Analýzy, komentáře

Divočina? Klíííd… (a čas)

Pojem divočina se objevuje na různých ochranářských akcích či je s ním pracováno v publikačních výstupech s různou mírou jednoznačnosti a tím akceptovatelnosti používaných termínů. Stále sílící volání po větším podílu divočiny na území našeho státu, se kromě přesvědčení o trvalé potřebě užívání krajiny člověkem střetává i s dalšími otázkami. Základním problémem je ale stále neujasněnost pojmů. Co je to tedy vlastně divočina?

Pokus o zodpovězení této otázky představovalo diskusní setkání Fóra ochrany přírody, konané 25. března 2017 v Praze. Závěr představoval sdělení, že „Divočinou rozumíme území ponechaná samovolnému vývoji.“

Tento obecný názor vzbuzuje řadu doprovodných - výkladových - otázek, kde už budeme shodu nalézat jen obtížně. Je to příroda ponechaná bez zásahu člověka? Tedy jakéhokoli zásahu, včetně regulace stavů zvěře, hašení požárů, případně oprav stávajících cest atd.? Což jsou činnosti, které jsou v zákonu o ochraně přírody a krajiny (č.114/1991 Sb. - dále jen zákon) uvedeny jako přípustné v rámci ponechání přírodních zón působení přírodních procesů. Nebo jsou tyto činnosti, které ovlivňují průběh přírodních procesů (jevů v přírodě probíhajících) v rámci pojmu divočina přípustné? A proč potom nejsou přípustné další, jako například odstraňování a odnos nepůvodních druhů? Nebo se dokážeme vrátit ke kořenům a divočina bude opravdu ta část krajiny, na kterou se chodíme pouze dívat a přísně dodržujeme lidskou neintervenci? Nic do ní nepřinášíme a nic si z ní neodnášíme (žádný odnos či vnos energie či hmoty)? Domnívám se, že nepřijmeme-li striktní zamezení pohybu hmoty a energie dovnitř či ven z předem vymezeného ekosystému nebo jeho části, jsme na obvyklé české cestě, kdy používáme řadu pojmů, ale jejich obsah a hlavně praktická aplikace či případně schválené (povolené) výjimky jsou od nich zcela odlišné a leckdy třeba až protichůdné.

Pro argumenty k zamyšlení jsem na závěr této úvahy poskládal několik definic klíčových pojmů. Bez jejich jednotného chápání a aplikace jsou dle mého názoru další diskuse na toto téma zbytečné. Výčet rozhodně není úplný, byť na některých obecná shoda existuje. Například na tom, že divočina je území ponechané samovolnému vývoji. Krom toho, že samovolný vývoj je u nás občas pečlivě modelován, je (dle mého mínění) třeba rozlišovat, zda jde o území, kde člověk nezasahoval od nepaměti, nebo o území ponechané samovolnému vývoji v současnosti nebo před několika málo desítkami let. Domnívám se, že je třeba odlišit divočinu trvalou, nebo aspoň staletou, a území ponechávaná přírodě nově.  V různých kategoriích zvláště chráněných území musíme mít na paměti (v souladu s Pravidly pro kategorizaci chráněných území vydanými IUCN), že důvodem pro zřizování chráněných území je ochrana biodiverzity, tedy pokud je bezzásahový režim, samovolný vývoj, ponechání přirozenému vývoji, nejvhodnější pro zachování ekosystému, který byl důvodem k vyhlášení onoho chráněného území, je to v pořádku. Pokud se ukazuje, že nastavený způsob péče, tedy v tomto případě neintervenční způsob péče, je pro některé části ekosystému škodlivý a následně hrozí změna ekosystému v podobě ochuzení biodiverzity, je nezbytné změnit kategorii zvláště chráněného území a na ni navázaný způsob péče.

Jak velká a jaká má divočina být?

Zároveň je nezbytné pro území divočiny, respektive k ochraně ekosystémů v neintervenčním způsobu péče, mít na paměti podmínku minimální velikosti. Hovoří se o 1000 ha. Toto kritérium je třeba dopracovat, nebo ho minimálně odborně odůvodnit.

