bylo nutné zanést některé záležitosti, které se týkají práv fyzických osob při řízeních s autorizacemi souvisejících (včetně jejího odnímání) a jejichž úprava ve vyhlášce, tedy podzákonném předpise, je spíše nesystematická. Do ustanovení byla např. zanesena též povinnost autorizovaných osob zpracovávat posouzení nebo hodnocení odborně, objektivně, v plném rozsahu a při dodržení právních předpisů souvisejících s výkonem její činnosti – taková povinnost je přitom analogická s tou, která je obsažena v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí pro osoby autorizované podle tohoto zákona. Celkově vedou provedené změny v oblasti posuzování vlivů na zájmy podle zákona o ochraně přírody a krajiny k posílení právní úpravy a ke zvýšení právní jistoty jak na straně úřadů, tak investorů.
Dalším velkým tématem je otázka kompetencí. Předně bylo navrženo zrušení obcí a pověřených obcí jako orgánů ochrany přírody, a to především s cílem koncentrovat rozhodování na jiné orgány. Skutečně významnou změnou, s níž se samozřejmě pojí jistá kontroverze (nicméně ta nevyhnutelně vyplývá z věcného záměru, a tudíž je v zásadě závazná) je zakotvení stavebního úřadu jako orgánu ochrany přírody (zjednodušeně) ve vztahu k povolování stavebních záměrů ve volné krajině, ale i v zastavěných územích obcí a na zastavitelných plochách obcí v chráněných územích (v druhém jmenovaném případě stavební úřad rozhoduje na základě stanoviska Agentury či správy národního parku). V chráněných územích mimo zastavěná území a zastavitelné plochy v obcích má být přitom orgánem ochrany přírody vždy Agentura či správa, bez ohledu na povahu (stavební / nestavební) záměru. Ve volné krajině potom de facto zůstávají kompetence pro nestavební záměry s drobnými výjimkami (a bez obcí a pověřených obcí) v relativně obdobné podobě jako je tomu dnes. Skutečně nechtěnou, ale nevyhnutelnou ztrátou potom bylo vyloučení působnosti krajských úřadů ze správy chráněných území. Ač MŽP podporuje zachování kompetencí krajů v chráněných územích mimo národní parky, chráněné krajinné oblasti a národní kategorie zvláště chráněných území (tato praxe je dobře zavedena, kraje vykonávají své kompetence odborně a na základě znalosti území, s jehož správou mají mnohaleté zkušenosti), věcný záměr pro takové řešení z důvodu namítané systémové podjatosti neponechával prostor. Lze nicméně doufat, že tato problematika stále není uzavřena a kraje se snad stanou jedním z (pravděpodobně) tří orgánů typů ochrany přírody, které budou rozhodovat, ale i pečovat o chráněná území. Pro úplnost je třeba dodat, že ani správní forma, kterou bude moci příslušný orgán ochrany přírody hájit dotčené zájmy v souvislosti se stavbami, není jasná. MŽP od začátku prosazuje formu rozhodnutí (zejména z důvodu, že součástí chráněných zájmů je mnohdy rozhodování o výjimkách ze zákonných zákazů, tedy o možnosti založit právo takový zákaz prolomit, což je možné jen formou rozhodnutí, ale i proto, že vydávání závazného stanoviska by proces povolování v důsledku administrativní náročnosti přesunu meritorního rozhodování až do odvolacího stupně významně prodloužil), ale i zde stále probíhají mezirezortní jednání.
Změna zákona o ochraně přírody a krajiny s sebou přináší i takovou malou revoluci – poprvé byly formulovány náležitosti (obsah) žádosti v řízení ve věcech ochrany přírody (§ 83a návrhu). K tomu bylo přistoupeno zejména proto, aby nedocházelo k nežádoucímu „ping-pongu“ mezi orgánem ochrany přírody a žadatelem ohledně potřebných podkladů rozhodnutí – a aby bylo jasné, na základě čeho bude rozhodováno a co je tedy třeba doložit.
Výše uvedený popis není zdaleka vyčerpávající. Návrh „novely“ zákona o ochraně přírody a krajiny obsahuje i mnoho dalších změn, které vesměs sdílejí cíl vyjasnit, zpřehlednit, konkretizovat či upřesnit stávající stav v reakci na změny stavebního zákona.
Mnoho z představených, ale i zde nezdůrazněných návrhů však nebylo ze strany Ministerstva pro místní rozvoj akceptováno a jednání o dílčích tématech stále probíhají. Stavební zákon se mění velmi rychle, zasílány jsou různé verze s žádostí o vyjádření v řádu dnů. Jakkoliv je zároveň mnoho z navrhovaných změn v zákoně o ochraně přírody a krajiny spíše nevyhnutelných (jedná se zejména o přesun kompetencí v druhové a obecné ochraně přírody, ale i zmíněná ztráta krajských úřadů jako partnerů v územní ochraně) a MŽP by k nim z vlastní iniciativy nepřistoupilo, je z mého pohledu možné konstatovat, že návrh zákona je postaven logicky, kvalitně a v některých částech je jistě lepší, než zákon současný. Tam, kde tomu tak není, je potřebné na řešení dále pracovat – do jaké míry bude možné zvrátit některá rozhodnutí učiněná ve fázi věcného záměru, významně ovlivňující nynější manévrovací prostor, ukáží nejbližší měsíce. A poté, co vláda návrh stavebního a změny dalších zákonů schválí, jistě bude nutné základní cíle nadále obhajovat i v jámě lvové, tedy v obou parlamentních komorách – i tam se jistě bude jednat o úkol nadmíru obtížný.

