Analýzy, komentáře

Sídla a kulturní krajina v rámci tvorby politiky krajiny ČR

Zformování skupiny Sídla a kulturní krajina

Odborná pracovní skupina původně navržená pod názvem Sídla a kultura se již na svém prvním setkání shodla, že její záběr musí být širší a zahrnovat jak sídelní, tak volnou krajinu, v ní pak problematiku, které se nevěnují (a ani nemohou věnovat) další, specificky zaměřené pracovní skupiny. Zejména obecnější otázky související s péčí o krajinu a tvorbou krajiny, ať již urbanizované nebo volné, se staly náplní práce této skupiny. Zároveň je skupina Sídla a kulturní krajina úzce pracovně i personálně propojena s horizontální pracovní skupinou a formuluje základní teze pro metodiku krajinného plánování, která bude na politiku krajiny navazovat. První půlrok, od ledna do začátku září, byl věnován analýze problémů, kterým současná krajina čelí, včetně soupisu nástrojů, které jsou či by mohly být využitelné pro jejich vyřešení. Tato analýza je nyní věcně hotová a bude zejména představena v tomto článku. Kromě analýzy ale již od začátku v diskusích mezi členy skupiny padaly různé návrhy na možná řešení současného neutěšeného stavu krajiny. Tyto návrhy, zatím mající podobu pracovních zápisků, jsou nyní převáděny do společné struktury návrhové části politiky krajiny. Zároveň jsou dále diskutovány, jak mezi členy skupiny na pravidelných schůzkách, tak s ostatními tvůrci politiky krajiny.

Základní identifikované problémy sídelní i volné krajiny a jejich stručná charakteristika

Absence fungujícího krajinného plánování zaměřeného na volnou krajinu a rozhraní sídlo-krajina

V České republice není krajinné plánování jasně definováno, ani zakotveno v plánovacích procesech. Chybí přesné vymezení, posílení a metodické i praktické zpracování krajinného plánování v návaznosti na stávající nástroje, zejména územní plánování. I když existuje řada nástrojů (např. cílové kvality krajiny, koncepce uspořádání krajiny, územně analytické podklady a územní studie krajiny), jejich účinnost je omezená kvůli nedostatečné odborné kapacitě. Tvorba krajinného plánování by měla být výsledkem syntézy pohledů z různých odborných disciplín a zájmů.

Neexistuje jasná představa, jak by měla česká krajina vypadat, přičemž důvodem jsou i rozpory napříč resorty o dobrém uspořádání krajiny. Vymahatelnost sankcí za poškozování hodnot krajiny je slabá. Problémem je také role obcí a jejich nedostatečný zájem o uspořádání krajiny v jejich správním území.

Absence celospolečenského konsensu udržitené krajiny a nástrojů k jejímu dosažení

Podle Evropské úmluvy o krajině by se kulturní krajina měla rozvíjet jako symbióza přírodního a sociálního prostředí. Důležité je posilovat udržitelnost a resilienci krajiny, což je základní předpoklad pro její adaptaci na klimatické a společenské změny. Je třeba vytvářet a rozvíjet hodnoty krajiny, na nichž se shodnou její uživatelé (koncepční role), a zároveň chránit hodnoty krajiny definované právními předpisy (regulatorní role). Přičemž v současnosti lze konstatovat, že legislativní rámec v oblasti územního plánování a ochrany životního prostředí se zaměřuje převážně na regulaci a zamezení nežádoucích zásahů, místo aby aktivně podporoval žádoucí koncepční rozvoj. Koncepční přístup se tak uplatňuje pouze zřídka, a to v závislosti na schopnostech a aktivitě zpracovatelů. Schopnost generalizovat a propojovat data o krajině ve vztahu ke společnosti a přírodě a vytvářet celostní podklady a návrhy koncepce krajiny je omezená.

Krajina je komplexní systém, což paradoxně vede k tomu, že spadá do gesce mnoha institucí, které se zaměřují pouze na úzké aspekty krajinné problematiky, které mají ve své odpovědnosti, a výsledek není nijak koordinován. Existují rozpory mezi cíli jednotlivých rezortů i odborných skupin. Ve společenské debatě jsou proti sobě stavěny produkce potravin, ochrana a vytváření prostředí, společenská a kulturní stabilita a rozvoj krajiny. Není nastaven proces pro vyvažování různých zájmů.

Ve veřejné správě chybí dostatečné kapacity pro správu, tvorbu a péči o krajinu. Obce jsou často příliš malé a nemají dostatečné personální a odborné zázemí, kraje jsou naopak příliš velkou jednotkou. Řešením by na mikroregionální úrovni mohla být nově ustanovená společenství obcí, nicméně ta se zatím téměř nikde nezformovala. Územní studie krajiny (ÚSK), které by mohly být účinným nástrojem pro tvorbu krajiny, nejsou povinné.

Ztráta kulturních hodnot krajiny

Z krajiny postupně mizí kulturně-historické jevy, přičemž aktéři si často neuvědomují jejich skutečnou hodnotu. Uživatelé krajiny o ni ztrácejí zájem a mnohdy se k ní chovají bezohledně. Kulturní hodnoty nejsou veřejností dostatečně vnímány, a proto historické krajinné struktury nejsou považovány za důležité. Chybí společenské povědomí o významu historického dědictví kulturní krajiny a hodnota historických krajinných struktur není celospolečensky rozpoznána a oceněna. Dochází k ničení drobných kulturních symbolů v krajině a jejich nahrazování konzumními prvky, což vede k jejich izolaci v cizím prostředí, kde již nemohou plnit původní funkci. Prázdná krajina bez symbolů, hodnot a příběhů pro místní obyvatele negativně ovlivňuje kvalitu života.