Obecně je možné říci, že plocha divočiny potřebná pro zachování biologické různorodosti musí být tak velká, aby v každém okamžiku obsahovala mozaiku stanovišť nezbytných pro zachování každé složky ekosystému. Je zřejmé, že na menších plochách v řádu hektarů nebo desítek hektarů může při různých velkoplošných disturbancích, ať už jde o vichřici nebo stepní požár, docházet nikoli k žádané mozaikovité struktuře, ale ke změně stavu a charakteru celé plochy, a to v dlouhých časových intervalech opakovaně. Výsledkem může být, že druhy, které pro svůj vývoj potřebují určitou fázi vývoje ekosystému, resp. mají specifické stanovištní nároky, by postupně vymizely a ekosystém by byl tvořen jen druhy s vysokou adaptační schopností, které žijí i v okolí onoho chráněného území, většinou tedy nikterak ohrožené. A pro ty přece chráněná území nepotřebujeme.

Je nezbytné sjednotit se na obsahu používaných pojmů a naplňovat je, jinak se z divočiny a divoké přírody stane jen další módní trend případně nálepka pro získání dotací. Klíčovým pro úvahy o divočině je slovo přirozené. Jestliže přirozený vývoj je vývoj bez zásahů člověka, je potřeba si ujasnit o jak dlouhém období uvažujeme. Z logiky přirozeného vývoje nepřímo plyne, že jde o nedotknutost, co paměť sahá, respektive, kam až jsme schopni shromáždit nějaké informace o způsobu užívání krajiny člověkem. Velkým nedostatkem hodnocení „přirozenosti“ určitých ekosystémů je absence historického průzkumu, resp. neseznámení se s ním. Vše poměřujeme našimi životy, respektive časem, který jsme schopni si představit. Ale přirozená krajina se mění v úplně jiných časových rámcích. Stále pracujeme s tzv. přirozenou skladbou ať už lesních či jiných ekosystémů a vnášíme tak statické hodnocení do dynamického jevu. Čili je třeba vzít v úvahu, že v každém okamžiku, mírně demagogicky řečeno, jsou odlišné podmínky klimatické, půdní a skladby bioty, a zejména je v nepřetržitém pohybu jejich interakce. Nemá proto valného smyslu chtít rekonstruovat nějaký stav, který nazýváme přirozeným, když interakce dnešních podmínek je zcela nebo alespoň jistým způsobem odlišná od období před několika málo sty lety. Můžeme stanovit, které druhy či jaká skladba společenstva se v daném regionu kdy v minulosti vyskytovala, zůstaneme-li raději v tomto geologickém období a neponoříme-li se třeba do druhohor, ale těžko můžeme určovat, co by bylo přirozené, pokud by člověk krajinu s různou intenzitou nepřetvořil. I přetváření krajiny člověkem bylo prováděno s legitimním cílem přežití, tedy získání dostatečného množství potravy a dalších nezbytných životních potřeb pro zde žijící komunitu nebo komunity. Je také potřeba se pokusit o odpověď na otázku, kdy přestal být člověk součástí přirozených ekosystémů. Součástí přírody a krajiny být nepřestal. Navrhuji, abychom za přirozený považovali stav, kdy v rámci jednoho geografického regionu nedocházelo k vnosu či odnosu hmoty či energií v souladu s definicí ekosystému. Jsem si vědom, že tento názor (kromě jiných omezení) naráží na geografické vymezení, protože jsme si zvykli ztotožňovat hranice ekosystémů s hranicemi pozemků. Ty jsou však také dílem člověka od doby, kdy začal dělit pozemky podle způsobu jejich užívání, respektive podle užitku, který mu poskytovaly. V dlouhém toku času však hranice ekosystémů neexistovaly, či se přelévaly. Stepní krajina byla zarůstána lesem, porosty dřevin po disturbanci mohly vlivem býložravců procházet dlouhou fází travního porostu, o pohyblivé krajině v nivách toků nemluvě. V krajině užívané člověkem, kde vznikaly hranice pozemků, lesní porosty byly přeměňovány na zemědělské pozemky, po zániku či opuštění sídel byly zemědělské pozemky opět postupně obsazeny dřevinami atd. Jak jsem uvedl výše, je třeba vnímat přírodu a krajinu jako dynamický a stále se měnící jev. I často skloňovaná ekologická stabilita je neustálé vyrovnávání různých nestabilit. Rádi hovoříme o přirozeném vývoji, a přitom vnímáme a hodnotíme stav. A těžko dokážeme připustit, že onen přirozený vývoj je dle našich měřítek vlastně chaos a člověk tak rád do všeho vnáší řád. Třeba jen proto, aby mohl jev lépe pochopit, popsat a řídit. A už vůbec si neuvědomujeme, že vývoj neprobíhá v rámcích nám vyměřeného času, ale v obdobích, jichž jsme pouze částečkou, zlomkem, okamžikem.

