Setkání FOP

DRUHOVÁ OCHRANA POTŘEBUJE ZMĚNU

Přestože se kompletnímu souhrnu ze šestého setkání Fóra ochrany přírody budeme věnovat v budoucích číslech časopisu, již nyní chceme odbornou veřejnost seznámit s mimořádně jednotnými výsledky diskuse ve dvou pracovních skupinách, které se věnovaly druhové ochraně. Následující text shrnuje pouze hlavní výstupy. S podrobnějšími informacemi se můžete seznámit zde.

PROBLÉMY DRUHOVÉ OCHRANY

Zavedení konceptu druhové ochrany do praxe v roce 1992 bylo přelomové. Ochranáři si hodně slibovali od nového seznamu zvláště chráněných druhů a striktní ochrany jejich biotopů for­mou zákazu do jejich zasahování. Oproti předchozímu stavu to byl jistě významný pokrok. Zkušenost následujících 22 let však ukázala, že nadšení či spokojenost při hodnocení její faktické účinnosti vzhle­dem k současným potřebám ochrany přírody nemohou převládat nad pocitem nedostatečně efektivně vykonávané práce.

Zákonný rámec druhové ochrany je z hle­diska dnešních potřeb značně zastaralý. Zásadním problémem je plošně pasivní přístup založený na restrikcích, nemáme tak dostatečné aktivní nástroje k ochraně stanovišť druhů včetně jejich populací. Populace podstatné části druhů restrik­tivní zákazy v dobrém stavu neudrží jednoduše proto, že tyto druhy jsou přímo závislé na aktivní péči člověka. Stav řady druhů (ale i celých taxonomických skupin) je navíc natolik závažný, že k dosažení životaschopnosti populací je třeba více než jen udržet současnou rozlohu a kvalitu stanovišť – jejich stav je nutné významně zlepšit.

Dalším problémem druhové ochrany je, že cílená péče o druhy není dopo­sud přes znatelný vývoj dostatečně založena na vyhodnocení výsledků výz­kumu. Relevantní data často chybí úplně nebo nejsou v ochranářských postupech dostatečně zohledňována. Častou praxí je péče prováděná „na slepo“ ve víře, že daný postup cílovému druhu prospívá, ale bez návaznosti na sledování stavu populace v dostatečně dlouhém čase. Tím se z ochrany přírody stává spíše „řemeslo“ založené na letitých tradicích, než moderní vědecká disciplína vycháze­jící z nejnovějších znalostí o ekologii ohrožených druhů. To lze jistě i přes často velmi složité a těžko uchopitelné bio­logické potřeby druhů zlepšit. Výjimkou v tomto směru jsou samozřejmě záchran­né programy, které se ale detailně věnují jen několika málo vybraným druhům, popřípadě vybrané regionální či lokální aktivity.

Druhová ochrana bohužel zapadá i do neuspokojivého standardu práce s veřejností. Dosavadní nesdělování nebo dokonce utajování informací o výskytu některých ohrožených druhů lze považovat za silně kontroverzní.

DOSTUPNÉ NÁSTROJE

Pozitivní je, že se v odborných ochranářských diskusích otvíráme jiným názorům a jsme schopni je více přijímat, začínáme reflektovat multidisciplinární pří-stup. Dalším významným pozitivem je implementace ochrany soustavy Natura 2000, která nám pomohla přijmout mnohé moderní trendy a využívat je obecně nejen z hlediska chráněných území, ale i druhové ochrany.

Problémem však není péče o druhy ve zvláště chráněných územích, ale o jejich populace ve volné krajině. Tam dopo­sud chybí priority konkrétních opatření, zejména komplexní přístup založený na aktuálních informacích. Doposud jsou jedinými aktivními nástroji druhové ochrany péče o zvláště chráněná území a záchran­né programy, které jsou ale selektivní počtem cílových druhů a prostorově.

Absence použitelné definice význam­ných krajinných prvků (jako biotopů různých druhů) znemožňuje tento zákonný nástroj ochrany volné krajiny používat aktivně v praxi. Nerespektování mimoprodukčních funkcí krajiny ve stra­tegických dokumentech i praktickém hospodaření a chybějící cílená péče o metapopulace druhů na národní úrov­ni v prostoru a čase potom podtrhávají neutěšenost současného stavu.

Pro zlepšení situace je nezbytné mezi sebou sladit jednotlivé dotační poli­tiky resortů (horizontální financování) a zároveň udržet, a pokud možno rozvíjet, lokální opatření mimo záchranné programy, v případě programů v gesci resortu životního prostředí především prostřednictvím Programu péče o kra­jinu (vertikální/cílené financování). Pro zlepšení situace v krajině je nezbytné podmínit dotace (včetně zemědělských) veřejným zájmem a využívat systémové plánovací nástroje (územní plány, LHP, rekultivační plány apod.).

NUTNÁ ZMĚNA POHLEDU

Ochranářské priority je třeba definovat na základě hodnoty biodiverzity a biologických procesů, ohrožení konkrétních druhů, funkcí druhů v ekosystému i ekosystémů samotných. Za stěžejní úkol považujeme změnu vnímání druhové ochrany, tj. změnit její paradigma. Součástí takové změny je také přiznání si, že hodnotu přírody druhovou ochranu si určujeme my sami, na základě vlastních historických, kulturních a etických hodnot. Můžeme tak snadno přestat argumentovat důvody založenými pouze na ochraně biodiverzity.

