Analýzy, komentáře

Voda v krajině mimo zastavěná území – několik dílčích poznámek k současnému dění - plná verze textu

 Úpravy toků měly říčnímu prostoru odebrat co nejvíce plochy ve prospěch orby, omezit zamokření a častější zatápění ploch v nivách menšími povodněmi a umožnit fungování odvodňovacích zařízení. Z těchto cílů vycházelo základní pojetí úprav. Půdorysně rozkladitá, přirozeně málo kapacitní, mělká, členitá a do jisté míry proměnlivá přírodní koryta byla nahrazována geometrizovanými kanály co nejjednodušších tvarů, jejichž velká průtočná kapacita je zajišťována hlavně nepřirozeně velkou hloubkou a hydraulickou hladkostí. Hloubka upravených koryt mimo jiné umožňuje zaúsťování odvodňovacích zařízení z navazujících ploch.

Provádění úprav toků bylo vždycky schopno překračovat meze věcné užitkovosti. V socialistickém období se proti tomuto hledisku prosazovalo plnění do jisté míry politicky motivovaných plánů a potřebnost živit mohutné agro-meliorační odvětví. V dobách nesocialistických, počínaje Rakouskem – Uherskem, mohly být úpravy toků motivovány potřebou vytvářet zajímavé stavební zakázky, vždycky pokud možno na úkor veřejných financí. Každopádně dosáhly technické úpravy toků v naší krajině obrovského rozsahu. Postihují desetitisíce kilometrů toků všech velikostí, což představuje desítky procent jejich celkové délky. Zkrátily naše toky orientačně o třetinu délky. Kvantitativně proměnily v kanály a trubní tratě vlásečnicové toky v plochách povodí, kde se rozhoduje o doplňování zásob podzemní vody i o vzniku povodní. Zlikvidovaly obrovský rozsah přírodních potočních a říčních pásů. Nepřirozeně kapacitní, hluboká a málo členitá koryta vedou nepřirozeně rychle odtok ze srážek. Z povodí, zasažených srážkami, pak dokážou upravená koryta koncentrovat povodňové odtoky do podstatně větších kuliminačních úrovní, než koryta přírodní. Z hlediska sucha je závažné hlavně nepřirozené zahloubení upravených koryt proti okolnímu terénu. Někdy jsou až několikanásobně hlubší než srovnatelná koryta přirozená a podstatně více odvodňují zeminové vrstvy okolní nivy. Významně oslabují dynamickou akumulační schopnost nivního prostředí, především zbytečně odvádějí vodu z vodnějšího zimního a jarního období, která by měla být „napumpována“ v zeminách nivy pro suché léto. Z ekologického hlediska byly úpravy vodních toků vyslovenou katastrofou. Z řady aspektů této pohromy zde stručně zmiňme jeden opomíjený, ale dneska důležitý: Technická modifikace vodního toku významně zhoršuje podmínky přežívání říční bioty za sucha (neproměnlivě mělký vodní sloupec vody v upraveném korytě se snáze přehřívá, chybějí úkryty a přežívací tůně, opevněné dno neumožňuje biotě přežívat ve zvodnělém podkorytí) a možnosti obnovy populací vodních živočichů po zátěžových situacích sucha, povodní nebo otrav.

Jak to dnes vnímáme, rozsah technických úprav vodních toků významně přesahuje skutečné odůvodněné potřeby efektivně založeného hospodaření v krajině a působí velké problémy vodohospodářské a ekologické. Zjišťujeme to v době, kdy se dál zhoršují vodohospodářské vlastnosti povodí a projevují se klimatické změny. V této situaci není pochyb, že s úpravami vodních toků se to hodně přehnalo a je potřeba jít zpět k přírodnímu stavu potoků, řek a jejich niv. V kulturní krajině, v níž se chceme uživit, není reálný úplný návrat. Ale řekněme, že z těch desetitisíců kilometrů kanalizovaných toků je potřeba znovu zpřírodnit aspoň několik desítek procent.

Revitalizace a samovolná renaturace vodních toků

Radikální formou zpřírodnění vodního toku je revitalizace – stavebně-investiční přebudování technicky upraveného koryta na přírodě blízké. Pojmem samovolná renaturace se pak označuje soubor přirozených procesů, degradujících technickou úpravu a navracejících vodní tok přírodě. Revitalizace a ponechání vodního toku samovolné renaturaci nejsou nějaké protikladné alternativy. Jsou to dvě cesty k podobným cílům, mezi nimiž leží široké pole možností vodohospodářských opatření přechodného a kombinovaného charakteru a různé intenzity. V tomto poli leží různé typy částečných kompromisních revitalizací nebo rozmanitá dílčí opatření na podporu renaturace.

Obnova přírodě blízkého stavu vodního toku chce řešit konkrétní problémy a sleduje racionální cíle. Tyto cíle by měl mít na zřeteli každý revitalizační projekt:

• co největší prostorový rozsah přírodě blízkého koryta a nivy
• přirozeně mělké a málo průtočné koryto (vodní toky v zemědělské krajině se technicky upravovaly nejméně na Q₂ až Q₅, zatímco přirozená kapacita meandrujících potoků se pohybuje kolem Q_30d)
• přirozeně ploché příčné průřezy koryta
• přirozeně dlouhá a členitá trasa koryta, ve velkém rozsahu našich toků zvlněná až meandrující
• přirozená vertikální stabilita (nedochází k zahlubování souvislých úseků koryta) a členitost koryta, jejímž základem je sled dnových tůní a mělčích a proudnějších kamenitých úseků dna, tzv. brodů (v případě meandrujících koryt sled tůní a brodů do značné míry koresponduje se sledem po sobě následujících oblouků trasy)
• velká detailní členitost koryta, vytvářející bohatou nabídku stanovišť a úkrytů pro vodní biotu; je dána zejména přirozenou materiálovou skladbou koryta, štěrkovými splaveninami a tzv. říčním dřevem
• přírodě blízké břehové a doprovodné porosty, v nichž nejcennější jsou stromy, vyrůstající přímo v břehových čarách koryta
• schopnost koryta dál se samovolně vyvíjet v rámcích příslušného hydromorfologického vzoru a v modelu tzv. dynamické stability (koryto se mění zejména horizontálními posuny oblouků trasy v nivním prostoru, ale nemění se jeho základní tvarový a rozměrový vzorec a s ním související vodohospodářské a ekologické funkce).

