Analýzy, komentáře

Papežská encyklika „Laudato si” a svatý František

„Po období iracionální důvěry v pokrok a v lidské schopnosti vstupuje část společnosti do uvědomělejší fáze. Lze pozorovat rostoucí vnímavost k životnímu prostředí a k péči o přírodu a uzrává upřímná a bolestná starost ohledně toho, co se děje naší planetě. Vydejme se na cestu, která bude zajisté neúplná a povede skrze otázky, které nás dnes zneklidňují…“¹⁹. Hutný dokument analyzuje příčiny ekologické krize a lidské chudoby a hledá východiska a návody, jak je překonat. Encyklika je určena doslova: „každé osobě, která žije na této planetě“, nikoli tedy jen křesťanům či věřícím. Chápe samu sebe jako nabídku, kterou může křesťanská tradice poskytnout současnému lidstvu a „…sužované a devastované zemi, která sténá a spolu trpí“.

Encyklika je syntetický a myšlenkově velmi bohatý text, členěný do pěti kapitol a číslovaných odstavců^a,b. Různorodost stylů odráží šíři témat a souvislostí – přírodovědecky koncipované pasáže střídají filosofické a teologické, sociologické a politologické; pisatel neváhá prokládat odborný text i biblickými a poetickými obrazy.

V prologu dokumentu se pisatel odvolává na odkaz sv. Františka jako na zásadní zdroj inspirace. Lze říci, že sv. František reálně, jednoduše a radikálně žil to, k čemu encyklika vybízí. V následujícím textu se zaměřím na několik vybraných témat, které s životem sv. Františka souvisejí a v encyklice jsou zmiňovány, zcela vědomě tak rezignuji na celou řadu dalších zásadních myšlenek, kvůli kterým stojí za to encykliku číst.

Sv. František (1182-1226) se narodil v Assisi v rodině obchodníka s látkami. Ve městě patřil k místní zlaté mládeži a toužil vyniknout také v lokálních půtkách a bojích jako bojovník a rytíř. Jeho soucit s potřebnými ho nejprve vedl k tajnému rozdávání otcových peněz. V průběhu vojenských tažení poznává, že jeho životní cesta povede jinudy; radikálně se odpoutává od rodiny a od předešlého způsobu života, opravuje s přáteli ruiny kostela a zakládá společenství bratří, kteří se starají o malomocné, káží slovo Boží a nechtějí nic vlastnit (obr. 1). Později prosadí František u papeže schválení řehole řádu františkánů. Život svatého Františka je opředen mnoha legendami a příhodami; tak jako u všech legend nejde ani tak o jejich historickou pravost, jako spíše o to, k čemu poukazují a co se jimi chce sdělit.

Být v přírodě

Půjdete-li (spíše pojedete-li autem) po stopách Františka v Umbrii a Toskánsku, budete překvapeni, jak se František musel pohybovat krajinou. Rád se zdržoval v horách, v příkrých kopcích, vzdálených od sebe často i několik hodin jízdy autem. Jsou to místa odlehlá a často i velmi drsná – například hora La Verna (obr. 2), kde je dodnes prales se staletými jedlemi, plný skalisek, v jejichž průrvách František nocoval a rozjímal.

