Analýzy, komentáře

Faremní environmentální plánování – má u nás vůbec budoucnost?

Vedle výhod faremních plánů je však známa i řada problémů s nimi spojených, zejména pokud by měly být zavedeny jako standardní součást procesu vstupu do určitých dotačních programů. Faremní plány totiž musí pomáhat jak přírodě, tak zemědělcům, a to se nestane jen tak samo od sebe. Naopak, mohou vnést do již dosti zregulovaného zemědělského prostředí další zátěž a stát se tak kontraproduktivními.

Co jsou vlastně faremní plány zač, jak fungují v zahraničí a co se na nich udělalo v ČR za práci? A jak by to mohlo vypadat, aby taková veskrze užitečná věc fungovala i u nás?

Co je faremní environmentální plán

Předně je nutno říct, že faremní environmentální plán není nijak ustálený, natož kodifikovaný pojem. Je to pouze vžité pojmenování pro specifickou metodu, jejíž různé aplikace mají určité společné rysy.

Faremní plán slouží k nastavení takových opatření na pozemcích farmy, která plní nějaké environmentální cíle. Často je cílem právě ochrana a podpora biodiverzity, tj. péče o druhově bohaté travní porosty, hospodaření umožňující hnízdění ptáků, udržující populace motýlů apod. Důležité však je hledání řešení právě na faremní úrovni. Proč? Především má každá farma jiný potenciál k přizpůsobení svého hospodaření potřebám přírody, což je dáno např. počtem a druhem chovaných zvířat, strojním vybavením, bilancí krmiv a hnojiv apod. S tím souvisí i zvládnutelnost všech přírodě prospěšných opatření jakožto celku – nároky na velké omezení hnojení nebo např. sečení příliš diverzifikované v čase a prostoru zkrátka mohou být ekonomicky i organizačně nereálné.

Z výše uvedeného vyplývá další důležitý princip faremních plánů: musí být prospěšné i pro samotné farmáře. Rozhodne-li se farmář zavázat k určitým opatřením pro přírodu, nechť je mu pomoženo vymyslet to tak, aby to pro něj bylo zvládnutelné a přijatelné. Toto hledání rovnováhy mezi environmentálním přínosem a dlouhodobou zemědělskou proveditelností je ústřední zásadou faremního plánování a systém faremních plánů musí být vždy zaváděn tak, aby dokázal tento cíl garantovat.

Základem faremního plánu je spolupráce zemědělského podniku s odborníkem – poradcem, který dokáže prakticky rozpoznat potřeby životního prostředí a ochrany přírodních hodnot na farmě a provést jejich průzkum. Faremní plánování obvykle zahrnuje tyto po sobě jdoucí fáze:

1. – navázání komunikace s farmářem, seznámení s hospodařením, shromáždění podkladů
2. – časově efektivní zhodnocení biodiverzity faremních pozemků, záznam informací dle metodiky
3. – volba a specifikace opatření v návaznosti na předchozí fáze, úprava na základě komunikace s farmářem
4. – shrnutí výsledků předchozích fází do předepsané podoby, event. příprava podkladů k žádosti o dotaci
5. – hodnocení průběhu zavedených opatření a jejich případná úprava (tato fáze nebývá vždy využívána)

V nejužším slova smyslu je faremní plán dokument vytvořený zpracovatelem a projednaný se zemědělcem, který shrnuje údaje o životním prostředí a přírodních hodnotách na farmě, dohodnutých způsobech hospodaření a dotačních titulech či další potřebné údaje.

Faremní plány se nejčastěji využívají právě pro nastavování dotačních opatření určených k péči o přírodu a krajinu (nejčastěji agro-environmentální opatření v rámci Společné zemědělské politiky EU), ale nalezly vhodné uplatnění i jako součást certifikačních schémat. Pár ukázek z reálných implementací faremních plánů shrnuje následující podkapitola.

Jak fungují faremní plány ve Velké Británii

Agro-environmentální opatření

V Anglii mají faremní plány tradici již několik desítek let. Agro-environmentální dotace se zde dělí na základní, plošně dostupnou úroveň (Mid Tier) a na vyšší nadstavbovou úroveň (Higher Tier), pro niž je povinné mít zpracovaný faremní plán.

Vlastní metodika faremního plánu je důkladně rozpracovaná. Základním stavebním kamenem metodiky je detailní katalog prvků rozdělených do skupin: orná půda, pobřežní biotopy, prvky ohraničující pozemky, travní porosty, vřesoviště, historické krajiny, mokřady, křoviny a vyšší vegetace, prvky s dřevinami a jednotlivé druhy. Stěžejní charakteristikou definovanou pro každý prvek v katalogu je tzv. posouzení stavu (condition assessment). To je prováděno na základě seznamu jasně vyhodnotitelných kritérií specifických pro každý prvek. Podle počtu splněných/nesplněných kritérií je následně stanoven výsledný parametr (A – vše splněno, B – 1 nesplněno atd.). V záznamové tabulce k faremnímu plánu se následně uvádějí čísla (kódy) nesplněných kritérií, takže výsledná informace o stavu daného prvku je poměrně přesná, ačkoli samotný záznam je neobsáhlý a nenáročný.