Shrnutí (to opravdu není závěr)

Pokud nalezneme celospolečenskou shodu v tom, že divočina je přirozený stav, tedy něco, co se vyvíjelo přirozeně (raději bych zůstal u onoho vnosu či odnosu hmoty a energie, abychom z přirozeného vývoje nevylučovali užívání jak dnešními zbytky původního obyvatelstva, tak naše dávné předky živící se lovem, sběrem a prvotním zemědělstvím) docházíme k názoru, že člověk byl přirozenou součástí přírody, než vznikla směna a začaly se přenášet různé suroviny, pazourky či jiné nerosty, za které obyvatelstvo, jež tyty produkty potřebovalo, platilo svými výpěstky či úlovky.

Pokud svým rozhodnutím většinově stanovíme, že je určitá intervence (vnos či odnos hmoty či energie) v minulosti přípustná, vystavujeme se do budoucna riziku nekonečných sporů na téma, co je ještě přípustné a co už nikoli. Můžeme najít místa nové divočiny nebo spíš „zdivočiny“, ale těžko „přirozenou divočinu“, kterou člověk v minulosti možná navštívil, ale neměnil.

Důsledné ponechání samovolnému vývoji, bez tak typických českých výjimek, je potřebné jednak v ekosystémech, které se vyvíjely přirozeně, nebo zásah člověka byl v dávné minulosti; a také tam, kde došlo k přeměně a území/lokalita se nedochovalo v podobě nějaké přírodní kvality, ale předpokládáme, že tam výjimečná kvalita ponecháním bez vlivů člověka vznikne. Zde můžeme ponechání přirozeným procesům zdůvodnit jednak snahou poznat vývoj přírody a také tvorbou refugií organismů, které je pro své zachování vyžadují. Je třeba odlišovat, kdy jsou samovolné procesy potřebné pro zachování biodiverzity a kdy ochraně biodiverzity nebrání a jejich význam spočívá v rozvoji poznání.

Pokud se shodneme na tom, že divočina je velké území ponechané samovolnému vývoji, zbývá nám maličkost, shoda na potřebné velikosti a na tom, co je to samovolný vývoj… a můžeme začít divočit. Raději v klidu a zvolna, neboť náš vyměřený čas to řídit nebude.

Divočinu potřebujeme, nejen abychom věděli, co se bude v přírodě dít, až to z různých důvodů nebudeme ovlivňovat, ale zejména proto, aby nás učila pokoře o omezenosti našeho poznání. Se všemi riziky, z nichž jsem se část pokusil popsat, je to naše výzva i odpovědnost. Nechat něco přírodě a ztratit pocit pánů tvorstva, i kdyby se před námi otevřel zmiňovaný chaos. Ten chaos poslouží přežití druhům, kteří v naší vysávané krajině pozvolna mizí.

Několik definic s komentáři naleznete zde:

Něco málo obecného k divočině

Pro nadefinování divočiny bychom se měli - kromě několika základních charakteristik divočiny - seznámit s obsahem pojmů, které k ní patří, tedy pojmy charakterizující přirozené/přírodní procesy probíhající v území, které nazýváme divočinou, a pomohou nám vytvořit její obecně přijímanou definici. Pro ujasnění pojmů jsem použil jako zdroj Wikipedii a několik dalších, a dále zákon č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny v platném znění (dále jen zákon), a jeden z jeho prováděcích předpisů – Vyhlášku č. 64/2011 Sb. (dále jen Vyhláška) jako právní normy, které řadu pojmů přímo definují a činí tyto definice v ČR obecně platnými.

