Analýzy, komentáře

Platby zemědělcům podle reálné druhové bohatosti luk – první kroky v ČR

Platba za výsledek má zcela obrácenou logiku než současné zemědělské dotace zacílené na environmentální problémy, zejména agro-environmentálně-klimatická opatření (AEKO). V jednotlivých AEKO titulech má zemědělec přesně předepsány podmínky hospodaření, které musí dodržet – jak smí maximálně hnojit, kolikrát ročně a kdy musí pozemek posekat atd. Podle těchto podmínek je vypočtena sazba dotace, ale především jsou právě tyto podmínky hlavním předmětem kontrol: nesplní-li zemědělec některé z nich, je sankcionován krácením platby. To, jaký environmentální efekt takto nastavené hospodaření přineslo, se do výše platby nijak nepromítá.

„Result-based payment“ na to jde opačně. Podmínky hospodaření nejsou závazné, ale jen doporučené. Je však definován environmentální stav (většinou ve vícestupňové podobě), který má být daným hospodařením udržen či dosažen – např. druhová bohatost travního porostu, počet hnízd na pozemku atd. Zemědělec tedy dostává platbu podle reálného environmentálního stavu svých pozemků a do výše platby se naopak nepromítá dodržování žádných podmínek.

Výhody takového přístupu jsou nabíledni: především si stát od zemědělců „kupuje“ opravdový výsledek, tj. platí jim právě za takovou míru veřejných služeb, kterou reálně poskytují. Systém navíc uvolňuje zemědělcům ruce, jelikož odpadá předepisování různých termínů, limitů a podmínek, jejichž striktní dodržování je zejména při kombinaci různých managementů skutečně komplikované.

Je ostatně relevantní předpokládat, že jsou-li některé zemědělcovy pozemky vegetačně cenné či stabilně obývané určitými živočišnými druhy, nebylo jeho dosavadní hospodaření v zásadním konfliktu s přírodou a není tedy nutné stanovovat mu najednou „balík“ podmínek. Namísto soustředění se na podmínky se zemědělec zaměří především na sledování stavu svých pozemků, aby environmentální výsledek udržel a platbu získal, což je velmi dobrý motivační efekt. Neudrží-li výsledek, dostane platbu nižší či žádnou, ale při zlepšení může naopak dosáhnout na vyšší platbu za vyšší stupeň výsledku. Je to spravedlivé, motivační a psychologicky přijatelnější, nežli sankce za neplnění podmínek.

Zavedení tohoto přístupu však naráží na několik zásadních překážek. Především – jak definovat příslušný environmentální stav a jeho stupně? To znamená, jakými kritérii definovat například druhovou bohatost louky, hnízdění ptáků či třeba protierozní ochranu tak, aby definice byla jednoduchá, jednoznačná a terénní ověření nebylo náročné? Druhý velký zádrhel není tak nápadný – zemědělci fakticky nemají 100 % kontrolu nad environmentálním stavem svého pozemku, neboť existuje i řada vnějších vlivů. Zemědělec tedy může hospodařit maximálně ohleduplně, a přesto nemusí platbu získat.

Přes uvedené komplikace se různě v Evropě daří dotační tituly založené na platbě za výsledek implementovat. Jejich rozsah přesahuje rámec tohoto článku, takže zájemce odkážeme na obsáhlý webový zdroj, který vedle základní přehledové studie implementovaných titulů nabízí také jejich webovou databázi a příručku s návodem, jak titul s platbou za výsledek vytvořit. Vše je dostupné na stránkách Evropské komise.

Za zmínku stojí uvést i jakési „hybridní“ tituly, které tato databáze rovněž zahrnuje. Kombinují platbu za výsledek se základní sadou podmínek hospodaření. Vtip je v tom, že neudrží-li zemědělec environmentální výsledek, ale prokáže splnění podmínek, získává stále nějaký podíl platby (např. 70-80 %). Je to tedy pojistka pro případy, kdy zemědělcům kvůli významným vnějším vlivům vzniká nejistota ohledně platby.

Podrobně naopak rozebereme platby za druhovou bohatost luk v Německu, které se zdají být velmi snadno upravitelné na naše podmínky.

Metoda přenositelná do ČR – německé platby podle indikačních druhů rostlin

V Německu má každá spolková země svůj Program rozvoje venkova, tedy i své specifické agro-environmentální tituly. Platbu za druhovou bohatost luk zavedlo již sedm zemí, přičemž Bádensko-Württembersko začalo již v období 2000-2006. Základ metody je prakticky totožný, přístupy jednotlivých zemí se liší především seznamy indikačních druhů a metodou jejich záznamu při terénním šetření. Nejlepší inspirací pro ČR mohou být příklady Bavorska a Saska, které mají přístup velmi podobný, jednoduchý a navíc lze díky biogeografické blízkosti i u nás částečně vycházet z jejich seznamů indikačních druhů.