Hlavní efekt faremního plánování je pochopitelně umožněn díky nabídce managementových titulů, které jsou provázány na kategorie mapovaných prvků a všechny z hodnocených prvků pokrývají. Vedle agro-environmentálních titulů tvořících většinu nabídky využívají anglické faremní plány i dalších opatření, jako např. neproduktivní investice, zalesňování apod. Katalog prvků obsahuje doporučení pro management každého prvku, a to v závislosti na konkrétním vyhodnoceném stavu.

Nabídka managementových titulů obsahuje různé úrovně variability. Pro většinu prvků, u nichž je to relevantní (většinou různé biotopy), existují managementové varianty: „údržba“ (maintenance), „obnova“ (restoration) a „vytvoření“ (creation). Další variabilita je přidána prostřednictvím tzv. „doplňků“ (supplement). To jsou části managementu, které nemají smysl samy o sobě, nýbrž jako doplněk hlavnímu managementu (např. zvláštní management invazních druhů jako doplněk péče o biotop). Doplňky mají rovněž svou dotační sazbu a je stanoveno, s kterými managmentovými tituly jsou kombinovatelné. Nejjemnější složka variability opatření je pak v rukou samotného zpracovatele, který má možnost upravit předem definované parametry managementu v rámci určitých rozmezí (např. různé termíny, zatížení atd.), které nemají zásadní vliv na náročnost a tedy na platbu, ale pro konkrétní biotop jsou důležité.

Systém nadstavbových opatření v Anglii má v sobě začleněnu i fázi návazných kroků s možností úprav managementu. Pro plochy s nadstavbovým managementem jsou ve faremním plánu popsány „indikátory úspěchu“ (indicators of success), které napovídají, zda má zvolený management očekávaný dopad na daný předmět ochrany. Tyto indikátory se vyhodnocují při pravidelných návštěvách odborného poradce na farmě (většinou 1x ročně) a v případě potřeby je možné provádět menší změny managementu.

Poradci jsou u anglických agro-envi placeni formou jednorázové částky za zpracování faremního plánu, odstupňované dle velikostní kategorie farmy. Částku nejprve platí zemědělec, po schválení přihlášky dostane proplaceno 75 %.

Certifikační schémata

Certifikační schémata jsou jakési „značky environmentální kvality“ zaručující splnění určité úrovně šetrnosti k životnímu prostředí ze strany farmáře. Používají se k označování potravin a dalších zemědělských produktů jako informace pro zákazníka. Faremní certifikační schémata s tématikou životního prostředí či přímo biodiverzity fungují většinou jako privátní iniciativy operující na národní úrovni a jen v Anglii/Velké Británii jich existuje několik. Faremní plány v tomto případě plní poněkud jinou roli než při cílení dotací a tudíž i jejich metodika je definována specificky pro potřeby toho konkrétního certifikačního schématu.

První ze dvou certifikačních schémat, na nichž si ilustrujeme použití faremního plánu, je značka LEAF (Linking Environment And Farming). Jedná se o plošné, často využívané schéma s relativně významným podílem na trhu (potraviny s touto značkou běžně dostupné v supermarketech apod.). Faremní plán je jedním z povinných bodů (Critical Failure Point) a má část auditovou (Whole Farm Conservation Audit), která zachycuje všechny definované prvky mající vztah k biodiverzitě: území s jakýmkoli statutem ochrany, útvary povrchových vod, přírodní a polopřírodní biotopy (cenné travní porosty, mokřady aj.), krajinné prvky, výskyty významných druhů. Druhou částí je pak vlastní faremní plán (Whole Farm Conservation Plan), který pro všechny prvky zmapované v rámci auditu specifikuje managementové opatření – konkrétní povinné či volitelné podmínky požadované certifikačním schématem.

Příkladem podmínek takto specifikovaných prostřednictvím faremního plánu mohou být např.: omezení frekvence a času údržby krajinných prvků (příkopy, liniové hraniční prvky – seč a zástřih mimo hnízdní období, údržba 1x za 2–3 roky, u příkopů seč pouze jedné strany v daném roce), 2m široké ochranné pásy kolem polí (bez hnojiv a pesticidů, stanovené frekvence seče), alespoň jedna konkrétní aplikace pro každý z prvků tzv. „velké trojice“ (Big 3) pro ptáky zemědělské krajiny (hnízdní stanoviště, jarní potravní nabídka – hmyz a zimní potravní nabídka – semena).