V  ochranářských kruzích je přijímanou tezí o divočině, že je to území ponechané samovolnému vývoji (závěr ze setkání FOP, 2017). NOVOTNÝ (2017) uvádí definici divočiny dle nevládní organizace Conservation International. Jedná se o velké oblasti (alespoň milion hektarů), člověkem nedotčené (alespoň na 70 % plochy) a řídce zalidněné (méně než 5 obyvatel na kilometr čtvereční). Je zřejmé, že přijetím této definice by byla otázka divočiny u nás vyřešena. Nicméně potřeba jednotných parametrů území, abychom je i u nás mohli nazývat divočinou, pokud ji chceme a jsme schopni prosadit, nepomíjí. Abychom se nedostali po pár letech do obdobných sporů, jaké dnes provázejí strategické způsoby péče o naše národní parky. Ty byly založeny s nějakými představami, teprve poté vznikl zákon o ochraně přírody a krajiny, a následně na ně byly naroubovány podle kategorie IUCN národní park podmínky péče o tuto kategorii, aniž by se někdo zabýval počátkem, tedy důvody vyhlášení ochrany tohoto území na národní úrovni (viz dále). U divočiny bychom měli být obezřetnější a každopádně poučení. Domnívám se, že podmínka velkoplošnosti by mohla být charakterizována dostatečnou výměrou tak, aby tato poskytovala dostatečný areál k zachování všech složek ekosystému v každém okamžiku. Musíme počítat s velkoplošnými disturbancemi i s klimatickou změnou, které nám charakter území, a tím i podmínky přežití řady druhů či společenstev, mohou na desítky let zásadně změnit.

K ekosystému

Komentář: Připustíme-li, že divočina je ekosystémem, kde neprobíhá odnos či vnos hmoty či energie, tudíž je to přírodní nebo lépe přirozený ekosystém.

Wikipedie definuje ekosystém jako obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Základní funkce ekosystému jsou koloběh látek (tzv. biogeochemické cykly) a tok energie. Ekosystémy lze dělit na přírodní (jezero, les, louka) a umělé (vinice, sad, pole, rybník, ale i tzv. hospodářský les), které vytvořil nebo se na nich podílí člověk.

Zákon definuje ekosystém jako „funkční soustavu živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací, a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase.“

Za základní rys obsahu pojmu ekosystém tedy pokládáme, že v soustavě tvořené souborem živé a neživé přírody, dochází v jejím rámci, byť nemůžeme uvažovat o uzavřenosti a ohraničenosti, k vzájemné výměně látek (hmoty), energie a informací. Čili všechny jeho složky spolu navzájem nějak komunikují a především se ovlivňují.

K biotopu, biocenóze

Komentář: Jako součást ekosystému

Wikipedie charakterizuje biotop (používá se i pojem habitat neboli stanoviště), jako biotické (živé) i abiotické (neživé) prostředí, ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody – biotou. Lze ho chápat jako společné prostředí určitých složek biocenózy, tedy soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí všech zde žijících organismů. Pro rostliny se někdy používá i pojem ekotop.

Zákon k pojmu biotop uvádí, že je to soubor veškerých neživých a živých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové místní prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a živočichů.

K národním parkům a národním přírodním rezervacím

Komentář: Jako území, kde předpokládáme ponechání samovolnému vývoji; území, kde je přirozený vývoj na převažující ploše nezbytný pro ochranu dochované biodiverzity, kde buďto divočinu máme nebo vytváříme (se vší absurdností tohoto pojmu). Předpokládáme-li, že do národních parků a národních přírodních rezervací divočina patří…

Uvádím definici těch nejcennějších území z hlediska dochovaných přírodních fenoménů a zároveň území, v nichž s určitou „přirozeností ekosystémů“ počítáme, pro příklad aplikace těchto kritérií v ochraně přírody.

Wikipedie definuje národní parky jako rozsáhlejší chráněné území, zpravidla s výměrou nad 1 000 hektarů, převážně s ekosystémy podstatně nezměněnými lidskou činností nebo v jedinečné a přirozené krajinné struktuře, v němž je ochrana přírody nadřazená nad ostatní činnosti.