Horu Monte Subasio nad Assisi, rodným městem Františkovým, jsem si představoval jako malebný kopeček nad městem, je to všem hora 1290 metrů vysoká, výstup trvá několik hodin, pokud se na ni vydáte až zezdola z Assisi. František tato místa navštěvoval opakovaně, musel tedy být stále v pohybu, spával venku, jeho kutna byla prokouřená od večerních ohňů, bezpochyby strávil v přírodě mnohem více času, než současný městský ekolog, nekonečné hodiny stravován monitorem. Být takto v přírodě znamená zbavit se pohodlí, potit se, vyudit se, nosit jídlo a zmoknout – tak ale dnešní člověk existovat často nemůže, nechce, nebo už nedokáže. Slovy encykliky: „Není vhodné, aby obyvatelé této planety žili stále více ponořeni do cementu, asfaltu, skla a kovů, zbaveni fyzického kontaktu s přírodou“⁴⁴. Pobývání v přírodě má také dnes nového, velmi mocného nepřítele: „Reálné vztahy s druhými a všechno, co s sebou přinášejí, zároveň tíhnou k tomu, aby se nahradily typem komunikace zprostředkované internetem. To umožňuje selekci či eliminaci vztahů podle naší libovůle, čímž nezřídka vzniká nový typ umělých emocí, které se váží spíše k přístrojům a obrazovkám než k lidem a k přírodě…“⁴⁷. Kdo odhání své děti od obrazovek, ví, o čem tu papež mluví.

Prožívání vztahů

František se více než jiní - ve své době i dnes - cítí být na jedné lodi se vším stvořením (přírodou^d), které zakouší kolem sebe. Jeho intenzivní vztah krystalizuje ve slavné Písni bratra Slunce (1224)^d; odtud je převzato i počáteční sousloví encykliky Laudato si (Buď pochválen). František vnímá stvoření jako nesamozřejmý dar, za který je třeba děkovat, ale zároveň i jako něco svébytného, s čím lze rozvíjet radostný a emocionální vztah. Tato nabídka vztahu nezůstává bez odezvy: ptáci poslouchají Františkovo kázání (Obr. 3); zlý vlk ho poslušně následuje. V písni František oslovuje Slunce, Lunu, vítr, vodu, oheň jako bratry a sestry a chválí všemohoucího stvořitele i veškeré jeho dílo. Skepsi moderního člověka vůči těmto „výstřednostem“ encyklika nepřijímá: „Tímto přesvědčením nelze pohrdnout jako nějakým iracionálním romantismem, protože ovlivňuje rozhodnutí, jimiž se řídí naše jednání. Pokud přistupujeme k přírodě a prostředí bez této otevřenosti k úžasu a obdivu, pokud nemluvíme o svém vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, zaujímáme postoj vládce, spotřebitele anebo čirého vykořisťovatele přírodních zdrojů, neschopného klást meze svým bezprostředním zájmům“¹¹. Zatímco moderní člověk trpí ztrátou schopnosti navazovat a udržovat vztahy, a to i s těmi nejbližšími lidmi, František naopak rozšiřuje okruh toho, k čemu je možné vztah navázat. A tento okruh je zároveň i okruhem solidarity a péče. Františka nemůžeme podezřívat z toho, že by přitom zanedbával vztahy k lidem – svědectví jeho současníků a přátel přesvědčivě dokládají, že nebyl nějakým zamračeným poustevníkem. Z Františka tryská radost na celé stvoření kolem, radost, která je velkorysá a nenechá se spoutat žádnou ideologií, radost, která přitahuje jeho následovníky dodnes.  

Papež vidí obtížnost slevit ze svých konzumních standardů jako překážku ekologické konverze.

František putoval také proto, aby mohl být sám. Sám vzdálen od lidí, ale blízko svým dalším bratrům a sestrám, blízko Boha. Paradoxně takový vnitřně nabitý člověk pak spouští lavinu, když se s lidmi setká – za deset let bylo už františkánů pět tisíc.