 

PDF článku ke stažení Poslat emailem Vytisknout

Diskuze:

rekodifikace stavebního práva pohřbívá státní ochranu přírody

Autor: Roman Slouka

 

Článek vyznívá nebývale optimisticky. Dosavadní návrhy nového stavebního zákona i tzv. změnového zákona (kam je v části 77 zahrnut o zákon o ochraně přírody a krajiny) lze však spíše považovat za spektakulární porážku státní ochrany přírody. Jistě, nelze nic namítat proti snaze vyvinit se z toho, jak při rekodifikaci stavebního práva dopadl na Ministerstvo životního prostředí predátorský tlak gestora celé akce – Ministerstva pro místní rozvoj. Nelze ale zakrýt, že Ministerstvo zemědělství a především Ministerstvo kultury dosáhla na Ministerstvu pro místní rozvoj mnoha ústupků, tak aby mohla hájit jim svěřené veřejné zájmy. A dokonce ani ostatní úseky spadající pod Ministerstvo životního prostředí (ochrana ZPF, ochrana ovzduší, odpadové hospodářství) nedopadly tak zle, jako ochrana přírody a krajiny. To, že zachování některých kompetencí pod Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem kultury vede ještě k většímu chaosu v návaznosti správních aktů je nepodstatné, protože samotné návrhy Ministerstva pro místní rozvoj byly mezi prosincem a dubnem představeny ve třech verzích, v nichž se měnily i základní parametry, klíčová ustanovení a v celých částech návrhu nezůstával kámen na kameni.  Nad tím, že tyto návrhy neodpovídaly tzv. věcnému záměru rekodifikace, odporují legislativním pravidlům vlády, nebyly provázeny povinnými přílohami (důvodová zpráva, RIA atp.) netřeba ztrácet slov.

 

Jak tedy dopadá ochrana přírody a krajiny po posledním návrhu? Při stavební činnosti (v širokém smyslu) budou zájmy ochrany přírody a krajiny chráněny pouhým vyjádřením, tj. povinným, ale nezávazným aktem, který může být u stavebního úřadu eliminován podklady stavebního úřadu, jiných úřadů, i podklady účastníků samotných. Zasahuje stavba do krajinářsky hodnotné lokality? – vyjádření. Má se kvůli stavbě pokácet stromořadí? – vyjádření. Bude stavba ovlivňovat biotop evropsky chráněných druhů? – vyjádření. Má být stavba umístěna doprostřed přírodní rezervace? – ale jistě – vyjádření. To, že vyjádření budou většinou vydávat krajské stavební úřady pro stavební úřady obecní, je jen „třešničkou na dortu“ celého návrhu a úsměvným paradoxem.

 

Organizačně má být (mimo NP a CHKO) státní ochrana přírody rozdělena ne do dvou, ale rovnu do tří úředních větví (AOPK, KrÚ – ORP, stavební úřady). Těsná spolupráce bude tedy velmi nutná (a to nejen při předávání podání, když se zoufalý žadatel bude snažit zjistit, kdo je vlastně příslušný k vyřízení jeho žádosti). Nezbývá než doufat, že všechna místa budou pokryta ochránci přírody a ne univerzálními úředníky. Základní atribut správného ochranáře – znalost terénu v jeho obvodu – se nejspíš stane přežitkem.

 

A co říct k návrhům změny samotného zákona o ochraně přírody a krajiny?  Především trpí stejnými neduhy jako celá rekodifikace stavebního práva. Změny, které se většinou vůbec rekodifikace stavebního práva netýkají!, nebyly (ani neformálně) projednány s připomínkovými místy, což je postup zcela nový. Především pro krajské úřady, které měly doposledka pocit, že jsou v ochraně přírody s Ministerstvem životního prostředí „na jedné lodi“, je toto zjištění hořké.