Novela zákona o ochraně přírody a krajiny definuje národní parky jako rozsáhlá území s typickým reliéfem a geologickou stavbou a převažujícím výskytem přirozených nebo člověkem málo pozměněných ekosystémů, jedinečná a významná v národním či mezinárodním měřítku z hlediska ekologického, vědeckého, vzdělávacího nebo osvětového. Dlouhodobým cílem ochrany národních parků je zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů v jejich přirozené dynamice na převažující ploše území národních parků a zachování nebo postupné zlepšování stavu ekosystémů, jejichž existence je podmíněna činností člověka, významných z hlediska biologické rozmanitosti, na zbývajícím území národních parků.

Komentář: Novela tedy upřesňuje, že v národních parcích výskyt přirozených nebo málo pozměněných ekosystémů převažuje, aniž by bylo zřejmé, co jsou to ony přirozené nebo člověkem málo pozměněné ekosystémy, respektive jaké musí splňovat znaky. Stejně tak je k diskusi, pokud se dále dopracujeme k obsahu pojmu přirozený, zda obnova přirozených ekosystémů znamená obnovu lidskou intervencí, obnovu zanikajícího, nikoli průběžnou obnovu stávajícího; dále je potřeba nalézt shodu na obsahu pojmu přírodní děje v jejich přirozené dynamice. Novela na jedné straně definici národních parků zpřesňuje a na druhé zavádí několik pojmů, které nebudou-li jednoznačně definovány, mohou zapříčinit řadu nekonečných diskusí.

K národním přírodním rezervacím zákon uvádí, že jde o menší území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku.

Komentář: Pokud prosazujeme, že národní parky a národní přírodní rezervace jsou územími cílově určenými pro ponechání samovolnému vývoji, tedy k obnově divočiny, je třeba v souladu s Pravidly IUCN o kategorizaci chráněných území vzít v úvahu úvod těchto pravidel, tedy důvody pro zřizování chráněných území. Dle IUCN je nastavený způsob péče (management), z nějž vyplývá zvolená kategorie, nezbytný pro zachování biodiverzity v tomto území. Čili správný postup pro zřizování a volbu kategorie chráněného území je, že z přírodních hodnot chráněného území odvodíme nejlepší způsob péče pro jejich zachování, a dle něj stanovíme správnou kategorii. Bohužel, tento postup doporučovaný IUCN se v České republice aplikuje až v posledních letech. Závazná je pro nás kategorie a omezení z ní vyplývající, byť pro zachování dochované biodiverzity je někdy způsob péče pro ni stanovený dle kategorie chráněného území naprosto nevhodný (viz DUDLEY, 2008, ČÍŽEK, MIKLÍN, 2016). Pojmy „přirozené ekosystémy“, stejně jako „nerušený průběh přírodních procesů“, případně „pozměněné ekosystémy v různém stupni“, které budou důležité po další úvahy, se vyskytují v ustanoveních, charakterizujících členění území národních parků do zón ochrany přírody.

K přirozenému vývoji

Přirozený vývoj jako proces probíhající v divočině je definovaný pro stanovení stupně přirozenosti lesních porostů ve Vyhlášce č.64/2011, Sb. (dále jen vyhláška), která stanoví postup při tvorbě plánů péče pro zvláště chráněná území a jejich obsah. Vyhláška zavádí kritérium stupeň přirozenosti lesních porostů. Pracuje tedy s pojmem přirozenost. Obecně na úrovni přirozeného vývoje jej pro účely hodnocení přirozenosti lesních porostů popisuje jako „nerušený vývoj přirozených lesů s vyloučením současných přímých (tj. především pěstebních prací, výchovy a obnovy porostů, zásahů proti škodlivým činitelům včetně provádění nahodilých těžeb) i nepřímých lidských vlivů (např. vysoké stavy spárkaté zvěře nebo depozice chemických sloučenin z ovzduší způsobené dálkovým přenosem atd.). Zejména nepřímé lidské vlivy působí dnes na lesy v různé podobě a intenzitě prakticky všude a je obtížné je pro tyto účely jakkoliv klasifikovat. Přirozený vývoj lesa je v současných podmínkách prakticky nedosažitelný stav. Např. nelze nazvat přirozeným vývojem stav, kdy dynamika vývoje lesa (byť se jedná např. o „přírodní“ les) je výrazně narušena nadměrnými stavy spárkaté zvěře (důsledkem činnosti člověka), jež prakticky blokují přirozenou obnovu lesa.“

