Analýzy, komentáře

Jak je na tom ochranářský výzkum

Je výzkum pro ochranu přírody okrajové téma?

Pokud nahlédneme do celostátních koncepčních materiálů, jako je Státní program ochrany přírody, zjišťujeme, že problematika výzkumu pro ochranu přírody je zmiňována pouze marginálně. Naproti tomu Strategie ochrany biologické rozmanitosti České republiky obsahuje řadu zmínek o výzkumu biodiverzity v ČR (včetně taxonomie), který je tradičně na velmi vysoké úrovni – zde se však jedná o výzkum biodiverzity samotné. V tomto článku se zamýšlíme nad aplikovaným ochranářským výzkumem, který zkoumá, jak biodiverzitu (případně geodiverzitu) a další přírodní hodnoty chránit. Zdá se však, že v české státní ochraně přírody se stále udržuje myšlenkové schéma, podle kterého v zásadě dobře víme, co, kde a jak chránit, pouze potřebujeme naše představy společensky (politicky) prosadit. O tom, že je naopak třeba vést poměrně zásadní diskusi i o principiálních otázkách ochrany přírody, svědčí i nedávné založení Fóra ochrany přírody.

Jaké jsou příčiny dnešního stavu ochranářského výzkumu?

Současný stav je dán podle našeho názoru jednak příčinami obecnými, které vidíme i kolem nás v jiných státech EU, a pak příčinami specifickými, které jsou dány historickým vývojem české (československé) ochrany přírody po roce 1989. Mezi obecné trendy patří zejména problém „rozevírajících se nůžek“ mezi ochranářskou teorií a praxí – téma dnes již notoricky známé a na každé ochranářské konferenci zdůrazňované. Bylo by však chybou domnívat se, že je to pouze součást obecného trendu postihujícího všechny obory v důsledku stále přibývajících poznatků vědy a následné prohlubující se specializace oborů. Jsme přesvědčeni, že problém rozevírajících se nůžek je problémem především těch praktických oborů, které jsou do té míry konfrontovány s každodenní společenskou realitou ovlivněnou krátkodobým horizontem cílů (jako je např. vliv regionální politiky), že se rychle vytrácí dlouhodobý horizont a potřeba pevného vědeckého zakotvení oboru přestává být vnímána jako prioritní a nezbytná. Naopak jiné obory, jako např. medicína, mají dlouhodobě vybudované postupy a procesy od základní lékařské vědy až po poslední ordinaci praktického lékaře, a je v civilizovaných zemích nemyslitelné, aby lékařská praxe aplikovala postupy či léky, které těmito standardními procesy neprošly. Naše ochranářská praxe je naproti tomu stále do značné míry ovlivněna subjektivními rozhodnutími, často učiněnými pouze v lokálním kontextu, někdy i na základě tlaku místních politiků a bez analýzy širších souvislostí. V horším případě o volbě zvolených opatření rozhoduje pouze aktuální dostupnost finančních prostředků.

