Analýzy, komentáře

DOBRODRUŽSTVÍ S PŘÍRODĚ BLÍZKOU OBNOVOU

Před deseti lety, kdy jsme se snahami o zrovnoprávnění tohoto levného a šetrného způsobu péče o krajinu začínali, se zdálo, že vše by mohlo jít i rychleji. V cestě však stály ne zrovna lehké překážky – nepřející legislativa, stereotypní rozhodování některých úřadů či ekonomické zájmy rekultivačních firem na Mostecku.

Představme si na chvíli, že rozhodujeme mezi dvěma postupy. Jeden ušetří peníze státu i firmám, pomůže ohroženým druhům, zvýší geodiverzitu i biodiverzitu, vytvoří v krajině unikátní, často i „naturová“ stanoviště a shodnou se na něm vědci, neziskovky i těžební firmy. Nová stanoviště mají navíc velký rekreační potenciál, který s jejich ochranou obvykle vůbec nebývá v rozporu. Druhý způsob stojí o mnoho více peněz, ohrožené druhy likviduje ve velkém, geodiverzitu i biodiverzitu snižuje a vytváří běžné monokultury dřevin. Rekreovat se tam chodí jen houbaři na podzim, protože na vrstvě jehličí bez vegetace se houby dobře hledají. Těžební firmy ho využívají bez nadšení, některé i proti své vůli, za nesouhlasného mručení vědců a neziskovek. Kterému z oněch postupů byste dali přednost? To už skoro nezní ani jako dilema, že?

Odkud vítr fouká?

Přírodě blízkou obnovu po těžbě dnes prosazuje široká koalice různorodých zájmových skupin, v podstatě by se dalo říci „od Greenpeace po Sokolovskou uhelnou.“ Její zárodek vznikl na semináři, který uspořádala Calla v prostorách ministerstva životního prostředí v roce 2008. Úředníci tehdy uslyšeli od vědců, nevládních organizací i zástupců Těžební unie, že chtějí zrovnoprávnit tento způsob péče o krajinu s ostatními rekultivacemi. Neformální koalice se začala pravidelně scházet a postupně nabalovat další podporovatele. Pokud v této oblasti pozorujeme jistý pokrok, je to hlavně zásluha jinak nesourodého společenství lidí, kteří na různých úrovních systematicky prosazují využívání přírodních procesů v rekultivační praxi. Patří do ní vědci a studenti, lidé z neziskovek a vědeckých společností, progresivní těžební a rekultivační firmy, Těžební unie, úředníci státní správy ochrany přírody, muzejníci, učitelé, amatérští přírodovědci.

Spontánní a řízená sukcese se proměnily v široce přijímané odborné termíny.

Jedním z klíčových prvků tohoto snažení je určitě i novinka posledních deseti let, kterou můžeme směle nazvat „česká škola ekologie obnovy“. Její postavení ve světové vědecké komunitě stvrdilo uspořádání prestižní mezinárodní konference ECER 2012 v Českých Budějovicích. Podle Web of Science byla vloni čtvrtina odborných článků o přírodě blízké obnově napsána Čechy (druzí Němci mají zhruba poloviční počet). Našim výzkumníkům se podařilo nasbírat obrovské množství cenných dat o řadě skupin organismů (od rostlin přes hmyz a pavouky až po obratlovce) a z mnoha typů postindustriálních lokalit – výsypek, kamenolomů, pískoven, těžených rašelinišť nebo odkališť. Kromě publikování výsledků ve vědeckých časopisech mají navíc mnozí čeští výzkumníci velký přesah do praxe. Spolupracují s těžaři i neziskovkami, podílejí se na praktické obnově v terénu, konzultují a připomínkují projekty či rekultivační plány.

Mírný pokrok v mezích zákona

I přes dobré výsledky oboru a přes velikou snahu všech zúčastněných trvalo dlouhých sedm let (a devět ministrů životního prostředí), než došlo k první legislativní změně podporující přírodě blízkou obnovu. V roce 2015 schválil parlament změnu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která zjednodušila změny rekultivačních plánů z důvodu ochrany přírody. Pokud dnes příslušný úřad registruje v těžebním prostoru významný krajinný prvek nebo vyhlásí přechodně chráněnou plochu, může se rekultivační plán změnit, ovšem nejvýše na 10 % dobývacího prostoru. Ustanovení by mohlo pomoci zejména u starých rekultivačních plánů, které dodnes trvají na rychlé obnově zemědělské půdy nebo zalesnění, často s využitím borových monokultur nebo dokonce nepůvodních dřevin s velkým invazním potenciálem, např. dubu červeného.