František je zakotven v křesťanském pojetí vztahu člověka a přírody, které nás lidi chápe nikoli jako svrchované pány Země, ale spíše jako její nájemníky s velkorysou možností využívat její dary a s povinnosti ji střežit a chránit. V rámci environmentálního hnutí byl tento koncept předmětem závažných námitek, na které encyklika reaguje: „Nejsme Bůh. Země nás předchází a byla nám dána. To nám umožňuje odpovědět na obvinění, které bývá vznášeno proti židovsko-křesťanskému myšlení. Tvrdí, že příběh Geneze, který vybízí k podmanění země (srov. Gn 1,28), prý favorizuje neurvalé vykořisťování přírody, protože podává obraz člověka jakožto panovníka a ničitele. To není správná interpretace Bible, jak ji chápe církev. Ačkoli je pravdou, že křesťané občas interpretovali Písmo nesprávně, dnes je třeba důrazně odmítnout úsudek, podle něhož z toho, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, a z příkazu podmanit si zemi, lze odvozovat absolutní vládu nad ostatním tvorstvem. Je důležité číst biblické texty v jejich kontextu a se správnou hermeneutikou a pamatovat, že nás vybízejí „obdělávat a střežit“ zahradu světa (srov. Gn 2,15). „Obdělávat“ znamená orat či pracovat na půdě, „střežit“ znamená chránit, opatrovat, hájit, zachovávat, bdít. Implikuje to vztah odpovědné vzájemnosti mezi člověkem a přírodou“⁶⁷.

Svobodný člověk

Konverze, obrat k Bohu, se udála v životě sv. Františka v několika zlomových epizodách, kdy František, schopen naslouchat vnitřnímu (božímu) hlasu, nejen naslouchal, ale také konal. Známá je ona příhoda, ve které vrcholí jeho spory s otcem. Ten je zklamán, že František nepřevezme obchod s látkami a krade mu peníze, které používá na opravu kostela. Otec žádá, aby je rozsoudil biskup, při audienci ale vyčítá Františkovi, že je nevděčník, kterému platil školy a koně a jídlo a meč a vůbec všechno. František tedy prohlásí, že už od něho nic nechce a chtít nebude, svlékne se před shromážděnou elitou města donaha, svršky odevzdá otci a definitivně opouští rodný dům. Scéna dokládá, jak drahá je Františkovi svoboda. Bez ní by nemohl jít za svou vizí, stále poután k rodičům, závislý na své životní úrovni.

Papež vidí obtížnost slevit ze svých konzumních standardů jako překážku ekologické konverze: „…ekologická vnímavost zesílila, třebaže nedokáže změnit škodlivé návyky konzumu, které zdá se nejsou na ústupu, nýbrž šiří se a rozvíjejí…zdá se, že to není tak vážné a že planeta by mohla zůstat dlouhou dobu v nynějším stavu. Tento únikový postoj nám slouží k zachovávání stylu našeho života, naší produkce a spotřeby. Takto se zařizuje člověk, který živí svoje sebedestruktivní neřesti ve snaze je nevidět, bojovat za jejich neuznávání, odkládat zásadní rozhodnutí a dělat jakoby nic“.

Mezi naším životním stylem a vzrůstajícími environmentálními riziky však existuje zjevná souvislost: „Když se člověk stane sebevztažným a izoluje se do svého vědomí, roste jeho chtivost. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v tomto kontextu nelze akceptovat žádné meze kladené realitou…. Proto myslíme nejenom na možnosti hrozných klimatických jevů či velkých přírodních pohrom, ale také na katastrofy způsobené sociálními krizemi…“²⁰⁴… Přece však není vše ztraceno, protože lidé, kteří jsou schopní upadnout do extrému, se mohou také překonat, znovu se rozhodnout pro dobro a obrodit se bez ohledu na jakoukoli psychologickou či sociologickou podmíněnost…“ ²⁰⁵