Co přinesla reogranizace výzkumu

Specifická situace české ochrany přírody se odvíjí od zlomového roku 1992, kdy na jedné straně došlo k obrovskému pozitivnímu posunu v důsledku nové legislativy v podobě moderního zákona na ochranu přírody a krajiny, na straně druhé však bohužel nedošlo k paralelnímu vybudování systému ochranářského výzkumu a vzdělávání, které by vytvořilo zpětnou vazbu zajišťující, že státní ochrana přírody zůstane trvale otevřenou, navenek srozumitelnou a nové poznatky vědy vítající organizací. Současná struktura a zaměření resortních výzkumných organizací a jejich dnešní priority mnohem více odrážejí historicky podmíněný stav zděděný z období před rokem 1989 než aktuálně potřebné oborové rozložení a současné priority resortu. Názorně je to vidět na ochranářském výzkumu přírody (biodiverzity a geodiverzity): přestože mezi organizacemi státní správy v resortu životního prostředí patří právě ochrana přírody mezi personálně nejvýznamněji zastoupené instituce (sekce ochrany přírody a krajiny na Ministerstvu životního prostředí, správy národních parků, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR včetně správ chráněných krajinných oblastí, Správa jeskyní České republiky), pak v rámci resortních institucí (ČHMÚ, ČGS, VÚKOZ, VÚV T.G.M.), které by měly odborně a metodicky státní správu podporovat, se této problematice věnují jen minoritní části VÚKOZ (např. přirozené lesy), ČGS (např. geoparky a problémy kyselé depozice), VÚV (např. ochrana perlorodky říční), přičemž resort má jen omezenou možnost ovlivňovat činnost a priority těch ústavů, které byly transformovány ve veřejné výzkumné instituce (v.v.i.). Resort životního prostředí ale na zadávání ochranářského výzkumu „svým“ organizacím v posledních letech v podstatě rezignoval poté, co již předtím ztratil svou finanční kapitolu z peněz na vědu a výzkum distribuovanou Radou vlády pro výzkum, vývoj a inovace. V letech 2008–2009 byla přijata koncepce, podle níž veškeré prostředky na vědu, výzkum a inovace budou rozdělovány jen ze dvou základních zdrojů, a to z Grantové agentury ČR (základní výzkum) a Technologické agentury ČR (aplikovaný výzkum). Tyto dvě agentury měly soustředit prostředky, které byly rozděleny mezi zhruba dvě desítky takzvaných poskytovatelů, zejména jednotlivých ministerstev. Tato reforma ale dopadla polovičatě. Některá ministerstva své prostředky uhájila (například MZe), jiná, např. MŽP, o ně přišla za vágní příslib vypisování „specifických témat“ z programů TAČR. Resort životního prostředí tak přišel o roční částku v nízkých stovkách milionů Kč. Ty sice byly před reformou na ochranářský výzkum vynakládány jen částečně, ale s dnešní zanedbatelnou částí je to situace zcela nesrovnatelná. Naděje, že si resort životního prostředí může vždy nechat v případě potřeby zadat nutnou studii „na klíč“ od akademických pracovišť, není reálná. Je nutné pochopit, jak dnes pracuje akademická sféra – ta preferuje dlouhodobý výzkum vlastních problematik, a protože je klíčově závislá na grantové podpoře, obvykle není schopna, zejména kapacitně, vyhovět jednorázovému požadavku s krátkou dobou plnění zakázky. Navíc by tyto hypotetické zakázky nepřinesly adekvátní výsledek ve formě ostře sledovaných publikací a jejich finanční přínos by v dnešní velmi kapitalisticky neúprosné vědě musel být velmi vysoký, bezpochyby vyšší než jsou reálné možnosti resortu.

Teoreticky si můžeme představit, že činnosti spojené s ochranářským vý- zkumem si zajistí přímo organizace státní ochrany přírody, jako třeba správy národních parků a chráněných krajinných oblastí, situace je ale právě opačná: po roce 1992 lze sledovat trend, kdy výrazně narůstá objem činností spojených s výkonem státní správy a tím ubývají kapacity pro odbornou terénní práci. Zjednodušeně řečeno, formální stránka ochranářské práce začíná převažovat nad obsahovou. I když stále existují na správách národních parků i CHKO odborná místa např. botanika či zoologa, ti, kdo na těchto pozicích pracují delší dobu, potvrdí, že stále menší objem své práce mohou věnovat činnostem, které odpovídají jejich vzdělání. Navíc v roce 1992 koncepčně založené výzkumné a monitorovací pracoviště tehdejšího ČÚOP (Český ústav ochrany přírody) v Brně, které bylo budováno jako pracoviště aplikovaného výzkumu v rámci státní ochrany přírody, bylo v prvním desetiletí tohoto století svým zřizovatelem systematicky rozpouštěno (včetně půdních laboratoří apod.) a jeho přeživší dvě oddělení byla v roce 2006 delimitována pod VÚKOZ, v.v.i.

Ochraně přírody chybí výzkumná základna

Výsledkem této situace je, že česká ochrana přírody nemá, ve srovnání s jinými obory, resortem systematicky zajištěnou výzkumnou a vzdělávací základnu. Není proto náhodou, že např. řadu červených seznamů (seznamů ohrožených druhů), což je typický příklad aplikovaného ochranářského výzkumu, dnes zpracovávají pracovníci z akademické sféry. Podobně velká část článků do odborného ochranářského periodika Příroda (vydávaného AOPK ČR) pochází z pera zaměstnanců akademické sféry. To, že má česká státní ochrana přírody stále poměrně vysokou odbornou úroveň, je dle našeho názoru dáno skutečností, že zde stále pracuje nemalý podíl zaměstnanců, kteří aktivně usilují, navzdory zavalení úřední agendou, o udržení své odbornosti a terénní zkušenosti, kterou si ale často doplňují ve svém volném čase. Podobně je i stále poměrně dobrá spolupráce mezi akademickou sférou a praktickou ochranou přírody založena především na zájmu konkrétních pracovníků z obou stran, nikoli tím, že by byla systematicky zakotvena či dokonce vyžadována. Z výše uvedeného plyne, že by bylo chybou se uspokojit konstatováním, že současná situace v komunikaci mezi výzkumem a ochranářskou praxí není zase tak špatná. Stávající trendy nedávají důvody k přílišnému optimismu.

Pomůže nárust vzdělávacích institucí?