Důležitým aspektem revitalizací je obnova přirozeného říčního prostoru, což znamená nároky na pozemky. Velmi dobrou cestou k revitalizaci tak jsou vhodně pojaté komplexní pozemkové úpravy, které pro tento účel podél vodních toků vymezí dostatečně široké pásy území. Na šířky těchto pásů není žádný předpis, obecně jde o umění možného. Nejskromnější přírodě blízké rozvolnění drobného vodního toku umožní pásy v šířkách alespoň jednotek metrů. 

V kulturní krajině se revitalizace utkávají s četnými omezeními, která často neumožní plně rozvinout morfologicky a přírodně autentická řešení. Vedle držby pozemků a podmínek jejich využívání jde o nutnost respektování funkčnosti některých odvodňovacích staveb, některé navazující pozemky nebude možné plně vystavit přirozenému zamokření a přirozeně četnému zaplavování i menšími povodněmi. Revitalizační řešení pak budou částečná, kompromisní. Ideálem jsou samozřejmě plnohodnotné, morfologicky autentické revitalizace, ale kdybychom se zabývali jenom takovými, celkově by se toho moc neudělalo.

Hlavní přínos morfologické rehabilitace vodních toků ve vztahu k suchu je dán hlavně změlčováním koryt, která pak v menší míře než koryta technicky upravená odvodňují navazující zeminové prostředí niv. Přínos ve vztahu k povodním je dán zmenšováním a hydraulickým zdrsňováním koryt a obnovou prostoru pro přirozené tlumivé rozlivy povodní. Cennou vlastností revitalizací i renaturací je to, že pomáhají omezovat dopady jak povodní, tak sucha, a zároveň jsou důležitým příspěvkem k biologicko-ekologické rehabilitaci krajiny. Takový souběh přínosů je unikátní.

Co vlastně mohou revitalizace ve vztahu k suchu a povodním dokázat? Jistě nelze tvrdit, že samy o sobě vyřeší vše. Nejsou totální alternativou technických opatření, jako je výstavba nádrží nebo ochranné hrázování zastavěných území. Nemohou nahrazovat plošná opatření ke zlepšení neutěšeného stavu povrchů a zemin v plochách povodí. Lze říci, že zlepšování morfologicko-ekologického stavu vodních toků je významnou a nezastupitelnou součástí širokého "mixu" potřebných vodohospodářských a krajinářských opatření.

Jednou z prvních poměrně věrohodných akcí svého druhu u nás byla revitalizace horních zhruba tří kilometrů podhorského potoka Borová na Českokrumlovsku. Kolem roku 2000 bylo technické koryto, přímé, hluboké a opevněné betonovými tvarovkami a polovegetačními tvárnicemi, nahrazeno málo kapacitním přírodě blízkým korytem, výrazně zvlněným. V létě roku 2001 spadl na povodí Borové extrémní místní příval, vyvolávající, jak bylo následně spočítáno, odtoky na úrovni Q₈₀ až Q₁₀₀. Událost zdokumentoval a odborně vyhodnotil hydraulik z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka v Praze, Ing. Václav Matoušek, Dr.Sc.. Dospěl k závěru, že kulminační odtok z revitalizovaných horních tří kilometrů potoka byl zhruba o 20 % menší, než jaký by byl kulminační odtok v době před revitalizací. To není málo. Dlužno dodat, že k obdobným výsledkům dospěl dnes již bohužel zesnulý Dr. Matoušek i v dalších modelových povodích. Poměrně důležité pro další vývoj oboru bylo také to, že vzhledem k velikosti povodně utrpěla čerstvá revitalizační stavba na Borové jenom malé škody, napravitelné dílčími opravami. To mělo svůj význam v době, kdy kdekdo z tradičně orientovaných vodohospodářů projevoval hlubokou nedůvěru mimo jiné vůči stabilitě přírodě blízkých koryt.

Revitalizace u nás dnes

Celkově se nepřetrhneme. Zatím se běžně ani nevyčerpávají prostředky, které pro revitalizace nabízejí dotační programy resortu životního prostředí. Lze říci, že ročně se v republice uděje několik jednotek, nejvýše několik desítek věrohodných revitalizačních akcí, řešících podobný rozsah kilometrů délek spíše menších vodních toků. Jedná se tedy o jednotlivé akce v podstatě pilotního charakteru. Ty sice mají velký odborný, metodický a dá se říci i politický význam (včetně příspěvku k revitalizaci vodohospodářského myšlení), ale celkový stav sítě potoků a řek v krajině ovlivní málo. Správci vodních toků, kteří jsou nejpřirozenějšími investory revitalizačních staveb, uvádějí jako hlavní důvod skromného rozsahu akcí zejména obtížnost získávání potřebných pozemků. Autor tohoto článku se ale za dvacet let působení v oboru dobral názoru, že hlavní problém státních správců vodních toků, tedy podniků Povodí a Lesů ČR, je v tom, že zlepšování morfologického stavu vodních toků jim zatím stále nepostavil jako dostatečně významný úkol jejich zřizovatel, tedy Ministerstvo zemědělství. (Spravedlivě nutno říct, že mezi správci toků jsou významné rozdíly, dané hlavně lidským faktorem, především kvalifikačními dispozicemi pro řešení aktuálních problémů vodního hospodářství. Ve Středočeském kraji, kde působí autor článku, již má za sebou řadu kvalitních revitalizačních staveb Povodí Vltavy, státní podnik, zatímco ostatní správci se teprve „rozjíždějí“.) Pokud by MZe správně zavelelo, správci toků by nejspíš nalézali podstatně větší odhodlání k tomu, aby do získávání pozemků vkládali podstatně více práce a času, vstřícněji zohledňovali zájmy jednotlivých majitelů a obcí, aktivněji využívali možností pozemkových úprav. Aby více spolupracovali s obcemi, pro které bývá získávání pozemků snazší než pro státní organizace. Je zajímavé pozorovat, že k získávání pozemků pro výstavbu nádrží, kterou zřizovatel zjevně staví jako silnou prioritu, začínají dneska správci toků přistupovat dosti aktivně – když se chce, tak to jde. Jistěže stát by věci pomohl, kdyby pootevřel možnosti vykupovat pozemky za tržní ceny.  