Přítel chudých

Jedním ze stěžejních témat encykliky je neoddělitelná a všudypřítomná souvislost problému chudoby a poškozování životního prostředí. „Lidské prostředí a životní prostředí přírody upadají společně a nebudeme moci náležitě čelit jejich zhoršování, pokud nebudeme věnovat pozornost příčinám, které souvisejí s lidským a sociálním úpadkem. Zhoršování životního prostředí i společnosti vskutku postihuje zejména ty nejslabší na této planetě: „jak obecná zkušenost řádného života, tak vědecké bádání dokazují, že nejzávažnější účinky každého narušení životního prostředí dopadají na ty nejchudší lidi“⁴⁸. Opět vyvstává otázka: koho zahrnout do kruhu solidarity, který kolem sebe vytváříme? Pro environmentalisty tam jistě patří ptáci a zvířata, bratr vlk a sestra voda, proč by tam ale neměli patřit lidé, kteří žijí za dolar denně? „…oni tvoří většinu planety, jsou to miliardy lidí. Dnes jsou zmiňováni v mezinárodních politických a ekonomických debatách, ale přesto se zdá, že jejich problémy jsou považovány za jakýsi přívěsek, který se přidává téměř povinně či okrajově, pokud nejsou rovnou chápány jako pouhá kolaterální škoda“⁵⁰.

I chudobu samotnou nazývá František svou sestrou a ujímá se malomocných, nejopovrhovanější a nejvydělenější skupiny lidí, která v jeho době existovala. Legendista praví: František potkává na cestě malomocného. Přes štítivost a strach z nákazy vnitřní hlas pobízí Františka tohoto vyděděnce obejmout. Když se tak stane, malomocný je dojat a bez sebe radostí, František rovněž, náhle si je jist, že udělal přesně to, co měl. Scéna je naprosto současná – jistě se v mnoha variantách opakuje na trasách dnešních uprchlíků.

Encyklika analyzuje všeobecně známé problémy s využíváním přírodních zdrojů, s nerovnoměrnými dopady ničení ekosystémů (jsou zmiňovány i ekosystémové služby), s nerovnoměrnou a nespravedlivou distribucí kapitálu. Nešetří kritikou nadnárodních korporací: „…nadnárodní korporace … dělají to, co jim není dovoleno v rozvinutých zemích či takzvaném prvním světě. Všeobecně platí, že když pak ukončí svoji činnost a odjedou, zanechávají obrovské škody na lidském zdraví a na životním prostředí, jakými jsou nezaměstnanost, vesnice bez života, vyčerpání přirozených rezerv, vymýcené pralesy, ochuzení místní zemědělské a živočišné výroby, jámy, devastovaná údolí, znečištěné řeky a jen málo sociálních děl, která po jejich odchodu nelze udržet“⁵¹.  

Ekologická konverze

Papež František vyzývá k ekologické konverzi, k ekologickému obratu, k ekologii, pojímané integrálně: „…integrální ekologie vyžaduje otevřenost kategoriím, které přesahují slovník exaktních věd či biologie a vztahují se k podstatě toho, co je lidsk铹¹. Tento obrat smýšlení se musí střetnout i s panujícím technokratickým paradigmatem - s přesvědčením, že člověk jako subjekt je určen k tomu, aby pomocí vědy a techniky přetvořil beztvarou realitu, jemu podřízenou a jím vlastněnou. „Zásahy člověka do přírody existovaly vždy, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že doprovázely a spolupracovaly s možnostmi, které mu nabízela. Šlo o to dosáhnout toho, co přirozená realita sama umožňovala jakoby podáním ruky. Naproti tomu stojí nyní zájem vydobýt z věcí vše, co je možné, vztažením lidské ruky, která je nakloněna ignorovat či opomíjet samu realitu toho, co má před sebou. Proto si člověk a věci přestali přátelsky podávat ruce a stali se soupeři. Odtud se snadno přechází k ideji nekonečného či neomezeného růstu, který tolik nadchnul ekonomy, teoretiky finančnictví a technology. Předpokladem je lež o nekonečné dostupnosti dober planety, což vede ke snaze „vymačkat“ ji až na doraz a ještě více“¹⁰⁶.

Encyklika analyzuje všeobecně známé problémy s využíváním přírodních zdrojů, s nerovnoměrnými dopady ničení ekosystémů, s nerovnoměrnou a nespravedlivou distribucí kapitálu.