Zastavování volné krajiny

Neustálé rozšiřování zastavěné plochy má všestranný vliv na funkce a využití krajiny. Zastavování území úzce souvisí s nekontrolovaným rozšiřováním sídel (tzv. suburbanizací). Strategická poloha České republiky také láká investory k výstavbě dalších tranzitních center a skladů, často s argumentem o vytváření nových pracovních míst, což ale nemusí vždy přinést očekávané výhody pro místní obyvatele.

Důsledkem tohoto trendu je trvalá ztráta půdy, což vede k poklesu její produkční i ekologické funkce, snižování biodiverzity a narušení krajinného rázu. Kromě toho dochází k omezení schopnosti půdy zadržovat vodu, což zvyšuje riziko lokálních povodní a narušuje obnovu hladiny podzemních vod. Nová výstavba rovněž často přináší riziko znečištění životního prostředí nebo zvýšení dopravní zátěže.

Dalším důsledkem nekoncepční výstavby ve volné krajině je fragmentace biotopů a zhoršená prostupnost krajiny pro člověka i živočichy. To vede k izolaci populací a omezení volného pohybu živočichů včetně migrace velkých savců. Dochází k omezení propojenosti mezi biotopy, což způsobuje, že některé části krajiny se stávají zcela izolovanými „ostrovy“. Fragmentace dopravní infrastrukturou a zástavbou má také negativní dopad na možnosti rekreace v krajině a na psychickou pohodu obyvatel, protože bariéry snižují možnosti pro odpočinek a volný pohyb v přírodě.

Důvody, proč je velké množství výstavby směřováno do volné krajiny a nikoli do brownfieldů, jsou zejména dva: vlastnické poměry (vlastník chce zhodnotit své pozemky) a náklady investora (většinou je levnější stavět na zelené louce než v brownfieldech).

Nekoncepční rozvoj sídel

Současná sídla nejsou dostatečně přizpůsobena klimatickým změnám, zejména pokud jde o zvládání teplotního stresu nebo hospodaření s dešťovou vodou. Rozptýlená zástavba a nepromyšlené velké stavby včetně infrastruktury vedou k rostoucí fragmentaci, nestabilitě a zhoršení obytnosti krajiny. Předměstské oblasti často fungují jako zóny nekoordinovaného rozvoje projektů a zástavby, což ovlivňuje jak celkový vzhled sídla v širším krajinném kontextu, tak i funkční uspořádání těchto klíčových a zároveň nejproblematičtějších území, která nejsou dostatečně řešena ve strategických dokumentech.

Veřejná správa není připravena efektivně spolupracovat s investory v rámci možností, které nabízí legislativa a plánovací smlouvy. Chybí koncepční dohody mezi více obcemi, a to i v metropolitních oblastech, a také mezi malými obcemi a regionálními centry. Rovněž neexistuje funkční platforma pro širší regionální spolupráci. Menší města a obce navíc trpí nedostatkem personálních kapacit.

Absence participace veřejnosti na plánování krajiny

Veřejnost často projevuje neochotu zapojovat se do veřejného života, pokud se nejedná o osobní zájmy jednotlivců. Na druhé straně má veřejná správa potíže s organizováním zapojení veřejnosti do plánování tak, aby aktuální témata byla řešena včas a zároveň nezvýhodňovala hlasitou menšinu. Projektanti, politici či státní správa neumí komunikovat s veřejností a úspěšně ji zapojit do tvorby strategických a plánovacích dokumentů. Chybí zavedené nástroje, které by umožnily společenskou dohodu kodifikovat a realizovat, což snižuje důvěru v celý proces a zájem lidí věnovat mu svůj čas. Často jsou opomíjeny obtížně měřitelné, ale důležité jevy, například vztahy, osobní prožitky nebo duchovní aspekty.

Místo závěru – první teze návrhů řešení

Koncepční přístup ke krajině si vyžaduje sjednocený (nebo alespoň dobře koordinovaný) přístup různých aktérů, kteří budou usilovat o soulad veřejných zájmů, regulačních nástrojů, realizace záměrů a zapojení veřejnosti. Bylo zatím navrženo několik strategických cílů, jejichž splnění napomůže koncepčnosti v péči a vytváření krajiny.

Aby bylo krajinné plánování realizováno, je nezbytnou vstupní podmínkou zajistit lidské, organizační a finanční zdroje a podmínky pro péči o krajinu a pro krajinné plánování na všech relevantních úrovních veřejné správy. Základem by mělo být odpovídající vzdělávání. Důležité je nejen vydat předpisy a metodiky, ale i zajistit podporu profesního vzdělávání a nastavit kompetence a odpovědnosti všech zúčastněných stran.

Zavedení krajinného plánování by mělo být základním nástrojem pro slaďování veřejných zájmů a zapojení veřejnosti do koncipování podoby krajiny a rozhodování o krajině. Krajinné plánování by mělo propojit konkrétní uživatele území, tedy především majitele pozemků, uživatele pozemků (zemědělce, lesní hospodáře), zástupce lokální a regionální veřejné správy, zástupce neziskového a podnikatelského sektoru, aktivní obyvatele a další aktéry při přípravě konkrétního krajinného plánu.

Rozvoj území by měl respektovat přírodní a kulturní hodnoty v krajině. Cílem je nastolení rovnovážného vztahu mezi historicko-kulturním dědictvím, současnou zástavbou a ekologickou udržitelností v budoucnu.