Spousta lidí naštěstí nečekala na příznivou legislativní situaci a začala jednat. Nedokonalým zákonům navzdory prosadili a uvedli v život několik pozoruhodných projektů přírodě blízké obnovy, někdy dokonce s přidanou hodnotou kvalitního vědeckého výzkumu. Sukcesní plocha na Radovesické výsypce v Podkrušnohoří, vápencové lomy na okrajích Brna v Mokré a na Hádech, revitalizované rašeliniště Soumarský most na Šumavě, pískovna Cep II na Třeboňsku a celá řada dalších lokalit dnes slouží jako příklady dobré praxe, na nichž můžeme ukazovat a dokazovat, že příroda si obvykle nejlépe poradí sama. A pak tu máme samozřejmě spoustu „selských“ lomů, miniaturních pokladnic biologické rozmanitosti, na jejichž rekultivaci nezbyly čas, chuť, peníze nebo všechno dohromady. V kterémkoliv z nich rychle pochopíte, že příroda si poradí i bez vysévání trávníků a hnojení borových sazenic.

Řídit či neřídit?

Trendem posledních několika let se stává posun od spontánní sukcese k sukcesi řízené (usměrňované). Poměrně dobře už víme, co se stane, když necháme těžebnu či deponii samovolně zarůstat. Pro ochranu přírody, zejména živinami chudých stanovišť, jsou ale většinou daleko zajímavější iniciální a raná sukcesní stadia, než výsledek spontánní sukcese, byť i ten bývá řádově lepší než obligátní sada boroviček v zákrytu. V posledních letech se proto učíme, jak sukcesi brzdit, blokovat nebo vracet na začátek. Na široké škále možností figuruje vedle již vyzkoušeného využívání těžké techniky také tzv. nízkonákladový management, který využívá vodní erozi, svahové pochody nebo narušování vlivem rekreační činnosti. Zkoušíme způsoby, které povedou k obnově vzácných společenstev, např. písčin a suchých trávníků s využitím přenosu biomasy ze zachovalých lokalit. Hitem se stává i využití ochranářského potenciálu míst, o která donedávna nikdo ani pohledem nezavadil, např. odkališť. Hledáme přitom možnosti, jak zachovat jejich atraktivitu pro ohrožené druhy a zároveň ochránit okolí před toxickými látkami.

Spontánní a řízená sukcese se v posledních letech proměnily z nesrozumitelných či zavrhovaných slov v sice ne všeobecně, ale určitě široce přijímané odborné termíny. Pomalu se tedy stávají ochranářským „mainstreamem“, což s sebou přináší zcela jiný typ rizik. Najednou jimi šermuje kdekdo, aniž by bylo jasné, co jimi přesně rozumí, zda jim vůbec rozumí nebo jestli se jimi nepokouší zamaskovat nějakou lumpárnu. Do oběhu se dostávají opravdu „pozoruhodné“ projekty s nálepkou „ekologické rekultivace“, např. zavezení celého lomu a ponechání vzniklé plochy spontánní sukcesi. Oznámení a dokumentace EIA se náhle plní slovními obraty, které nám podezřele připomínají naše vlastní (v lepších případech s uvedením citace). A některé těžební firmy se začínají tvářit, že jim vlastně vůbec nejde o těžbu, ale přicházejí do krajiny vytvářet nová biocentra a zvyšovat biodiverzitu.

Zážitková obnova

Zkrátka a dobře – práce spíše přibývá, ale zdá se, že přírodě blízká obnova se pomalu stává alternativou. Prozatím to není alternativa rovnocenná a dopředu ji žene spíše nadšení jednotlivců než systémový přístup státu, ale díky alespoň za to. Velkým úkolem se nyní stává vysvětlení našich záměrů laické veřejnosti, která stále považuje za tu správnou přírodu i vysázené borové monokultury. Tady pomůže, když lidem otevřeme lomy a necháme je, aby se sami přesvědčili. Ať se chodí koupat do pískoven, ať vyrážejí po naučných stezkách do kamenolomů, schovávají a hledají „kešky“, pozorují a fotografují „novou divočinu“. Vnímavý člověk brzy zjistí, že na borové plantáži rosničku ani rosnatku nepotká a že chaos vzniklý přírodní cestou je mnohem hezčí, zajímavější a dobrodružnější.

Přírodě blízká obnova se pomalu stává alternativou.

Možná by tak přírodě blízká obnova mohla pomoci i ochraně přírody, která je dosud částí veřejnosti vnímána jako spíše restriktivní obor. Právě postindustriální lokality představují vhodná místa, kde sešlap vegetace a další lidské aktivity přírodě prospívají, a kam můžeme (s trochou nadsázky) bez obav pustit lidi pod aktualizovaným ochranářským heslem: „Rozdupej a chraň!“