Editorial

Editorial 1/2021

"Europe’s landscapes have faced more habitat loss and fragmentation than any other continent. This is a major problem for biodiversity." This statement introduces a synopsis of the threats on green infrastructure and of the efforts of the European Commission to "develop a strategy for an EU-wide Green Infrastructure as part of its post-2010 biodiversity policy," published by the European Commission in 2010. Major concerns stressed in this factsheet were focussing on safeguarding three essential qualities of (European) green infrastructure - from core zones of national parks to patches of peri-urban ruderal areas -  i.e. connectivity, permeability and multi-functionality. However, ten years later it is evident that efforts to extend and protect green infrastructure still lag behind the consumption of green infrastructure by environmentally unfriendly (economic) development.

Meanwhile the "radical" concept of rewilding European landscapes is increasingly considered of importance for effectively safeguarding green infrastructure besides traditional approaches. However, turning to ecological rewilding has to take into account that especially in Europe often complex socio-ecological systems with a continuously increasing impact of human interaction have to be managed. The focus therefore lies upon ecosystems where it is possible to reduce human impact on ecological processes as much as possible and where non-extractive ecosystem services, e.g. carbon sequestration and recreation potential, the latter providing additional sources of income for the local people, can be provided. Needless to add that this can only be secured under the assumption that the issue is à la longue understood and advocated by the local people themselves!

But is wilderness a concept which will significantly support the protection and conservation of green infrastructure from global to regional and local scales in the long run? Or does the key for a long-term safeguarding of green infrastructure lie rather in series of small steps towards maintaining and additionally creating patches of green infrastructure in (peri-)urban and rural environments? Evidently both approaches and many more in between these two extrema are needed to ensure for the creation, protection and management of sufficiently valuable green infrastructure at all levels of scale.

 

Vážené čtenářky a čtenáři,

„Evropská krajina čelila větší ztrátě a fragmentaci stanovišť než kterýkoli jiný kontinent. To je zásadní problém pro biologickou rozmanitost,“ toto prohlášení z roku 2010 představuje úsilí Evropské komise „vyvinout strategii pro zelenou infrastrukturu pro celou EU jako součást její politiky ochrany biologické rozmanitosti po roce 2010“. Hlavní zájmy se zaměřily na zajištění tří základních kvalit (evropské) zelené infrastruktury - od jádrových zón národních parků po části příměstských ruderálních oblastí - tj. konektivitu, propustnost a multifunkčnost. O deset let později je však evidentní, že dosavadní snahy selhávají.

Mezitím nabývá na významu „radikální“ koncept divočiny v evropské krajině, který je stále více považován za důležitý pro účinnou ochranu zelené infrastruktury. Je však třeba vzít v úvahu, že v Evropě je nutné zohledňovat složité sociálně-ekologické systémy a řešení musí být pochopeno a obhajováno samotnými místními obyvateli!

Je tedy divočina konceptem, který z dlouhodobého hlediska významně podpoří ochranu a zachování zelené infrastruktury v globálním, regionálním i lokálním měřítku? Nebo spočívá klíč pro dlouhodobé zabezpečení zelené infrastruktury spíše v sérii malých kroků pro udržení a dodatečné vytváření částí zelené infrastruktury v městském a venkovském prostředí? Je zřejmé, že k  vytváření, ochraně a péči o dostatečně hodnotnou zelenou infrastrukturu na všech úrovních jsou zapotřebí oba přístupy i další opatření mezi zmíněnými dvěma extrémy.