Encyklika na mnoha místech argumentuje, že ekologickou krizi nelze řešit pouze technologickými prostředky, ale změnou životního stylu: „Nakupování je vždy mravní, a nejen ekonomický úkon“²⁰⁶ a apeluje na environmentální výchovu, která: … rozšířila svoje cíle. Byla-li zpočátku velmi soustředěná na vědecké informace, růst vědomí a prevenci ekologických rizik, nyní se snaží zapojovat kritiku „mýtů“ modernosti zakládající se na účelovém rozumu… a také obnovu různých úrovní ekologické rovnováhy: té vnitřní sami se sebou, té solidární s druhými, té přirozené se všemi živými bytostmi a té duchovní s Bohem. Environmentální výchova by nás měla uschopnit k onomu skoku do Tajemství, z něhož ekologická etika vyvozuje svůj nejhlubší smysl“²¹⁰.

Papež také vybízí, aby ekologická konverze nezapomínala na společenství: „Nesmírné požadavky, které s sebou toto dílo přinese, nebude možno vyřešit pouhou individuální iniciativou ani spoluprací individualisticky vychovaných jedinců. Vyžádá si to koncentraci sil a jednotného postupu. Ekologická konverze nezbytná k vytvoření dynamismu trvalé změny je také komunitní konverzí“ ²¹⁹.

Naše těla jsou složena z prachu hvězd. Můžeme to považovat za přírodovědeckou informaci, ale také za spirituální výzvu, poukazující k jednotě s vesmírem. František touto jednotou žil, prakticky, prostě, bez velkých teorií a traktátů. Jasně čitelná stopa, kterou zanechal, nás může vést napínavou a vzrušující cestou, ať už v Umbrii, v české krajině nebo v krajině své vlastní duše, při četbě encykliky samotné i při porozumění Jorgemu Bergogliovi, papeži Františkovi.

 

---

Poznámky:

Číselné odkazy odkazují na jednotlivé paragrafy encykliky.

a: Kompletní (byť neoficiální) překlad lze nalézt například zde: www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22011

b: Stručný přehled encykliky naleznete zde: http://tisk.cirkev.cz/res/data/201/022525.pdf?seek=2

c: Dlouho tato znamení tajil, nechtěl, aby se staly senzací. Pro dnešního člověka, formovaného empirickými vědami, je tato událost možná obtížně stravitelná (dlužno podotknout, že církev nestanovuje žádnou povinnost tomuto příběhu věřit). Hmota se zde potkává s Duchem poněkud šokujícím způsobem. Ponechme tuto epizodu otevřenou: „Není možné zastávat, že empirické vědy kompletně vysvětlí život, vnitřní podstatu všech tvorů a celek reality. To by znamenalo, že překročily svoje metodologické hranice. Pokud se uvažuje v tomto omezeném rámci, vytratí se estetická vnímavost, poezie a dokonce i schopnost rozumu chápat smysl a účel věc퓹⁹⁹. Středověký člověk chápal svět celistvěji; v projevech hmoty viděl i projevy ducha. Teprve Descartes oddělil svět hmoty a myšlenek. Není však naše současné rozdrobení reality na sebe uzavřené a nekompatibilní obory také svým způsobem šokující? Dnes máme přece potíže vnímat i tak zjevné souvislosti, jako je psychosomatická povaha řady (moderních) nemocí, ztráta imunity v důsledku trvale sterilního prostředí, externality a ztráta ekosystémových služeb po výstavbě přehradní nádrže, souvislost stavu krajiny a lidské psychiky.…

d: Termíny nejsou zcela kompatibilní. Stvoření zahrnuje celý vesmír, včetně člověka, andělů i ďábla, příroda je odvozena z při-rodit se, tedy to, co vzniká spontánně a samo, není tedy vyrobeno lidskou rukou. Některé filozofické koncepce do přírody nezahrnují ani samotného člověka.

e: Stručný životopis sv. Františka a text Písně bratra Slunce zde: http://frantiskanstvi.cz/zivotopis.htm