V dnešní době, při varovných zkušenostech se suchem, se objevují náznaky, že by se mohly věci poněkud hnout. Obce, ale třeba také zemědělci a jejich sdružení, začínají silně volat po aktivní vodohospodářské politice zadržování vody v krajině. I když většina těchto lidí není vodohospodářsky vzdělána, praxe je nutí, aby se v  problematice orientovali. Většina z nich dneska projevuje dobré porozumění mimo jiné i pro potřebu morfologické rehabilitace vodních toků a zdaleka ne všichni podléhají zjednodušeným jednostranným představám o blahodárnosti výstavby nádrží. Někdy jsme svědky toho, že starosta není tím, kdo se nechává odborně poučovat pracovníkem správy vodního toku, ale naopak.

Jedno drobné překvapení – mezi většími správci vodních toků je dneska podle všeho, vzhledem k rozsahu spravovaných toků, nejhorlivějším revitalizátorem město Praha, respektive pražský Magistrát a Lesy hl. města Prahy. Na pražských potocích se již dnes najde silná sbírka dobře navržených a provedených revitalizačních staveb.  

Významným problémem je kvalita navrhování revitalizačních staveb. Projektování jakýchkoliv vodních staveb se potýká s otázkami efektivnosti - projektanti jsou někdy až zbytečně opatrní a nejsou imunní vůči tendencím v zájmu vlastních honorářů navrhovat nepřiměřeně drahá řešení. Specifické problémy projektování revitalizací pak souvisejí s tím, že školy vodohospodářských směrů v této oblasti svoje absolventy stále dobře nepřipravují a obecně vodohospodářská sféra se pomalu zbavuje předsudků minulosti, jako je starost o tzv. dobré průtokové poměry ve smyslu co největší kapacity koryt, obava z nejasného rozmezí vody a souše, obava ze zamokření terénu nivy. Technickým vodohospodářům je také stále bližší koncept koryt tvarově neměnných a stabilizovaných až po úroveň návrhové kapacity, zatímco koncept přirozeně se vyvíjejících, dynamicky stabilních koryt v nich stále vyvolává jakési obavy. Po projektantech se rozhodně nežádá, aby zahodili svoji profesi a všechno přenechávali přírodě. Zatím se ale teprve zažívá přesvědčení o tom, že součástí vysoké kvalifikace je schopnost rozlišovat, co se může přenechat přírodě, a co musí být „inženýrsky kontrolováno“….a někdy se ke škodě věci inženýrsky kontrolují i věci, které by se mohly a měly přenechat přírodě. Nejčastěji se objevují následující chyby revitalizačních projektů:

• koryto je příliš hluboké
• koryto je zbytečně úzké
• koryto je nadměrně kapacitní
• koryto není dostatečně zvlněné
• zbytečně a nevhodně jsou opevněny nárazové břehy vlnitého koryta
• šetřilo se na stabilizačních záhozových nebo pohozových pasech ve dně koryta a na štěrkové výplni dna
• koryto není členěno instalací řičního dřeva
• běžná hladina vody v korytě je zbytečně zaklesnutá proti okolnímu terénu. 

Samovolné renaturace vodních toků v současném vodohospodářském a právním rámci

Revitalizační stavby těžko překonají formát jednotlivých pilotních ukázek. Jestli něco může významněji pohnout ekologickým stavem celé sítě vodních toků, je to celkově ekologicky založená správa toků, v první řadě chránící, využívající a podporující procesy samovolné revitalizace.

Technicky upravení koryta se zanášejí, zarůstají nebo jsou naopak vymílána, opevnění se rozpadá. Běžně probíhají tyto procesy pozvolna, za povodní skokově. Poměrně rychlým činitelem renaturace může být bobr jako stavitel hrází. Mnohé v minulosti technicky upravené úseky vodních toků do dnešní doby postoupily v renaturaci tak daleko, že by nebylo efektivní pokoušet se v nich o všestranně náročné stavební revitalizace.

Renaturační procesy byly v tradičném pojetí správy toků vnímány výhradně nepříznivě, neboť působily znehodnocování majetku, představovaného technickými úpravami. V rámci oprav, rekonstrukcí nebo tak zvaného odstraňování povodňových škod byla značná část sil a prostředků správy vodních toků věnována právě boji s těmito procesy. Nakolik dnes zjišťujeme, že problém představují ony technické úpravy, nutně se mění přístup k renaturačním procesům. V těch lze shledávat největší potenciál opětovného zpřírodnění vodních toků v naší krajině. Jistěže, jako netvrdíme, že všechny potoky a řeky kulturní krajiny mají či mohou být opět vráceny do stavu blízkého přírodě, tak ani nemůžeme tvrdit, že by projevy renaturačních procesů byly akceptovatelné všude a za všech okolností. I zde je schopnost správného rozlišování relevantní součástí vodohospodářské kvalifikace.

Hlavně v úsecích toků ve volné krajině mohou renaturační změny významně zlepšovat ekologické i vodohospodářské vlastnosti toků. Pracují do značné míry jenom za cenu času a na rozdíl od drahých a organizačně náročných investičních revitalizací mohou ovlivnit stav celé sítě vodních toků.