V čem tedy metoda spočívá? Pro celou zemi je definována jedna sada indikačních druhů rostlin, většinou v počtu 25-35. V seznamu jsou sjednoceny druhy typické pro hlavní biotopy travních porostů (mezofilní, horské, aluviální, podmáčené louky atd.). Položkou seznamu může být i skupina příbuzných druhů s podobnou indikační hodnotou. Následně je stanovena metoda terénního záznamu (většinou průchod transektem), při němž je rozhodující pouze přítomnost/nepřítomnost indikačního druhu v konkrétním porostu. Výsledné stupně environmentálního výsledku jsou pak definovány jednoduše jako dosažený počet indikačních druhů. Většinou se uplatňují platby za 4, 6 nebo 8 druhů ze seznamu.

Logiku tohoto principu dobře ilustruje podpůrná analýza z Bavorska, která posloužila právě k sestavení druhového seznamu. Bavoři pracovali s databází 6 000 vegetačních snímků z monitoringu luk. Celkem 20 % druhově nejbohatších porostů z této databáze dosahovalo na ploše 5 x 5 m více než 25 druhů rostlin (zatímco průměr je 19 druhů), a zároveň tyto porosty zahrnovaly minimálně 4 indikační druhy ze seznamu. To je velmi silné zdůvodnění pro metodiku v tom smyslu, že nález 4 a více indikačních druhů v porostu je postačující k jeho ohodnocení jako druhově bohatého.

Přípravná studie ze Saska zase dobře definuje kritéria pro výběr indikačních druhů rostlin:

• Žádné druhy hojné na TTP

• Žádné typické druhy intenzivně využívaných TTP

• Žádné druhy cizí pro TTP

• Žádné indikátory ruderalizace

• Žádné druhy s vysokými požadavky na živiny

• Žádné druhy s vysokou snášenlivostí seče

• Žádné nebezpečné jedovaté druhy

• Jednoduše rozpoznatelné druhy

• Druhy reprezentující všechny relevantní stanoviště

• Nadregionální rozšíření ve státě (žádná regionální diferenciace)

• Žádné druhy s příliš řídkým výskytem, žádné druhy se speciálními požadavky na stanoviště

Metoda záznamu druhů v terénu je velmi jednoduchá:

• V porostu se stanoví nejdelší možná přímá linie průchodu pozemkem (nejčastěji úhlopříčka).

• Průchod začíná 5-10 m od okraje pozemku, aby byl odfiltrován okrajový efekt (přítomnost lemových druhů, zástin apod.).

• Linie průchodu se odhadem rozdělí na 2-3 stejně dlouhé úseky podle velikosti pozemku (hraniční velikost bývá 1 ha).

• Při průchodu se zaznamenává přítomnost indikačních druhů v pásu širokém 2 m (cca na šířku upažené paže na obě strany od osy průchodu). Nezaznamenávají se pouze velmi ojedinělé výskyty, u nichž by při kontrole hrozilo riziko nenalezení.

• Druhy se zaznamenávají do formuláře za každý úsek zvlášť. Rovněž minimální počet druhů musí být splněn pro každý úsek.

Důležité je, že toto vyhodnocení musí být provedeno pro každý pozemek přihlašovaný do platby za výsledek. Pozemky však neposuzují pracovníci ochrany přírody, zodpovědnost je zcela na farmáři. Není stanoveno, zda musí transekt projít sám nebo to může za něj učinit např. jeho odborný subdodavatel. Státní orgány provádějí pouze případné kontroly, kdy podle stejné metodiky a na zaznamenané trase transektu vyhodnotí stupeň druhové bohatosti a v případě dosažení jiného stupně (vyššího i nižšího) změní i platbu.

V každém případě se zemědělec musí v nalezených druzích orientovat, aby mohl sledovat stav porostu alespoň rámcově. Proto se seznamy indikačních druhů zpracovávají v podobě barevného atlasu či katalogu setříděného podle barvy květu. Kvůli jednoduchosti a zvládnutelnosti metody se rovněž podobné druhy slučují do jedné skupinové položky (např. „žlutě kvetoucí bobovité“, „čertkus, chrastavec a hlaváč“ apod.).

Doufejme, že i takto stručný popis metody bude znít využitelně pro naše podmínky. Co již bylo podniknuto v tomto směru za kroky a jaké další budou zapotřebí, na to se podíváme v závěru článku.

Jak na platbu za výsledek v ČR?

Metoda hodnocení luk podle indikačních druhů je v letošním roce testována v rámci menšího projektu podpořeného MŽP a Jihočeským krajem; nositelem je spolek Juniperia. V projektu není reálné zkoušet samotné platby, zaměřuje se především na přizpůsobení metodiky a také na získání základní odezvy od zemědělců.