K samovolnému vývoji

Další pojem, který je definovaný poněkud odlišně, ale pro naše úvahy je velmi důležitý, je samovolný vývoj. Vyhláška jejpro účely hodnocení přirozenosti lesních porostů používá pro označení vývoje lesa s vyloučením přímých lidských zásahů (tj. především pěstebních prací, výchovy a obnovy porostů, zásahů proti škodlivým činitelům včetně provádění nahodilých těžeb). Ve svém obsahu shrnuje jednak spontánní působení přírodních sil v rámci vztahů jednotlivých složek ekosystému lesa, ale zároveň i ovlivnění porostů člověkem v minulosti (např. obhospodařování) i nepřímé ovlivnění vývoje porostů v současnosti (např. vysoké stavy spárkaté zvěře nebo doznívající imisní zatížení).

VRŠKA, HORT, 2003, ve vztahu k přirozenému vývoji lesů a obsahu pojmu přirozený vývoj také používají jako kritérium vyloučení současných přímých i nepřímých lidských vlivů. Proto doporučují pro označení vývoje lesa s vyloučením přímých lidských zásahů používat termín samovolný vývoj. Ten shrnuje ve svém obsahu jednak spontánní působení přírodních sil v rámci vztahů jednotlivých složek geobiocenosy lesa, ale zároveň i určitý stupeň ovlivnění porostů člověkem v minulosti, i nepřímé ovlivnění vývoje porostů v současnosti.

Komentář: Přirozený i samovolný vývoj jsou tedy definovány především ve vztahu k současným vlivům, vlivy z minulosti se příliš nezabývají. Rozlišení je v přípustnosti tzv. nepřímých lidských vlivů. Vyhláška používá pojem „nerušený vývoj přirozených lesů“, aniž by informovala, co je za rušení považováno, a co nikoli. Je k  diskusi, jak mohou různé vlivy, ať způsobené člověkem, či jinými přírodními silami, hodnocený jev ovlivnit a jak je pro návrat či přiblížení se k nedefinovanému přirozenému stavu dostatečně objektivní pouze vyloučení vlivu současnosti a ignorování stopy z minulosti. Zároveň je ve vztahu k přirozeným lesům nezbytné určit, co jsou „nadměrné stavy spárkaté zvěře“, když v dobách, kdy člověk lovil s pomocí kyje, nebo v dobách, kdy ještě byl ve fázi sběrače a nelovil vůbec a lovili jiní predátoři, je možné, že býložravců bylo mnohem více než dnes. Tito herbivoři pravděpodobně žili ve stádech, jednotlivý výskyt či jejich malé skupiny jako dnes by neumožnily, aby se staly potravou jak pro člověka, tak pro predátory, kteří jsou schopni trávit jen živočišné bílkoviny. Býložravci svou pastvou udržovali část povrchu zemského bez porostu dřevin či s řídkými, pro nás obtížně představitelnými, porosty keřů a rozptýlených stromů. Považovat současné stavy zvěře za nepřirozené, když jejich negativní působení se projevuje především ztrátami na zemědělské či lesnické produkci, je přinejmenším diskutabilní. K diskusi ve vztahu k přirozenému vývoji je nejen zmiňovaný lov a odnášení zvěře, ale i ochranitelství různých taxonů, zejména dřevin, jako bychom nechtěli v duchu naší pečovatelské civilizace přiznat, že i zánik je přirozený. Právě proto organismy v přírodě plýtvají miliony semen či zárodků, které většinou slouží jako potrava jiným, a jen jedinci s výjimečným štěstím se dožijí věku, kdy mohou založit další generaci.