Situace není jednoduchá právně a majetkově. Správci vodních toků mají na jednu stranu pečovat o svěřený majetek, k němuž patří technické úpravy koryt, a udržovat parametry a funkce vodních děl. V těchto pohledech by měli renaturace potlačovat, jak i dosud převážně činili. Na druhou stranu by měli pečovat o dobrý ekologický stav vodních toků, o vodu v přírodě a v krajině a o vodu pro lidi. V tomto pohledu se jeví další udržování velké části technických úprav koryt jako protismyslné a nežádoucí. Tento názor již nabývá formální podobu, zatím nikoliv dokonalou, ale postupně dopracovávanou, v dokumentech vodohospodářského plánování. Tam je významná část technicky upravených vodních toků již dnes zahrnována do kategorie toků v nepříznivém ekologickém stavu, jejichž stav má být zlepšen buď revitalizací, nebo renaturací. Logické pak je v první řadě právě v těchto úsecích omezovat údržbu technických úprav na provozně a bezpečnostně nezbytné minimum a pokud možno v nich hájit, využívat a podporovat samovolné renaturační procesy.

Dilema správce toku, zda určité vodní dílo udržovat či nikoliv, definitivně řeší ukončení vodoprávní existence tohoto díla, když je zrušeno vodoprávním rozhodnutím nebo prohlášeno za zaniklé. Renaturační procesy však naštěstí na tento formální okamžik nečekají – kdyby tomu tak bylo, jejich zlepšující potenciál by se do značné míry vytrácel. Ukončení právní existence vodního díla není začátkem renaturačního procesu, ale jakýmsi jeho formálním mezníkem. Ani správce toku nemusí čekat na tento okamžik například s omezovánímm neúčelné údržby.

Správci vodního toku by v jeho dilematu – ve prospěch rozhodnutí vodní dílo neudržovat a ponechat samovolné renaturaci, případně i nějak renaturaci podporovat  - měl v řadě situací napomáhat racionální výklad jeho povinností. Ty byly dosud často vykládány schématicky tak, že pokud se něco nezmění nějakým vodoprávním rozhodnutím, měl by jakékoliv vodní dílo udržovat soustavně a pokud možno v kolaudačním stavu. Důsledně vzato, tento požadavek nemůže být obecně platný. Za prvé trvale udržovat jakýsi neměnný parametrický a funkční stav něčeho takového, jako je vodní tok, je v podstatě fyzikální nesmysl. Již jen působení splaveninového režimu, který přes všechny snahy nelze nikdy zcela umrtvit, udržování kolaudačního stavu relativizuje. Za druhé, logicky vzato, technické úpravy koryt, jako i jiné hmotné statky, vlivem vlastní degradace a vlivem měnících se požadavků na jejich stav a funkce, mohou v běhu času ztrácet opodstatněnost svojí existence, což jejich správce povede k tomu, aby nadále nevynakládal úsilí k jejich údržování a třeba je ponechával samovolnému rozpadu. Přípustnost takového postoje správce bude nejspíš v každém jednotlivé případě posuzována podle toho, zda takto nebudou ohrožovány nějaké společenské zájmy nebo právně garantované nároky dalších osob. V případě technických úprav koryt, jejichž společenská potřebnost již nebude shledávána, pak půjde zejména o poměry zamokřování a četnost povodňového zaplavování sousedních pozemků a o zajištění funkčnosti odvodňovacích zařízení hloubkou koryta.

Existuje značný rozsah technických úprav koryt vodních toků, jejichž stav a funkčnost nemá podstatný vliv na oprávněné zájmy dalších osob, případně se nevyskytují osoby, které by takové zájmy prosazovaly. To je část volného „renaturačního hřiště“. Právně podložené zájmy dalších osob se také mohou vázat jenom na některé dílčí parametry technické úpravy, třeba na průtočnou kapacitu koryta. Těžko však bude majitel sousedního pozemku například tvrdit, že pro jeho zájmy je nezbytné, aby koryto bylo nadále opevněno ekologicky nevyhovujícími žlabovkami nebo dlažbou a že toto opevnění nemůže být, třeba i postupně, v souvislosti s renaturačním procesem, nahrazeno nepravidelnými kamenitými strukturami, včetně záhozových pasů ve dně. Cesty pro renaturace v mezích již stávající právní úpravy se tedy otvírají mimo jiné v detailnějším zkoumání skutečných nároků různých stran. Jistě také lze diskutovat o tom, nakolik může třeba majitel sousedního pozemku pokládat služby, které mu byly po desetiletí bezplatně poskytovány existencí technické úpravy koryta vodního toku, jinak společensky spíše škodlivé, za trvale nárokové…..a pokud bude veřejný zájem převažovat, vodoprávní úřad může rozhodnout v jeho prospěch.

Jistěže by bylo užitečné nějaké zřetelnější ustanovení ve vodním zákoně, které by zdůraznilo význam společensky potřebných ekologických a vodohospodářkých funkcí vodních toků a zlepšilo právní podmínky pro to, aby z hlediska těchto funkcí nepotřebná a škodlivá vodní díla mohla být neudržována, ponechávána zániku, jejich existence byla ukončována právně i fyzicky. Nicméně i současné právní předpisy umožňují cestu vpřed.

Správci toků neradi veřejně hovoří o tom, že by snad v souvislosti s technickými úpravami koryt nějak „zanedbávali povinnosti v péči o svěřený majetek“. Ne každý by totiž chápal toto zanedbávání pozitivně, jako přínos k „naplňování cílů evropské vodohospodářské politiky v oblasti ekologického stavu vodních toků“. Fakticky ale dilemata, zda a nakolik něco udržovat nebo neudržovat řeší správci dnes a denně. Jednak mají dost rozumu na to, aby nemrhali silami a prostředky na něco, co sami již do značné míry naznávají jako přinejmenším zbytečné. Jednak jejich síly a prostředky jsou omezené a tak jako tak stačí jenom na část úprav koryt. Uskutečňování administrativních požadavků i rozdělování omezených prostředků na údržbu, opravy a investice je vždycky záležitostí rozhodování příslušných pracovníků správ vodních toků, dílem také vodoprávních úřadů. Tady rovněž vzniká prostor pro rozumné využívání a podporu samovolných renaturací technicky upravených koryt.  Rozumně uvažující správci toků také dovedou využívat stávajících právních možností k rušení hmotného investičního majetku nepotřebných starých technických úprav a jednají o výkupech pozemků, ovlivněných povodňovými změnami koryt.