Druhým schématem využívajícím faremní plán je Conservation Grade. Jedná se o náročnější, ambiciózní schéma postavené na povinnosti vyčlenit 10 % farmy pro managementy/stanoviště na podporu biodiverzity (pylové a nektarové směsi, potravní výsevky pro ptactvo, trsnatá a jemnostébelná travnatá stanoviště, ostatní biotopy). Faremní plán (Conservation Grade Farm Environment Plan) je povinnou podmínkou certifikace a specifikuje konkrétní podobu výše uvedených podmínek (umístění a rozměry konkrétních požadovaných biotopů, osevní směsi dle stanovených možností, údržbu vytvořených biotopů apod.).

Faremní environmentální plány u nás

První experimenty s faremními plány u nás začaly již krátce po vstupu do EU (období cca 2005–2008). Zejména environmentální neziskové organizace tehdy začaly na několika málo farmách testovat, jak vůbec metodicky uchopit terénní hodnocení farem, jak uspořádat vlastní dokument faremního plánu, jak komunikovat se zemědělci a zda vůbec faremní plán může přinést nějaké změny.

Druhá fáze vývoje byla úzce provázána s přípravou na nové dotační období EU (2013+) a probíhala cca od roku 2009. Faremní plán byl jedním z uvažovaných nástrojů pro podporu lepšího využití nových agro-environmentálních titulů. V rozvoji metody bylo klíčové především navrhnout časově zvládnutelnou metodiku terénního průzkumu a standardizovat osnovu výsledného dokumentu.

V rámci této přípravy zavedení faremních plánů do systému čerpání agro-environmentálních dotací byla zafinancována příprava následujících výstupů: šablona dokumentu faremního plánu, draft metodiky pro zpracovatele, zpracování 12 modelových faremních plánů, vzdělávací publikace pro zpracovatele, osnova školení zpracovatelů.

Metoda faremního plánování však nakonec nebyla do procesu vstupu do agro-environmentálních titulů implementována. Důvodem pro nezačlenění faremních plánů do systému byla celková nepřipravenost této metody pro plošné uplatnění, zejména z hlediska lidských kapacit pro zpracování faremních plánů. Rovněž ze strany zemědělské veřejnosti stále převládají obavy, aby faremní plán nebyl jen další administrativní a komunikační zátěží.

Práce na metodě faremního plánování pokračují dále po nezávislých liniích pod taktovkou neziskových organizací. Jihočeská Juniperia, z.s. navázala na předchozí metodickou přípravu a v rámci projektu zaškolila ve dvou vlnách 14 nových zpracovatelů, z nichž každý zpracoval faremní plán pro farmu reálně vstupující do zemědělských dotací v počátečních letech nového plánovacího období (2015 a 2016). Naopak DAPHNE - Institut aplikované ekologie, z.s. spolu s KRNAP nasadily faremní plány na péči o druhově bohaté louky a v projektu LIFE CORCONTICA zaplatily farmářům řadu specifických opatření alokovaných na pozemky právě skrze zpracovaný faremní plán.

A jak tedy dál?

Jak jsme si shrnuli výše, máme zajímavé a velmi funkční inspirace ze zahraničí i kus práce odvedený na domácí půdě. Dlouhodobě je zřejmé, že systémové zavedení faremních plánů v ČR nelze vyřešit pouhým převzetím kteréhokoli ze zahraničních modelů. Systém přiřazování agro-environmentálních titulů na konkrétní pozemky je u nás totiž relativně zaběhlý a již zčásti naplňuje podstatu některých fází faremního plánování.

Za přiřazování naprosté většiny dotačních titulů a jejich dílčích parametrů na jednotlivé pozemky zodpovídá orgán ochrany přírody, a to především ve zvláště chráněných územích. V současné době jsou tedy tyto orgány tím, kdo má s problematikou největší zkušenosti. Je velmi nepravděpodobné, že by celý systém přešel dle zahraničního vzoru na nezávislé odborníky, kteří u nás de facto ani nejsou.

Přes nesporné zkušenosti pracovníků ochrany přírody je však celý systém kapacitně velmi poddimenzován. Nastavování dotačních titulů na travních porostech znamená pro jednoho pracovníka kvalifikovaně vyřešit několik tisíc zemědělských pozemků a komunikovat s desítkami až stovkami zemědělců v období několika měsíců. Pravidla pro hodnocení pozemků či komunikaci s farmářem nejsou dostatečná a není stanoven dostatečný časový prostor, aby celý proces mohl proběhnout v potřebné kvalitě.

Jako řešení se tedy zdá posílení současného systému o některá pravidla, metodiky a lidské kapacity. Některé z bodů mohou vypadat např. takto:

Na závěr zbývá jen vyslovit přání, aby problematika faremních plánů a environmentálních nástrojů v zemědělství vůbec přitáhla ještě větší pozornost ochranářské komunity. Jedině tak lze totiž vnést do zemědělského resortu znalosti, metody i lidské kapacity, které umožní lépe řešit působení zemědělství na naši přírodu.