 

Nemá smysl psát o všech změnách. Za nebezpečné považuji např. zrušení stanovisek k zalesňování pozemků nad 0,5 ha – to je účelná ochrana řady botanicky cenných lokalit.  Univerzální žádost s předepsanými náležitostmi (tj. pro všechna řízení) nepřispěje ke zrychlení řízení, spíše povede k formalismu (a ochrana přírody ze své podstaty nesmí být formalistická). A žadatelům i úředníkům ztěžknou hlavy – stačí se podívat, s jakými obtížemi vyplňují žadatelé povinné formuláře u vodoprávních úřadů, v ochraně ovzduší, ochraně ZPF.....  Ani dobré nápady a potřebné změny nejsou dotaženy. Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les má přejít na obecní úřady obcí s rozšířenou působností, ale co s poplatkem, co s pozemky pro náhradní výsadby..... Personální náklady vždy bránily této změně. I v nepříliš zalidněném kraji by mělo být správně vydáno za rok ne méně než 10 000 takových aktů, to je na pro I. stupeň nejméně 15 velmi zběhlých úředníků....

 

A jak si vyložit přechod péče o maloplošná zvláště chráněná území od krajů na stát?

 

Tato změna těžko mohla být vyvolána požadavkem Ministerstva pro místní rozvoj nebo tzv. systémovou podjatostí (ta je ve správních řízeních kvantitativně mizivá, že by se měla projevovat pří péči o přírodní rezervace a památky, o tom snad ani nelze uvažovat ani teoreticky). Kraje mají maloplošná zvláště chráněná území v působnosti od r. 2003 a od té doby se stav těchto území oproti dřívějšku jednoznačně zlepšil. Kraje zvládly vyhlášení soustavy NATURA 2000. V současnosti jsou kraje v těchto územích nositeli řady projektů financovaných z různých zdrojů. Krajské samosprávy nezřídka na zvláště chráněná území pohlíží jako na rozvojový prvek kraje. Za 17 let kraje bez přímé pomoci státu do maloplošných zvláště chráněných území investovaly ne méně než 2 mld. Kč.  Bohužel není pravděpodobné, že by se kraje po přesunu působnosti na AOPK na péči o tato území chtěly dále podílet. Je to promarněná příležitost na multiplikaci prostředků od státu (má-li jaké) a od krajů. Ale nutno dodat že, na spolupráci krajů (krajských úřadů) a AOPK se tyto změny nepodepíšou – jde o to společnými silami zachránit zbytky přírody. Změnám v zákonech navzdory.

 

Reakce na článek Petar Havla Návrh změn zákona o ochraně přírody v souvislosti s rekodifikací stavebního práva

Autor: Martina Kratochvílová

 

 

 

Po přečtení článku  Mgr. Petra Havla  věnujícímu se Návrhu změn zákona o ochraně přírody a krajiny v souvislosti s rekodifikací stavebního práva jsem pocítila velkou lítost. Lítost nejen nad tím, co se v rámci připravovaných legislativních změn chystá, ale zvláště pak, jak se připravované obhajuje.

 

Větu v závěru článku  Mgr. Havla „návrh zákona je postaven logicky, kvalitně a v některých částech je jistě lepší, než zákon současný“ jsem nevěřícně četla několikrát.  Uvědomuji si, že politické tlaky jsou veliké, o to více mě ale zaráží, že ten, kdo jim má čelit, popisuje stav kolem rekodifikace stavebního zákona jako lepší než současný. 

 

Od prvních návrhů těchto změn je jasné, co je jejich cílem. Už v současné době je velmi těžké ustát některé záměry a vymahatelnost případného porušení povolení je velmi malá. Obhajovat proto připravované návrhy, které ještě současný stav velmi zhorší, je podle mého názoru projevem rezignace či zaprodanosti.

 

Např. v článku pochvalované zmiňované změny v oblasti udělování autorizací jsou více než úsměvné. Tento institut ochrany přírody byl asi zpočátku myšlen dobře, z jeho uplatňováni se ovšem postupně stával pro některé byznys a  ze strany ministerstva nebyly učiněny potřebné kroky, aby se tomu předešlo. Biologické posouzení přitom bude ve chvíli rozhodování stavebních úřadů nejdůležitějším a těžko rozporovatelným podkladem při schvalování záměrů. V případě předložení „ovlivněného“ posouzeni bude forma, tedy zda rozhodnutí nebo pouze stanovisko, již bezvýznamná.