Vodoprávní situace revitalizačních staveb je v dnešní době jasná. V rámci správního řízení učiní vodoprávní úřad rozhodnutí, kterým ukončí právní existenci starého vodního díla a povolí revitalizační stavbu. Určí, zda její produkt bude pokládán opět za vodní dílo, nebo za přirozené koryto. (Varianta přirozeného koryta bývá pohodlnější z hlediska následné údržby.) Samovolné renaturace jsou z právního hlediska nová věc, nicméně i stávající právní úprava jim dává jakýsi prostor. Lze zmínit především následující místa zákona 254/2001 Sb., o vodách:

§ 44, odstavec (2) - uvádí, že tzv. přirozené koryto vodního toku může vznikat vedle přirozeného působení přírodních sil také "provedením opatření k nápravě zásahů způsobených lidskou činností". Těmito opatřeními mohou být zjevně jak revitalizace, tak drobnější vodohospodářská opatření ke zlepšení morfologického stavu, včetně opatření na podporu samovolných renaturačních procesů. Znění tohoto odstavce neříká, zda má jít o opatření fyzické, nebo administrativní povahy, takže obě možnosti lze brát v úvahu. Odstavec dále uvádí, že přirozené koryto vodního toku "může měnit svůj směr, podélný sklon a příčný profil".

§ 44, odstavec (3) - uvádí, že v pochybnostech o hranici koryta vodního toku nebo o tom, zda se jedná o přirozené koryto vodního toku, rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad (= cesta, jak de facto prohlásit vodní dílo za zaniklé).

§ 50, písmeno h) a § 51, písmeno d) - uvádí, že vlastníci pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku, a vlastníci pozemků sousedících s koryty vodních toků jsou povinni na těchto svých pozemcích strpět přirozené koryto vodního toku. To logicky nemůže neznamenat také strpění přirozeného vývoje takového koryta.

Mimo jiné i díky těmto ustanovením již dnešní právní rámec umožňuje využívání, ochranu a podporu samovolných renaturačních procesů a jim podobných přístupů v některých situacích, které vzhledem k výskytu v celkové kilometráži vodních toků nejsou bez významu:

Situace 1

Vodní tok byl v minulosti postižen úpravami, které nadále nepříznivě ovlivňují jeho morfologicko-ekologický stav. Jde například o napřímení trasy, nepřirozené zahloubení koryta, staré opevnění. Úprava jako vodní dílo však již není právně doložitelná - nejsou dohledatelné dokumenty atp. Právně se tedy jedná o přirozené koryto, fakticky ovšem bude shledávána potřeba zlepšení jeho stavu. Tou může být samovolná renaturace, kterou lze podporovat drobnějšími opatřeními, konanými například v rámci tak zvaných vodohospodářských úprav, nevyžadujících vodoprávní řízení. Například - pomístné záhozy štěrkem a kameny ke změlčení kynety.

Situace 2

Technická úprava koryta sice právně existuje jako vodní dílo, ale již je ve špatném stavu a nadále nebude pokládáno za účelné, ji udržovat. Vodoprávní úřad na návrh správce vodního toku prohlásí toto vodní dílo za zaniklé, aniž by k tomu proběhlo vodoprávní řízení. Prakticky je tento postup realizován nejspíše tak, že správce vodního toku požádá vodoprávní úřad o rozhodnutí v pochybnostech, zda se jedná o přirozený vodní tok, a úřad konstatuje, že ano.

Situace 3

Právně existující technická úprava koryta je vyhodnocena jako nepotřebná, její údržba a opravy jako neefektivní. Úprava se v rámci vodoprávního řízení zruší jako vodní dílo s tím, že nebude bezprostředně stavebně odstraňována ani nahrazována například revitalizační stavbou. Bude prakticky ponechána samovolnému rozpadu, tedy renaturaci.

Situace 4

Právně existující technická úprava koryta se nalézá v takovém místě a je takového charakteru, že uspokojivého zlepšení ekologického stavu lze dosáhnout dílčími změnami, aniž by bylo nutné právně rušit vodní dílo. Morfologicky nevyhovující opevnění koryta betonovými žlabovkami, tvarovkami, plnými nebo polovegetačními tvárnicemi může být nahrazeno stabilizací přírodě bližšího charakteru, nejspíše na bázi kamenných záhozů nebo rovnanin. Dílčí rozvolnění kynety může kompenzovat vliv zvětšené drsnosti na průtočnost.

Mokřady a podpora přirozené akumulace vody v nivách

Pro praktické potřeby krajinotvorby stačí říct, že mokřad je území, jehož ráz určuje výrazné zamokření. Hladina podzemní vody běžně leží mělko pod povrchem, v úrovni povrchu, místy je povrch zatopený. Zamokření určuje charakter bohatých porostních společenstev, vynikajících schopností velmi rychlého rozvoje i regenerace. Z hlediska vodohospodářského jsou mokřady zajímavé schopností akumulovat vodu. Oproti nádržím mohou představovat v povodích aktivnější zásobu vody, která z nich může postupně odtékat. Pro ozřejmení rozdílu ve schopnosti zacházet s vodou si lze nádrž představovat jako kbelík a mokřad jako houbu. Mokřady lze stavební cestou vytvářet snižováním úrovně terénu, tedy odtěžováním povrchových vrstev zemin, nebo vzdouváním vody. Hloubené mokřady nahrazují porézní zeminy prostorem zcela zaplnitelným vodou, v čemž může být jejich určitý přínos ve schopnosti zadržovat vodu. Nakolik v nich bude běžné hladina zakleslá proti okolnímu terénu, nabízejí i jistou kapacitu retence povodňových vod. Pokud má mokřad vzniknout zatopením terénu vzdutou vodou, nejspíše budou stavěny valy nebo hráze. Pak bude příslušný vodoprávní úřad posuzovat, zda již nejde ve vodoprávním smyslu o vodní nádrž a není třeba stavět bezpečnostní přeliv. Hloubení a zavzdouvání lze kombinovat.  