Konkrétně se projekt věnuje několika základním kamenům, které by měly být využitelné i pro případné oficiální nasazení metody v rámci AEKO:

• Seznam indikačních druhů pro ČR. V této fázi jde pouze o expertní sloučení seznamů z Bavorska a Saska – vyloučení netypických druhů i druhů u nás velmi častých, přidání některých druhů na základě pravidel pro jejich výběr. Pro budoucí nasazení metody bude nutné seznam upravit na základě robustnějších analýz.

• Metodika terénního záznamu. V tomto případě jde opravdu jen o přepis a lehkou úpravu vzájemně podobných metod ze Saska a Bavorska a vytvoření druhového check-listu.

• Vyzkoušení metody na cca 15 farmách a získání odezvy od zemědělců. Na každé farmě (v několika územích ČR) je otestováno 3-5 luk různé kvality. Se zemědělci se probírá smysluplnost metody a zájem o ni, rozpoznatelnost druhů atd.

• Katalog indikačních druhů. Bude publikován ke konci roku 2018 a bude dostupný elektronicky. Vzhledem k očekávaným úpravám druhového seznamu poslouží spíš k dalšímu testování metody a jako vzor pro finální zpracování.

Hlavní závěr celého tohoto snažení lze vyslovit již nyní - funguje to! Přestože je metoda z úhlu pohledu botanika příliš jednoduchá a možná nepřesná, pro zjednodušené odstupňování luk podle druhové bohatosti postačí. Při terénním hodnocení se snad nenašel případ, kdy by výsledek metody byl v příkrém rozporu se zjevnou ekologickou realitou (tj. druhově chudá, produkční louka by dle metody vyšla jako druhově bohatá a naopak).

Díky rozdělení transektu na 3 části (v každé části musí být dosažen určitý počet druhů) a nezaznamenávání výjimečných výskytů je navíc zajištěno, že jako druhově bohaté vyjdou pozemky s relativně rovnoměrným rozptylem druhů v porostu. Seznam slučující druhy napříč biotopy zase zajistí, že i v případě nevyhraněného porostu či gradientu na pozemku (př. vlhkostní gradient po spádnici) mohou být pozemky bez problémů vyhodnoceny, což by nebylo možné při obvyklém syntaxonomickém či biotopovém přístupu.

V neposlední řadě je metoda poměrně rychlá. Při získání rutiny lze většinu pozemků zvládnout v rozsahu 5-15 minut, pouze velké či členité bloky trvají o něco déle.

Aby však bylo možné širší uplatnění této metody, je potřeba některé kroky dotáhnout konkrétně:

• Seznam indikačních druhů zpřesnit na základě analýzy. Optimální by byl způsob obdobný jako v případě Bavorska, tj. v databázi druhových záznamu arbitrárně stanovit skupinu druhově nejbohatších porostů a poté extrahovat druhy tuto skupinu indikující. Druhou možností je pracovat s frekvencemi a dalšími parametry diagnostických/konstantních druhů vybraných společenstev sekundárních trávníků.

• Zvážit „zesložitění“ metodiky přidáním významných chráněných druhů, přestože kritéria pro indikační druhy požadují vyhnout se druhům příliš vzácným a citlivým. Přítomnost chráněných druhů je však rovněž environmentálním výsledkem, který může být žádoucí ohodnotit. Při zohlednění požadavku na rozpoznatelnost druhů lze uvažovat o zahrnutí např. orchidejí nebo hořců (daná skupina druhů pravděpodobně jako jedna kolonka v seznamu). Jejich přítomnost může být hodnocena i jinak než u ostatních druhů v seznamu – např. zvýší stupeň dosaženého výsledku o 1 apod.

• Rozhodnout kompetence při posuzování porostů. Podle dosavadních zkušeností z projektu se nezdá, že by běžný zemědělec zvládl metodicky správně provést terénní šetření. Úvahy tedy směřují spíše k externím odborníkům (certifikovaným či ne?), kteří by terénní šetření zpracovali jako podklad farmáři pro přihlášku. Farmář by se však seznámil s nalezenými druhy a při běžném hospodaření by sledoval, zdali na daném pozemku zůstávají či se jejich zastoupení mění. Tento proces je možné přirozeně rozšířit i o některé prvky faremního plánování, jako např. zkonzultování vhodného hospodaření na daném porostu či následné každoroční návštěvy monitorující změny a upravující hospodaření.

Samozřejmě, že „ostré“ nasazení platby za výsledek do systému dotačních titulů bude vyžadovat řadu dalších systémových příprav, avšak tyto úvahy zatím nejsou na pořadu dne. Doufejme však, že brzy budou a že tento progresivní způsob odměňování zemědělců spatří světlo světa i u nás.