 

Nebudu se vyjadřovat k dalším zmiňovaným otázkám či problémům, to ani totiž nelze. Komplikovanost problematiky je tak velká, že každý soudný člověk jistě pochopí, že cesta, jakou se změny předkládají, nemá doposud obdoby. A kdo jiný, než ministerstvo životního prostředí zastupující zájmy ochrany přírody, by měl vystupovat daleko bojovněji a zasadit se o to se, aby se případné změny děly promyšleně a hlavně s výsledkem zjednodušení, nikoliv však oslabení.

 

Že jsem příliš naivní? Byla jsem vychována a možná i geneticky vybavena k tomu, že je třeba problémy řešit, a to i za cenu velmi nepříjemných situací.

 

S úctou si dovolím podotknout, že obdobné názory by měl i zesnulý Mgr. Jaromíra Švarc, člen Botanické společnosti a neúnavný „bojovník“ za práva přírody, který byl šťastný, když vzniknul zákon o ochraně přírody. A který by mi nikdy neodpustil, když bych „vynalézavosti“ předkladatelům takovýchto změn pouze přikyvovala.

 

Mnoho lidí, kterým není příroda lhostejná, se již ve stávajícím právním stavu podivuje, co vše nelze ustát. A tak jim je potřeba popravdě zdůvodnit, proč i to, co jsme dosud z hlediska práv pro přírodu měli, najednou nemáme a nikdy už nebudeme mít. Jen se za to prosím nechvalme.

 

 

 

Martina Kratochvílová

 

Reakce na komentáře výše

Autor: Petr Havel

Velmi děkuji za komentáře, je patrně slušností na ně poskytnout reakci. Reakce je někde složitější, protože povzdechy jsou v rovině obecně-skeptické. Frustrovanou konotaci dovedu pochopit pouze v případě, je-li obsah sdělení věcný.

Obecně je potřeba říci, že předmětem tohoto článku (jak je v jeho úvodu nastíněno) není rmoucení se nad samotným procesem projednávání nového stavebního zákona. Mohl by být, ale zcela upřímně - takových textů, popisujících velmi mírně řečeno nestandardnost tohoto postupu již vzniklo několik (a některé i velmi dobré) a není podle mého názoru nutné je zde dublovat jen kvůli tomu, abychom se všichni utvrdili o tom, že takhle to zkrátka být nemá. Cílem bylo popsat perspektivu z pozice práce zaměstnance rezortu životního prostředí, tedy někoho, kdo je služebně podřízen členovi vlády a je mj. prostě a jednoduše vázán jejími rozhodnutími. FOP si vážím též právě proto, že poskytuje svobodný prostor pro vyjádření názorů všem, jsou-li v mezích slušnosti - i proto jsem neměl problém vyhovět návrhu redakční rady na sepsání tohoto článku. Dezinterpretace některých pasáží a (pro mě překvapivá a docela osobní) slova o zaprodanosti, sebechvále, vynalézavosti či rezignaci proto beru jako něco, s čím je třeba počítat, ale potřebu obhajovat se před nimi v žádném případě necítím.

Vnímání celkového vyznění článku je samozřejmě věcí subjektivní. Zcela otevřeně je nutné přiznat, že rekodifikace nedopadla na zájmy ochrany přírody zdaleka pozitivně - to je snad z textu (a nejen z něj) patrné a jak jsem psal, není třeba se o tom (zde, kde se pohybují lidé vesměs problematiky znalí) utvrzovat. Není nutné hovořit o vyviňování se - pokud vezmu v úvahu, jak bylo hřiště "nalajnováno" po fázi věcného záměru, toho času ještě pevně v rukou Hospodářské komory, je změna zákona o ochraně přírody a krajiny ve své současné podobě (mj. zachovávající kompetence krajských úřadů v územní ochraně - zjednodušeně) v podstatě malým, dílčím a křehkým úspěchem, který je - jak je dnes moderní říkat - docela tvrdě odpracován. Tento pohled (a tím pádem celý článek) je samozřejmě zatížen mým profesním zaměřením, souhlasím s tím, že "ve volné krajině" o pozitivním vývoji řeč být nemůže (naopak).

Možná čtenáře zklamu, protože zde nebudu tvrdit, že stav, který tento článek popisuje, je možné přičítat nedostatku času (tempu a chaotičnosti projednávání), tomu, co je zde nazýváno "politickými tlaky" apod., a že tam je třeba hledat toho "viníka".  Za svou práci (ač změna zákona o ochraně přírody a krajiny zdaleka! není jen mou prací, spíše naopak) jsem zvyklý nést odpovědnost - tuto práci a odpovědnost bylo cílem v textu popsat.

 

Pro přidávání komentářů je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.