Podceňování mokřadů z hlediska akumulace vody, kterého se někdy dopouštějí techničtí vodohospodáři, může vycházet ze dvou aspektů nedostatečné obeznalosti. Jednak rozsah zamokření naší krajiny byl během celého kulturního období brutálně redukován, klasické mokřady typu „močál“ byly z největší části vytěsněny do pohádek a lidových pověstí. Dneska jsme tak zvyklí na krajinu bez hejkalů, bludiček a jedovatých bažinných miasmat a vlastně moc nevíme, co pořádné mokřady jsou. Jednak se přehlíží, co vlastně všechno je, z funkčního hlediska, mokřad. Že nejobyčejnějším, ale vysoce funkčním typem mokřadu je přirozeně zamokřená nivní louka. Na to se ovšem rádo zapomíná i v dnešní dotované krajinotvorbě, která má sklon ke stavebně náročnému snižování terénu odtěžováním zemin nebo v zavzdouvání terénu stavěním hrází nebo valů. Obnova prostého zamokření nivní louky eliminací odvodňovacích zařízení je nejspíš pokládána za fakturačně málo zajímavou.

Téma plošného obohacování zásob mělké podzemní vody v nivách je širší a může nabývat velkého významu v nivách větších řek. Například nivu českého středního Labe si lze představit jako velmi rozsáhlý bazén, jehož porézní zeminy disponují velkou akumulační kapacitou. Nastavení vodohospodářského režimu tohoto bazénu podle všeho dosud bez větších změn reflektuje priority, platné v době projektování a výstavby říční regulace, tedy za Rakouska – Uherska a v době meziválečné. Jednou prioritou je podpora zemědělské výroby, a to především v pojetí ochrany před zamokřením a před častějším zatápěním i menšími povodněmi. Druhou prioritou, určující provozování kaskády zdymadel na kanalizované řece, je maximalizace výroby energie ve vodních elektrárnách. Mimo jiné tedy není příliš podporováno vyvádění vody mimo vlastní koryto Labe, zejména pokud by se tato voda vyhýbala elektrárnám, pracujícím na zdymadlech.  Lze se domnívat, že akumulační kapacity bazénu labské nivy zdaleka není využito. A stále zřetelněji se projevuje dílčí aspekt tohoto problému, významný z hlediska ochrany přírody a krajiny – nedostatečné zásobení starých postranních říčních ramen vodou. Podél celého našeho středního Labe stále existuje velké množství starých ramen, mnohde v pozoruhodných lužních lesích. Ovšem ramena jsou převážně málo zásobována vodou, nejsou proplachována běžnými průtoky a díky regulaci řeky ani menšími povodňovými průtoky, jaké je v minulosti přirozeně zaplavovaly prakticky každoročně. Trpí eutrofizací a zrychleným zazemňováním. Nutno říct otevřeně, že pokud se něco zásadního nestane, za několik desetiletí bude polabská říční příroda podstatně chudší, než dnes….kdy je už beztak hodně „odrbaná“.

To zásadní, co by se mělo stát, je vodohospodářská a ekologická rehabilitace labského koridoru. Je nejvyšší čas začít seriozně prověřovat možnosti nepochybně rozsáhlého, dlouhodobého a nákladného program opatření, z velké části přírodě blízkých, mezi nimiž budou figurovat:

• alespoň částečná revitalizace samotného řečiště Labe
• fyzická rehabilitace starých ramen, spočívající zejména v jejich odbahňování
• zajištění potřebné průtočnosti starých ramen vodou z Labe nebo z přítoků
• opatření, která umožní hlavně zimními a jarními vodami Labe plnit zeminový bazén říční nivy pro sucha letních období  (vyvádění vody z koryta do nivy za účelem zaplnění starých ramen a podobných prvků a infiltrace do půdních, resp. zeminových vrstev). 

Vyvádění vody z Labe do okolní nivy nepodpoří výnosy provozování elektráren, instalovaných na říčních zdymadlech, a bude muset být odpovídajícím způsobem právně zajištěno, nejspíše až po změny obecné právní úpravy. Lze se ovšem domnívat, že tváří tvář hrozícímu suchu dříve nebo později dostane zásobení krajiny vodou před získáváním vodní energie přednost. 

K jistému přeceňování malých vodních nádrží (MVN) jako opatření ekologických, opatření proti suchu a proti povodním

Ochrana přírody se i ve vlastních řadách potýká s jistým rozčarováním z letitých snah dotovat tak zvané přírodě blízké malé vodní nádrže. Od roku 1992, kdy začal fungovat Program revitalizace říčních systémů, bylo nutné překonávat různé problémy. Podporovat vodohospodářsky a stavebně efektivní a ekologicky přínosné nádrže se program učil na situacích, kdy se i pod „ekologickým krytím“ stavěly rybníky v nevhodných místech, v sevřených a relativně strmých údolích s relativně vodným tokem (è nepříznivý poměr mezi zadržovanými objemy vody a mohutností hrází a objektů), kdy vznikaly předražené projekty, do jakých by bez dotace nikdo nešel, kdy výstavbou nového rybníka byly zničeny nějaké cenné mokřady, vlhké louky, přírodní úseky potoků. Operační program Životní prostředí, který výstavbu „ekologických nádrží“ podporuje v dnešní době, již je proti nejhorším excesům zejména při umísťování nových staveb vcelku dobře zapodmínkován. Trvá však jeden podstatný problém: Představa malých vodních nádrží, které slouží především podpoře biodiverzity, obvykle nenabývá vrchu v konfrontaci s mimořádně silným zarybňovacím pudem našeho bodrého lidu. Kde se objeví nějaká nádrž, není snadné bránit tomu, aby hned byla nasazena a přesazena rybami, které většinu „ekologie“ sežerou a rozryjí. Pro deset let udržitelnosti dotačního projektu jsou stanovovány podmínky rybářského hospodaření v nádrži, které by nemělo být v rozporu s ekologickými cíli – tedy hospodaření nikoliv intenzivního, bez hnojení a krmení, s vhodnou skladbou rybích druhů a tak podobně. Ovšem dodržování těchto podmínek není snadno kontrolovatelné a z právního hlediska prosaditelné. Navíc se ukazuje, že deset let udržitelnosti stačí v nejlepším případě na to, aby se ekosystém nádrže jakž takž ustálil – a v tu chvíli přestávají omezující podmínky platit a majitel může s nádrží dělat cokoliv, co mu umožňují obecné právní podmínky. Bohužel ušlechtilá představa ekologických malých vodních nádrží, rybníků bez ryb a pro žáby, stále v dostatečné míře neprokazuje svoji životaschopnost.  