K ponechání samovolnému vývoji

Pro účely hodnocení přirozenosti lesních porostů je ponechání samovolnému vývoji stav vzniklý úmyslným i neúmyslným trvalým vyloučením přímých lidských zásahů (tj. především pěstebních prací, výchovy a obnovy porostů a nahodilých těžeb) do lesních porostů a jejich vystavení spontánnímu působení přírodních sil v rámci vztahů jednotlivých složek ekosystému lesa. Tento stav nevylučuje přímé ovlivnění porostů člověkem v minulosti (např. obhospodařování) i nepřímé ovlivnění vývoje porostů v současnosti (např. vysoké stavy spárkaté zvěře nebo doznívající imisní zatížení). Nevylučuje ani přímé lidské zásahy v území v současnosti, pokud jsou prováděny výhradně za účelem eliminace nepřímých lidských vlivů (např. likvidace invazních druhů nebo snižování stavů přemnožené zvěře).

Komentář: Ve zmiňované vyhlášce je určitý rozpor mezi samovolným vývojem a ponecháním samovolnému vývoji. Samovolný vývoj je vyloučení lidské intervence v současnosti, s tím, že do něj patří jak přímé ovlivnění člověkem z minulosti, tak akceptuje a přiznává jako jeho součást nepřímé vlivy (vlivy částečně nebo úplně neovlivnitelné) v současnosti. Ponechání samovolnému vývoji v mírném protikladu připouští zásahy za účelem regulace nepřímých lidských vlivů, např. regulace stavů zvěře.

K přirozeným procesům

Zde už ztrácíme oporu úplně a můžeme dovozovat, že přirozené procesy jsou jevy probíhající v rámci přirozeného vývoje v analogii k přirozeným lesům (viz. Vyhláška), aniž bychom byli zaměřeni pouze na lesní ekosystémy, ale na ekosystémy obecně, tedy vše, co se odehrává s vyloučením současných přímých i nepřímých lidských vlivů. U nepřímých lidských vlivů je téměř nemožné jejich úplné vyloučení, ale otevírá to možnost pro toto vyloučení něco podniknout. Je otázkou, zda v rámci definování pojmu přirozené procesy můžeme uvažovat v kategorii „škodlivé vlivy“. Škodlivé v průběhu přirozených dějů by mělo být jen to, co brání průběhu dějů bez ovlivnění člověkem. Nechceme si připustit, že smrt a zánik jsou přirozené, a to leckdy na úrovni celých populací. Nemůžeme na jedné straně chránit jedince či populace druhů, či celá společenstva ochraňovat proti jejich ohrožení jinými jedinci, druhy či společenstvy a zároveň hovořit o přirozeném vývoji. Stále pomíjíme onu historickou stopu, která ekosystémy přivedla do současného stavu, kdy jejich části jsou křehké a zranitelné a častokrát na prahu zániku.

K samovolným procesům

Obdobně jako u přirozených procesů můžeme dle Vyhlášky dovodit, že samovolné procesy jsou děje probíhající v rámci samovolného vývoje, Samovolné procesy probíhají v současnosti při spontánním působení přírodních sil v rámci vztahů jednotlivých složek ekosystému, ale zároveň i připouštějí ovlivnění člověkem v minulosti (např. obhospodařování) i nepřímé ovlivnění vývoje porostů v současnosti.

K vlivu času a v něm probíhajícím vývoji

Můžeme, a často tak činíme, hovořit jednak o ekosystémech a přirozeném vývoji a už nám uniká, že se pídíme po nějakém cílovém stavu, ačkoliv máme-li přijmout plný a neovlivňovaný přirozený vývoj, tedy nepřetržitý pohyb, je nezbytné se smířit se skutečností, že jde o trvalý proces změny. Pokud se pohybujeme v kategorii ekosystém s přirozeným vývojem a přirozená biodiverzita, je nezbytné přijmout, že jde o nepřetržitý chaos a změnu, zrození a zánik, nikoli v řádu našich dnů, let, či životů, ale v obdobích mnohem delších.

