Analýzy, komentáře

Několik poznámek k článku minulého čísla FOP „Druhy v chráněných územích: Odsouzeny k bezzásahovosti?”

Zdá se, viděno optikou LČ&JM, že Správa NP Podyjí nedělá z hlediska podpory biodiverzity světlomilných druhů přinejmenším nic či snad dokonce cíleně škodí.

Když už jsme se tedy z článku LČ&JM dozvěděli, co vše Správa NP Podyjí od roku 1841 (s nadsázkou) neudělala, pojďme si také říct, co za dobu 25 let své existence udělala. Dost možná, že některé tyto zásahy a činnosti alespoň trochu přispěly k podpoře biodiverzity našeho nejmenšího NP. Ponechme stranou realizaci krajinných prvků (v ÚSES i mimo něj) v zemědělské krajině, na jejíž ochranu či obnovu mnozí, snad z důvodu složitého vyjednávání se zemědělskými subjekty, raději rezignovali. Ponechme stranou péči o návštěvnickou infrastrukturu, koordinaci výzkumných aktivit i ekologickou výchovu, která může zásadně vztah lidí ke krajině, a tím budoucí zachování nebo obnovu rozmanitých biotopů, ovlivnit. Ponechme stranou i zvýšení zásoby mrtvého dřeva v lesích (cca o 500 %) a vůbec posun porostů k přírodě blízkému stavu, čímž byla zásadně podpořena diverzita např. dřevožravých brouků či hub. Soustřeďme se úzce na vybrané téma, tedy na (ne)podporu populací světlomilných druhů.

Některá čísla prezentovaná v článku LČ&JM je třeba uvést na pravou míru. Lesy zaujímají 85 % rozlohy NP (nikoliv 90 %), tj. cca 5 340 ha. Jedná se o veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa, tzn. včetně cest, lesních skládek a dalších bezlesí. Z těchto 5 340 ha je 1 325 ha situováno do tzv. území s trvalou péčí (ÚTP). To bylo vymezeno primárně s cílem podpory biodiverzity, zejména k provádění zásahů na podporu populací světlomilných druhů, a to na oněch 25 % plochy, tedy v kontextu s doporučeními tolik přeceňovaných kritérií IUCN. V režimu trvalé péče je v současnosti i dalších cca 1 000 ha tzv. nelesních ploch.

Převážná část zásahového území se navíc nachází v jihovýchodní (panonské) části NP, jejíž většinu v nedávné minulosti skutečně pokrývaly řídké lesy. A právě obnovení těchto řídkých nebo také „disperzních“ lesů je cílem péče Správy NP na vybraných lokalitách v této části národního parku. Jsou zde plánovány a realizovány typy zásahů, které směřují k naplnění těchto střednědobých cílů: zachování bezlesí, udržení rozvolněného zápoje, dosažení přechodu les/neles, obnova výmladkového hospodaření, speciální druhová ochrana. Přípustné je i ponechání lesa bez zásahu (jedná se výhradně o malé lokality se specifickou biodiverzitou). V lesích se zastoupením nepůvodních druhů probíhají opatření tzv. obnovního managementu (např. likvidace trnovníku akátu).

Samostatnou kapitolou je obnova výmladkového hospodaření v lesích jihovýchodní části NP. Po letech „teoretických“ příprav byl v souladu s plánem péče tento způsob historického využívání lesa zapracován do lesního hospodářského plánu (2014) a v minulém roce byly provedeny první seče na dvou vyhrazených lokalitách. Tento systém péče o les je a bude zatím systematicky prováděn na cca 50 ha s předpokládaným rozšiřováním na další vhodné lokality v rámci ÚTP.

Na vybraných lesních lokalitách NP Podyjí byla v posledním desetiletí obnovena pastva hospodářských zvířat a byly pokusně prováděny některé tradiční způsoby využívání lesa (např. hrabání steliva). Na těchto plochách probíhá monitoring a výzkum, jejichž výsledky pak slouží Správě mj. jako podklad pro stanovení, příp. korekci managementových opatření.

Máme-li hovořit o podpoře populací světlomilných druhů, nelze opomenout soustavnou intenzivní péči o více než 200 ha vřesovišť a stepních trávníků, téměř stovky hektarů luk a další desítky hektarů ovocných sadů, křovin, úhorů a jiných otevřených biotopů.