Po zkušenostech uplynulých let se snažíme výrazněji čelit povodním. Při suchých a horkých létech jsme naznali, že sucho je horší než povodeň, protože se před ním nedá utéct na kopec, a tak přitvrzujeme, zatím přinejmenším verbálně, i v této oblasti. To nejpotřebnější, tedy systémová, efektivní, a plošně dostatečně rozsáhlá opatření ke zlepšení vodohospodářských vlastností půd a odtokových poměrů v zemědělsky využívaných plochách povodí, se zatím nějak moc nedaří. Asi že by šla proti srsti  zemědělskému sektoru. Stále tak nějak čekáme na to, až se developeři povznesou nad nízkou mrzkost svých zisků a přestanou zastavovat plochy v povodí. Pak tedy přichází pro boj s povodněmi i se suchem do úvahy tradiční řešení, které ostatně máme dobře nalinkované již v socialistickém Směrném vodohospodářském plánu – výstavba nádrží. U těch velkých však nikdo nečeká snadnou proveditelnost. Pro realizaci ve skromném časovém rámci jednoho volebního období tedy zbývají spíše malé vodní nádrže, zjednodušeně označované jako rybníky.

MVN nepochybně mohou v krajině plnit žádoucí funkce. Musí však jít o nádrže dobře navržené a postavené ve vhodných místech. Nádrže, jejichž návrhy byly vyhodnoceny jako vhodné a efektivní při racionálním posuzování přínosů, nákladů a případných negativ staveb. Nádrže, které v krajině nezhoršují ekologický stav území a vodních toků. Ovšem dodržování těchto principů není v reálném životě zcela spolehlivě zajištěno – a systém dotací mu zrovna nenahrává. Zjednodušené přístupy některých politiků, kteří právě (často právě jen) ve výstavbě MVN nacházejí příležitost projevit svoji rozhodnost v boji se suchem a povodněmi, a ještě méně odborné papouškování jejich projevů v mediích podporují názor, že vlastně cokoliv, co se nějak podobá rybníku, je tím správným lékem na sucho a povodně. Vodohospodáři si to nechtějí u politiků rozházet, a tak se poněkud oprostí od některých komplikovanějších aspektů svojí profesní obeznalosti a omezí se na hledání profilů tvarově vhodných pro umístění nádrží, resp. hrází. Pod fousy si pak opět mumlají onu zlatou větu, že „když nic jiného, dají se v tom aspoň chovat ty ryby“.

Obecně netrpíme přebytkem jiných nápadů, jak čelit suchu a povodním, než stavěním nádrží, a projevuje se tendence nádrže v těchto funkcích značně přeceňovat. Výstavba „rybníků“ bývá vnímána jako opatření první volby….a dál úvahy často nedojdou. Podrobná analýza účinnosti a efektivnosti bývá slabou stránkou i některých profesionálních studií, investičních záměrů či projektů, týkajících se nádrží. Není vždy dostatečně vnímána různost dílčích aspektů sucha, tedy například to, že zadržování vody v krajině, zajišťování vláhy pro porosty a zajišťování průtoků v určitých výstupních profilech povodí není totéž a že opatření proti suchu mohou být v některých aspektech protichůdná - např. voda pro závlahy versus zajištění průtoků v korytech toků. Hlubším analýzám efektivnosti výstavby MVN může být lepší se vyhýbat, aby neukázaly, že vytvořitelné objemy nádrží mohou být v rámci povodí, ve srovnání s deficity zadržovací schopnosti ploch, respektive půd, případně s možnými velikostmi povodňových vln, velmi skromné.  

Jako opatření proti dopadům sucha bývají MVN zmiňovány hlavně v těchto možných aspektech:

• zásoby vody, které výparem ovlivňují místní klima a pomáhají sytit malý vodní oběh
• zásoby vody pro závlahy a jiné způsoby přímého využívání
• zásoby, z nichž může být prováděno vypouštění za účelem nadlepšení průtoků v níže ležících korytech vodních toků.

Obohacení malého oběhu vody a zlepšení místního klimatu výparem z nádrže představuje efekt obecně žádoucí, leč v rámci místa i dílčího povodí nejistý, těžko vyčíslitelný a ocenitelný pro porovnání s náklady. V poskytování těchto ekosystémových služeb zřejmě nádrže výrazněji nepřestihují běžný vegetační povrch přírodního nivního území – a pokud ano, může to v suchých obdobích znamenat prohloubení deficitu odtoků koryty vodních toků do dalších částí povodí.

Zdroj vody pro závlahy – tento přínos se snadno napíše do technické zprávy projektu, ale pokud nádrž není napojena na fungující závlahovou soustavu, představující reálnou poptávku po vodě, zůstává jen přínosem hypotetickým. Také je třeba posuzovat, nakolik může odběr vody pro závlahy zhoršovat jiné aspekty sucha, hlavně dopady na ekologický stav toku, na němž nádrž leží.