K přirozené biodiverzitě

V obdobích, kdy lidská populace přecházela od života, který neznamenal vnos či odnos hmoty či energie, tedy od lovu a sběru k záměrnému pěstování, tedy k záměrné tvorbě produktů potřebných pro zachování života s využitím přírodního prostředí, a také tyto produkty využívala pro směnu, tudíž docházelo k přenášení hmoty či energie do nebo z ekosystémů, se člověk začal přirozeným procesům pomalu vzdalovat. Docházelo k postupnému, byť ne trvalému a neměnnému, členění pozemků dle způsobu jejich užívání a postupně se vytvářely hranice pozemků. Nejprve dle způsobu jejich využívání, později i dle vlastnictví. Biodiverzita na pozemcích užívaných lidmi byla formována k takové struktuře, jejíž výsledek je odlišný od tzv. biodiverzity přirozené, tedy neovlivněné vnosem či odnosem hmoty či energie.

Vliv lidské činnosti, byl-li dlouhodobý, zanechal ve společenstvech svou stopu, kterou nepřekryjeme tím, že z hlediska vývoje na zlomkovou dobu několika desetiletí vliv člověka vyloučíme. Krajina si v sobě otisky předchozích dlouhodobých vlivů nese dál. Je třeba rozhodnout (a zase to bude lidské rozhodnutí, tudíž za pár let přijdeme na to, že zcela mylné), jaký vliv člověka je pominutelný, kdy můžeme krajinu ponechat samu sobě (ale důsledně a bez výjimek) a ona se přiblíží trajektorii přirozeného vývoje. Domnívám se, že se na ni, vzhledem k obdrženým vlivům a v současnosti odlišným podmínkám, než byly ty v časech svobodně samovolných úplně a zcela, už nevrátí. Tam, kde byl vliv člověka dlouhodobý v řádu tisíců let, vzhledem odlišným podmínkám než byly ty před počátkem lidského přetváření, můžeme jen s notnou dávkou uhlířské víry hovořit o návratu k přirozeným ekosystémům. Stejně jako se ze psa vyhnaného do lesa nestane vlk, nestane se z dříve dlouhodobě užívané krajiny člověkem přirozený ekosystém. Stane se z ní jiný ekosystém vzniklý na základě nějakého počátečního stavu a současných podmínek. A ty podmínky jsou vytvářeny interakcí klimatu, dynamických půdních podmínek a vlivu bioty na stanoviště. A toto všechno je vzájemně v neustálém procesu změny, tedy vývoje.

Předpokládám, že toto tvrzení rozbouří vášně, ale skutečně se přimlouvám za to, abychom přijali nepřetržitou změnu a chaos jako cíl, hovoříme-li o přirozené biodiverzitě, nesmutnili nad tím, že některý druh či část společenstva vinou měnících se podmínek začne živořit na hranici, či za hranicí svého zániku, protože v dlouhých časových rámcích neuchopitelných našimi životy, které k přirozenému vývoji patří, dochází ke změnám, které se nám nemusí líbit, ale hovoříme-li o přirozeném vývoji, musí být cílem změna, dynamika, proces a to neovlivněné činností člověka. Člověk je součástí přírody na úrovni domorodého obyvatelstva, které si z přírody bere jen pro zachování vlastního života, a všechno spotřebovává v místě a ponechává zde i odpady po spotřebě. Nic nepřináší, ani neodnáší. Bojím se, že tato představa je pro řadu kolegů nepřekousnutelná. Je snazší sledovat a obdivovat stav, než jásat nad procesem, který vede k cílům odlišným od našich představ.

Literatura

Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny v platném znění

Vyhláška č.64/2011, Sb. o plánech péče

Wikipedie

Dudley, N. (Editor) (2008):  Guidelines for Applying Protected Area Management Categories. Gland, Switzerland: IUCN. x + 86pp. WITH Stolton, S., P. Shadie and N. Dudley (2013). IUCN WCPA Best Practice Guidance on Recognising Protected Areas and Assigning Management Categories and Governance Types, Best Practice Protected Area Guidelines Series No. 21, Gland, Switzerland: IUCN, překlad Petr Roth.

Čížek, L., Miklín, J.: Chráněné druhy v chráněných územích, odsouzeny k bezzásahovosti, Fórum ochrany přírody 2, 2016

Novotný, V.: Prales trestá úspěšnost, Vesmír, 96, 2017 s. 205-207

Vrška, T., Hort L., Terminologie pro lesy v chráněných územích, Lesnická Práce č. 11, Praha 2003, roč.  82 ,s. 585 -587