Základní ochrana druhů musí být prováděna prostřednictvím ochrany stanovišť a speciální ochrana druhů má být její nadstavbou. Ochranou stanovišť rozumíme péči o biotopy druhů či bio­topy jako takové. Dále považujeme za nutné popsat ve zvláštním metodickém dokumentu stanoviště přírodní (vodní toky, rašeliniště apod.), umělá disturbovaná (lomy, výsypky…) a umělá hospodářská (louky, rybníky…) a jejich potřebné rozmístění v rámci krajinné mozaiky včetně doporučení vhodného způsobu péče (vymezit a regulovat činnosti). S tím souvisí vyjasnění terminologie „ochrany přírody“ ve smyslu odlišení proaktivní péče (conservation) od restriktivní och­rany (protection) a případně od záchrany nejohroženějších fenoménů.

V interpretaci a prezentaci ochrany stanovišť by jednotlivé druhy měly hrát zejména roli deštníkových nebo vlajkových druhů (maskotů), případně indikátorů stavu stanovišť. Takové indikátory by ale z podstaty věci neměly být založeny na zvláště chráněných druzích, protože ty jsou ovlivněny cílenými ochrannými opatřeními. K objektivnímu zjištění změn v prostředí je třeba do vyhodnocení zahrnout i fenomény nechráněné, tj. běžné, například i hodnocením formou červených seznamů.

Alespoň pro některé skupiny (ptáci, motýli, savci), kde existují dobrá data i metodický aparát, je nutné objektivně posoudit riziko ohrožení na příslušné prostorové škále. Z takových seznamů lze potom volit druhy vyžadující aktivní ochranu.

Za stěžejní úkol považujeme změnu vnímání druhové ochrany, tj. změnu jejího paradigmatu. Součástí takové změny je také přiznání si, že hodnotu přírody druhovou ochranu si určujeme my sami, na základě vlastních historických, kulturních a etických hodnot.

Konkrétní druhy často významně ovlivňují svá stanoviště a jsou součástí širokých ekologických vazeb (opylovači, hmyz a hostitelské rostliny apod.). U takových druhů je vhodné uvažovat o případné (lokální) repatriaci za účelem posílení zmíněných funkcí. Relikty a druhy na okraji areálu rozšíření mají především kulturní hodnotu a zaslouží si proto zvláštní pozornost, která ale opět nemusí být založená na dnešním chápání restriktivní ochrany.

Také bychom se měli přestat iracionálně bránit pravidelnému hodnocení stavu druhů vyhodnocováním a používáním červených seznamů a pokusit se jejich ap­likaci implementovat do textu vhodného zákonného předpisu. S tím souvisí i nut­nost zajistit aktuálnost seznamů zvláště chráněných druhů a objektivní schopnost posoudit vhodnost současné kategori­zace.

Základní ochrana druhů by měla být prováděna prostřednicvím ochrany stanovišť a speciální ochrana druhů má být její nadstavbou.

Domníváme se, že by se mělo Ministerstvo životního prostředí soustředit na prosazení výrazné úpravy dotačních programů, zejména zemědělských (agro-envi) a posílit národní dotační programy (zejména PPK a POPFK). Za úvahu stojí zvážení přínosu dobrovolných závazků hospodařících subjektů. Jejich aktivní spolupráce a podpora ze strany MŽP je dosažitelná a ve vyspělých zemích, mezi které Českou republiku řadíme, patří tako­vá kooperace k již zavedeným a žádoucím firemním aktivitám.

Samostatným úkolem je stanovení pravidel pro hospodaření na pozemcích v majetku státu a napravení zcela kontraproduktivně nastavených nástrojů včetně újem za omezení hospodaření, kdy stát vyplácí finance vlastním společnostem za to, že jednají ve veřejném zájmu ochrany přírody.

ZÁVĚREM

Chápeme, že se našich kolegů, kteří se druhové ochraně ve své práci zabývají a věnují jí svou kapacitu, mohou výše uvedené řádky dotknout. To jistě není naším úmyslem. Vážíme si takové práce a věříme, že každá aktivita má svůj pozi­tivní efekt. Na druhou stranu nemůžeme přehlížet, že současný systém je možná udržitelným zákonným rámcem, ale odborně je těžce obhajitelný. Pokud chceme náš obor rozvíjet s ohledem na potřeby a vývoj prostředí okolo nás, do­volme si strategickou úvahu nad celkovým systémem. Ovládáme systém druhové ochrany vlastně ještě my a slouží svému účelu nebo už si žije vlastním životem a my se smířili s tím, že lepší je status quo udržovat než se vystavovat riziku změny?

Věříme, že názor účastníků diskusních skupin, který zde ve zkrácené verzi představujeme, může zlepšení situace napomoci. I proto Fórum ochrany přírody bude cíleně závěry konzultovat s odpovědnými představiteli resortu životního prostředí a nabídne jim v tomto směru svou kapacitu.

Za připomínky k článku děkujeme kromě vybraných účastníků pracovních skupin i Tereze Minárikové.