Nadlepšovací vypouštění vody z nádrže může být pro období sucha slibováno nejspíš k udržení přijatelných ekologických poměrů ve vodním toku pod nádrží, k zajištění nějakých níže situovaných odběrů vody nebo k zajištění průtoků potřebných pro ředění odtoků z čistíren odpadních vod. Bohužel i vodohospodáři někdy návrhy nadlepšovacího vypouštění zjednodušují až do podoby zcela nedopracovaného plácnutí, když opomíjejí kvantitativní stránku věci (disponibilní versus potřebné kubatury), technickou a organizační proveditelnost vypouštění, dosažitelnou kvalitu vypouštěné vody a zpětné vlivy na nádrž a její ekosystém. Opomenuty často zůstávají alternativní možnosti dosahování deklarovaných cílů. Obvykle se nebere v úvahu, že opatřením první volby pro zajištění přijatelného ekologického stavu technicky upraveného vodního toku za sucha je jeho uvedení do přírodě blízkého stavu a že limity vypouštění vyčištěných odpadních vod mohou být někdy zajištěny intenzifikací čistírenských procesů. Rybářské využívání nádrže pro nadlepšovací vypouštění by muselo být vyloučeno nebo zcela spolehlivě organizačně podřízeno nadlepšovací funkci, neboť platí, že bude-li někomu umožněno do nádrže nasadit ryby, dotyčný pak bude zuby nehty bránit tomu, aby z ní byla zrovna za sucha vypouštěna nějaká voda.

Podporu protipovodňové ochrany dnes mezi očekávanými efekty uvádí řada projektů malých vodních nádrží. Zvykli jsme si nad tím souhlasně pokyvovat.....a většinou moc nerozebíráme reálně dosažitelnou úroveň efektů, ani vznikající rizika. Jako protipovodňové opatření se nádrž uplatňuje tou částí svého objemu, která běžně není naplněna vodou, tedy tak zvaným retenčním prostorem. O schopnosti nádrže ovlivnit určitou povodeň rozhoduje poměr velikosti retenčního prostoru a objemu dané povodňové vlny. Netřeba diskutovat tom, že ochrana před povodněmi a před suchem mají protikladné nároky na plný a prázdný prostor nádrže a někdo musí učinit rozhodnutí, čemu má ta která nádrž jakou měrou sloužit. Podstatné je, že u každé nádrže je velikost retenčního prostoru limitována a její objekty musejí být postaveny tak, aby minimalizovaly riziko přeplnění, které by znamenalo možnost přetečení, poškození až protržení hráze. (Bezpečnostní přelivy MVN se tak dneska navrhují obvykle na úroveň Q₁₀₀.)  Bohužel velikosti retenčních prostorů malých vodních nádrží, jako dnes mohou být obvykle stavěny, bývají vůči objemům takových povodňových vln, jaké by bylo v daných místech povodí třeba tlumit, poměrně skromné.

Jako příklad toho, jak jsou rybníky užitečné za povodní, se často uvádí Rožmberk. Ovšem to je příklad problematický. Rožmberk ve smyslu příslušné technické normy vlastně není malou vodní nádrží, navíc je dnes konstruován pro podstatně nižší běžnou hladinu, než na jakou jej kdysi stavěli - tedy má neobvykle velkou hloubku pro retenci. Za povodně roku 2002 měl přes korunu bezpečnostního přelivu Rožmberka jít vodní paprsek vysoký téměř tři metry. Malé vodní nádrže, o jejichž výstavbě lze dnes v naší krajině obvykle uvažovat, budou nejen plochou, ale také přípustnou hloubkou retenčního prostoru Rožmberku značně vzdálené. Kolik z nich – zde nemluvíme o protipovodňových suchých nebo polosuchých nádržích – bude mít retenční prostor hlubší než jeden metr? Kolik z nich umožní zadržované povodňové vodě nastoupat na větší hloubku, než na jakou by v daném místě nastoupala před postavením nádrže, na obyčejné, přirozeně zaplavitelné nivní louce? Kolik budeme schopni postavit malých vodních nádrží, které budou schopny poskytnout větší (a efektivnější) protipovodňovou službu, než obyčejná zaplavitelná niva? Ta obyčejná niva má navíc proti nádrži nejméně tři podstatné výhody: žádná investice, žádné riziko zvláštní povodně v důsledku protržení hráze a žádné zničení cenných nivních biotopů trvalým hlubokým zatopením.

V dnešní době nacházíme podmínky spíše pro výstavbu malých vodních nádrží, které jsou malé až velmi malé z hlediska velikosti povodňových vln, jaké jsou povodí nad nimi schopna produkovat. Nádrže se také stavějí především podle zájmu a pozemkových možností investorů, mnohé z nich tedy vznikají s dosti omezenými dispozicemi pro povodňovou retenci – relativně malé nádrže v poměrně sklonitých a sevřených údolích, na poměrně vodných potocích. Tady se znaky (ne)způsobilosti k povodňové retenci pochopitelně setkávají se znaky obecné vodohospodářské (ne)efektivnosti vodního díla. Řadu nádrží staví investoři jako boční - takové nádrže bývají vhodnější pro rybářské využívání než nádrže průtočné nebo prostě investor vlastní jenom půlku údolí. Ovšem postranní nádrž, vymezená proti vodnímu toku dělící hrází, může průběh povodní ještě zhoršovat, neboť v údolí omezuje rozlivovou plochu.  

V těchto souvislostech lze na závěr zmínit ještě jednu kuriozitu - tak zvané protipovodňové odbahňování rybníků. Odtěžením bahna, které leží v nádrži pod úrovní běžné hladiny, se může posílit běžná akumulace vody, ale nezvětší se retenční prostor, tedy neposílí se schopnost nádrže zachycovat povodně. (Povodni je jedno, zda pod úrovní běžné hladiny v nádrži je voda, nebo bahno.) Celé by to nestálo za řeč, kdyby v minulosti neexistovaly na protipovodňové odbahňování rybníků dotační tituly. Společensky všeobecně akceptovaná protipovodňová ochrana tu zřejmě sloužila jako zástěrka podpory jiných zájmů, asi hlavně chovu ryb.