V lesích v ÚTP i v lesích cílově ponechaných samovolnému vývoji byly a jsou prováděny zásahy pro změnu druhové skladby lesů (snížení rozlohy borových, smrkových a modřínových monokultur, likvidace akátu a dalších invazních druhů – viz tab.). Činnostmi spojenými se změnou druhové skladby přitom došlo a stále dochází k výraznému prosvětlení lesů v NP. Současně s přeměnou na přírodě blízkou druhovou skladbu nepochybně vzniká prostor pro mnohem širší škálu druhů (a to nejen hmyzu) než např. v borových monokulturách.

Již od roku 2006 dochází k pravidelnému razantnímu prosvětlování pásů lesa v okrajích údolních luk, jehož cílem je vytvořit prostor pro druhy vyhledávající toulavý stín nebo vyžadující přítomnost ekotonů (populárním příkladem budiž jasoň dymnivkový).

Snaha Správy NP o nalezení optimálního vzorce péče o světlomilné druhy je doložena i vytvořením soustavy modelových pasek v letech 2011 a 2012. Cílem byl výzkum zaměřený na vliv prosvětlení na biotu, částečně financovaný Správou NP, který na zmíněných studijních plochách prováděl právě tým vedený L. Čížkem.

Je s podivem, že autoři neregistrují a nekomentují přirozené prosvětlování lesů v NP Podyjí. Hovoří o „imaginární přirozené dynamice“. V prvních dnech prosince 2014 bylo vlivem ledovky vyvráceno a rozlámáno cca 12.000 m³ dřeva. Zcela přirozeně tak došlo k celoplošnému proředění lesa v NP a na cca 80 ha se vytvořily zcela otevřené plochy o velikosti od několika arů až po několik hektarů. Shodou okolností také v bezprostřední blízkosti ploch vytvořených Správou NP pro výzkum kolektivu kolem jednoho z autorů zmiňovaného textu. Tyto přírodní vznikly na rozdíl od ploch uměle vytvořených zcela bez nákladů.

Častým argumentem proti přirozeným disturbancím bývá, že nejsou a nikdy nebudou. Teď, když se potvrdilo, že nejsou zcela imaginární a lze je očekávat i nadále, se zase ozývá, že „sice budou, ale za dlouhou dobu, a to už bude pozdě…“. Tento argument je do určité míry pochopitelný. Život člověka je krátký, a tak často chceme mít všechno hned, nejlépe včera. Někdy je ale trocha trpělivosti na místě. Často nám ušetří nejen peníze, ale i potřebu následně napravovat něco, co jsme (možná i v dobré víře) pokazili.

Krajina se vždy vyvíjela v prostředí daném společensko-ekonomickou situací. Proto by bylo dobré předložit podrobnou analýzu vývoje krajiny v posledních cca osmdesáti letech, a nikoliv předkládat pouze dva konfrontační obrazy 1938 kontra 2014. Z takového přehledu by naopak bylo zřejmé, jakým způsobem je krajina ovlivňována existencí národního parku. Pokud si někdo myslí, že dnešní společnost má na to velkoplošně simulovat stav krajiny před mnoha desítkami let, tak se hluboce mýlí, a to při vší úctě k všemožným dotacím a jejich donátorům. Na místě je zajistit v odůvodněných případech a na reprezentativních plochách speciální péči o druhy, které to potřebují. Národní park má, jako jasně definovaná kategorie chráněného území, svá mnohačetná poslání. V případě Podyjí je toto respektováno řádně schváleným plánem péče, ze kterého vyplývají prováděcí dokumenty péče o území. Správa NP Podyjí nežije ve vzduchoprázdnu, její činnost předurčují: legislativa, zmíněné plánovací dokumenty, bilaterální vazby (sousedství NP Thayatal), ale i takové drobnosti, jako je rozpočet a personální i technické kapacity. Jsme přesvědčeni, že ochrana spontánních procesů a ochrana biodiverzity nemusí být při vhodně zvoleném způsobu péče o území v rozporu.

K úvaze závěrem předkládáme, zda není také na místě trocha pokory před matkou přírodou? Třeba není tak úplně neschopná, jak si myslíme. Třeba jen (na rozdíl od člověka) přemýšlí o pár tahů dopředu a ke svému bytí nepotřebuje inženýry přírody.

Za Správu Národního parku Podyjí:

Tomáš Rothröckl

Jaroslav Ponikelský

Lenka Reiterová

Petr Vančura