Jako pozitivní se může jevit vzrůstající počet univerzit (případně i středních škol), kde se dnes v ČR vyučuje ochrana přírody (ochrana biodiverzity, péče o chráněná území apod.). Na ČZU Praha a UJEP Ústí n. Labem dnes existují dokonce fakulty životního prostředí. Samotný nárůst studentů, kteří procházejí určitým kursem ochrany přírody, však není důvodem k přehnanému optimismu. Jednak – jak to ostatně platí i v jiných oborech – zvyšující se kvantita studentů s sebou obvykle nese nižší kvalitu – a dále je rozhodující možnost uplatnění absolventů. Ta v ochraně přírody spíše postupně klesá, navíc řada nadšených a přírodovědně zdatných absolventů je po nástupu do zaměstnání ve státní ochraně přírody často konfrontována s realitou, která je více „o papírech a předpisech“ než přímo o přírodě. Neméně závažným problémem je absence dlouhodobého vzdělávání pracovníků ochrany přírody. Současný systém (zkoušky odborné způsobilosti) cílí na znalosti v oblasti veřejné správy, tedy zjednodušeně řečeno, aby pracovník ochrany přírody byl profesionálním ochranářským úředníkem. Systém vzdělávání, který by zajišťoval i trvalé vzdělávání v oblasti ochranářského backgroundu, tedy např. aby zoolog na správě CHKO či NP byl i po 20 letech praxe stále erudovaným zoologem a měl aktuální rozhled v ekologických vědách, zatím naší ochraně přírody schází (na rozdíl třeba od Lesů České republiky, kde každý revírník musí skládat zkoušky odborného lesního hospodáře a napsat a obhájit práci o koncepci hospodaření na svém revíru apod.).

Spolupráce s akademikdy a nevládními organizacemi je nutná

Skutečným pozitivem je, že většina pracovníků ochrany přírody si začíná složitost situace a hrozbu izolace státní ochrany přírody uvědomovat. Stejně tak je vnímán i fakt, že řešení nelze hledat uvnitř systému, ale naopak větší otevřeností navenek, užší spoluprací nejen s akademickou, ale i s nevládní sférou a širokou veřejností. V každém případě lze navázat na příklady dobré praxe týkající se spolupráce mezi akademickými pracovišti, jako jsou např. programy UNESCO Man and Biosphere a LTER (Long-term Ecological Research), projekty cílené na přípravu soustavy Natura 2000, Katalog biotopů ČR, konference např. Evropský kongres ochranářské bio- logie v roce 2009 v Praze, konference Výzkum a ochrana přírody pořádané Univerzitou Palackého v Olomouci (2008, 2010), účast akademických pracovníků na práci v radách národních parků, spolupráce na Národním lesnickém programu a nejnověji také aktivity Fóra ochranypřírody, cílené mj. i na publikování recenzovaných článků a poznatků praxe ve stylu Evidence-based Conservation (ochrana přírody založená na důkazech, více zde.

Návrhy řešení

Podle našeho názoru jsou ke zlepšení situace potřebné zejména následující kroky:

1. Formulování dlouhodobékoncepce ochranářského výzkumu: takový dokument by měl stanovit jasné cíle, priority a kroky, jakým způsobem dosáhnout trvalého a kvalitního zakotvení české ochrany přírody na vědeckých základech.
2. Zajištění prostředků na financování ochranářského výzkumu.
3. Na základě přijaté koncepce provést optimalizaci organizačního zajištění ochranářského výzkumu v resortních organizacích životního prostředí (spolu sezajištěním resortních prostředků).
4. Posílení role interního výzkumu a monitoringu: inventarizační průzkumy a monitoring by měly být z části zajišťovány přímo institucemi ochrany přírody, kde by měl být dostatek kapacit (personálních i časových), které umožní udržet přímý kontakt profesionálních pracovníků ochrany přírody s vědeckými poznatky a s realitou v terénu.
5. Zajištění dlouhodobého vzdělávání ve spolupráci s univerzitními pracovišti: vytvořit dlouhodobý systém vzdělávání zajišťující, že zaměstnanci státní ochrany přírody si budou udržovat vysokou úroveň vzdělání nejen v oblasti veřejné správy a práva životního prostředí, ale i primárních přírodovědeckých poznatků, tak aby byla zajištěna nejen profesionální úroveň formální, ale i věcné stránky ochranářských rozhodnutí a zvolených opatření.
6. Užší spolupráce státní ochrany přírody s nevládní sférou a širokou veřejnosti: vývoj státní ochrany přírody v ČR v posledních letech ukazuje, jak zranitelná je státní ochrany přírody, která je budována převážně odshora (problém většiny post komunistických zemí) a nikoli zároveň odzdola, jako např. v Anglii, kde hlavním motorem ochrany přírody jsou nevládní organizace, pozemkové spolky, vlastníci půdy apod., a proto je zde ochrana přírody stabilnější a více imunní vůči krátkodobým výkyvům společenských (politických) priorit. Jedině taková ochrana přírody má totiž skutečně dlouhodobou perspektivu.